Přiznává stalinské době totalitní povahu, ale nepolyká s tímto soustem diskurz totalitarismu s jeho iracionalismem, a nezbavuje tak dějiny jejich smyslu. Kdyby napsal knihu o baroku, v žádném případě by ji nenazval „doba temna“. Nikdo pro něj není sám od sebe šílený, krutý, bezdůvodně podezíravý, neideologizuje a nepsychologizuje. Nic mu není vysvětlitelné jen zhoubností ideologie nebo nevysvětlitelné jinak než zvráceným individuem, o ničem netvrdí, že se to muselo stát. Vše je politické, a tedy s otevřeným koncem. A přitom je zřejmé, že Reiman i po osmdesátce zůstává „stoupencem proměn“.

Carské samoděržaví prohrálo první světovou válku, ač bylo součástí vítězné koalice. Liberální mezirežim Prozatímní vlády roku 1917 padl i proto, že tuto prohru odmítal uznat. Ostrých bojů přitom potřeba nebylo. Říkalo se, že víc lidí než při samotném Říjnu bylo zraněno při natáčení Ejzenštejnova filmu Říjen o 10 let později. A slaboučká diktatura „proletariátu bez proletariátu“ se v Brestu o půl roku později raději separátním mírem vzdala 62 miliónů obyvatel původní říše, aby získala čas. Na co? Původně na světovou revoluci, později na socialismus v jedné zemi a nakonec nejvíc na zrod velmoci. To je pro Reimanovu knihu Stalinův alternativní projekt, získávající víc a víc navrch nad (nicméně nikdy nerevidovanou) revolucí, a skutečný obsah jeho politiky, vrcholící čtvrt století po Brestu ve Stalingradu zastavením nejozbrojenějšího režimu v dějinách: nacistického Německa. Svou válečnou aliancí s kapitalismem jej Stalin pomohl zachránit, jak tento „nejtrvalejší výsledek říjnové revoluce“ se smyslem pro dějinný paradox hodnotí předloni zesnulý britský historik Eric Hobsbawm v knize Věk extrémů.

Připuštěním, že i Stalin měl plán, jímž není samoúčel teroru, se kniha Zrod velmoci: Dějiny Sovětského svazu 1917–1945 (Karolinum 2013) podstatně liší od dalších na toto téma, například od Černé knihy komunismu. A užitečně. Rekonstruuje totiž politické zápasy bolševických frakcí také jako střety politických koncepcí. Přes veškerý odpor k režimní represi a přes možné sympatie k jednotlivým opozicím (trockistické, levé, umírněných a nakonec i opozici sjednocené) tak umožňuje popisovat, a s tím srovnávat ideálnost a reálnost také jejich návrhů. A politika nikdy není jen politikařením (kdo, kam, s kým, případně za kolik), vždy obsahuje i politično (tedy co, co ještě, co už ne a hlavně proč).

Když stála Rudá armáda v srpnu 1920 dvacet kilometrů před Varšavou, rozhodovalo se sovětské vedení, zda pokračovat v boji a ponechat otevřenou možnost podnícení revoluce ve střední Evropě po dobytí polského hlavního města, nebo vyjednávat s britským ministrem zahraničí Curzonem o navržené „etnické“ sovětsko-polské hranici, která znamenala oproti brestskému míru pro Sověty obrovské územní zisky. Lenin, Stalin, Zinověv, Bucharin a další prosadili proti Trockému, Rykovovi a dalším boj, který však skončil porážkou. A protože si Trockij dal vždycky záležet, aby jeho názory znala i veřejnost, ohrožoval autoritu ostatních režimních vůdců. Následovala první vnitrostranická kampaň, v jejímž rámci byl Trockij Zinověvem vyprovokován, aby zformuloval svou pozici a vytvořil vlastní frakci. Ihned poté, co výzvu přijal, byl označen za frakcionáře, což posloužilo eskalaci kampaně a oslabení Trockého podporovatelů ve vedení strany…

Bojová koncepce v Polsku roku 1920 byla jistě ideově věrnější světové revoluci než víceméně nacionálně omezená Trockého strategie pouhého rozšíření sovětských hranic na Curzonovu linii – budoucím nálepkám tak najednou neodpovídá, kdo zde viděl situaci reálněji, pragmatičtěji a kdo podlehl teorii a revolučnímu nadšení.

Právě příkladů, v nichž se Reiman popisem a analýzou postojů jednotlivých možných politik, reálných dějinných alternativ, vymaňuje ze schématu realos a fundis, je v knize mnoho. Vlastně jejich průzkum předchází každému podstatnému vnitrostranickému střetu uvnitř státostrany bolševiků, jejichž účelová, vnější, propagandistická argumentace určená publiku obírá tyto střety o jejich politický smysl, a tím je přetváří ve spory iracionální, ústící s ahistorickou samozřejmostí do velkého teroru. Kniha však teror stalinských třicátých let neomlouvá, což přirozeně v žádném případě nelze, nebo nesnižuje jeho zrůdný význam, a to ani tím, že by mu věnovala méně pečlivou pozornost.

Mexické imigrační dokumenty Lva Trockého

Mexické imigrační dokumenty Lva Trockého

FOTO: Eduardo Verdugo, ČTK/AP

Přesto tato kolektivní práce, u níž není autorství nijak rozlišeno (oním kolektivem tu jsou Bohuslav Litera, Karel Svoboda a Daniela Kolenovská), ve své poslední třetině od kapitoly věnované teroru podstatně ztrácí na kvalitě. Mám trochu chuť se domnívat, že text psal Reiman vyjma snad armádních a hospodářských detailů až do části o velkém teroru takřka sám a zbytek zeditoval tuze nepořádně. Nejenže dostává text podstatněji hodnotově zabarvený slovník, používá místy jiné zkratky, opakuje se v textu i poznámkovém aparátu, ale začíná žvanit, ohlašuje často „o čem je třeba hovořit podrobněji“, ale nic podrobného nenásleduje, je předpojatý, a dokonce se oproti předchozím kapitolám velmi podstatně liší v dikci závěrů. Najednou tak upadá i smysl pro projekt knihy, jímž není hodnocení pokusu o socialismus v Rusku v letech 1917–1945, ale, jak bylo shora popsáno, ukázat, jak došlo sovětské Rusko od Brestu ke Stalingradu. Ne, jestli to bylo dobře nebo špatně, ale jak se to stalo.

A ještě jedna podstatná věc: ani vysvětlení v úvodu, že kulturní sféra nebude samostatně sledována, a pár stránek o změnách ve vzdělávací soustavě či eliminaci negramotnosti nemůže omluvit, že tyto Reimanovy dějiny kulturní obraz země úplně pomíjejí. Ejzenštejn, Šostakovič, Stanislavskij, Kandinskij, Jakobson, Šklovskij, Majakovskij – co jmé no, to revoluce ve svém oboru. Každé dějiny mají svou politickou a hospodářskou složku, kaž dé mají ale i svou rovnocennou rovinu kulturní, jíž se nelze vyhnout bez vzniku nenahraditelných mezer ve výkladu.

Knihu Zrod velmoci je však přesto třeba vedle osobní a zároveň historizující Reimanovy autobiografie Rusko jako téma a realita doma a v exilu vnímat jako dovršení jeho celoživotního úsilí: pochopit, popsat, a tedy přijmout oprávněnou porážku uskutečnění jednoho velkého snu – s možností ponechat si jeho ideál.