Článek
V současnosti už se většina zásadních světových textů objevila i na českých jevištích, ale zájem o festival stále stoupá. A kritici se většinou shodnou, že se od Němců či Rakušanů máme pořád co učit.
Letošní ročník otevírala inscenace velkolepého dramatu Oidipus. Město berlínského Deutsches Thea ter. Vrežii Stephana Kimmiga jde o kombinaci hned několika antických tragédií, které – jak si to tento žánr žádá – stojí na slově. Kimmig stáhl veškeré efekty na minimum, vizuální stránku inscenace pojal jednoduše a jednotně, a dal tím vyniknout především herecké akci.
Vypjaté situace antického dramatu, v němž se umírá, bojuje, vraždí a běduje, nabízejí hercům příležitost ukázat celý svůj rejstřík v jediném představení. Toho nejumněji využívá Susanne Wolffová v roli Kreonta; její postava prochází výraznou proměnou, kterou herečka dokázala citlivě a přitom intenzívně ztvárnit nejen skrze repliky, ale především precizní prací s vlastním tělem. Wolffová – a nejen ona – má perfektně nastudovaný každý pohyb po scéně.
Preciznost herecké akce pak byla k vidění i v mnohem komornějším představení Sviť, černé slunce. Lucemburské divadlo tu v rámci letošního festivalu představilo inscenaci textu Alberta Ostermaiera, part pro jediného herce – Luca Feita. I on se svým tělem pracoval velmi přesně a každý jeho pohyb byl do detailu promyšlený. Jako by skoro hraničil s tancem. I to nejdrobnější Feitovo gesto mě lo své načasování a na milimetr přesné fázování.
Jak na velké scéně Vinohradského divadla, tak na té malé v Divadle Na zábradlí byla herecká práce stejně dokonalá a čistá. Pražský divadelní festival německého jazyka tak znovu ukázal, co je německým specifikem. Právě přísně dotažené herectví je ten důvod, proč je tamní divadlo stále často považováno za vyspělejší než české. Ne snad, že by čeští herci neuměli hrát, jen zkrátka hrají jinak. Ta taneční preciznost u nás chybí. Ale chybí opravdu, nebo prostě jen není?
Je třeba říct, že tolikrát omílané sentence o chladu německého divadla nejsou zase tak scestné. Vždyť odjakživa jsou to drobné nedokonalosti, co dělá člověka lidským. Proto je tolik oblíbený bulvár – ukazuje, že i modly televizních obrazovek jsou lidé jako my, jde tu o pocit sounáležitosti. A co jiného je v divadle důležité, když ne spolubytí. Právě ono je samým jeho prazákladem a tím, co ho odlišuje od ostatních uměleckých forem. Jedině v divadle se setkávají lidé s lidmi, a ani bez jedněch neexistuje.
Rozhodně mi nejde o alibistickou obranu divadelního neumětelství. To, že herec nemá neustále napnutý každý sval a jeho gesta nevypadají jako ladný pohyb mimů, ho mezi ty špatné automaticky neřadí. Wolffová a Feit byli technicky dokonalí, jejich postavy byly propracované, měly vývoj a uhrančivou intenzitu výrazu. V každou chvíli stáli přesně tam, kde stát měli, a dělali přesně to, co měli. Divák se tak snadno nechal strhnout jejich tělesností, vnímal je jako objekty… Jenže herec není objekt a není dokonalý, sem tam se přeřekne, občas škobrtne – je totiž člověk. A většinou hraje zase člověka a přímo před diváky, v reálném čase, na stejném místě – to je to spolubytí, díky němuž je divadlo krásné. Ačkoli jsou oba zmínění herci nepochybně výteční, jako by před nimi stála nepropustná skleněná stěna, skrze niž je sledujeme jako bezchybné herecké objekty vzorně ztvárňující role.
Proti tomu kupříkladu Ladislav Hampl ve vynikající inscenaci Divadla v Celetné Terminus dokonalý není, gestikuluje stejně jako kdokoli z nás. I u něho divák vnímá jeho tělesnost, rozhodně ho ale nevidí jako objekt, je to reálná lidská bytost, která se – bez ohledu na techniku – potí, pláče, rudne, prská a plive.
Časté adorování našich sousedů, které obvykle přichází po skončení aktuálního ročníku Pražského divadelního festivalu německého jazyka, a pláč nad tím, jak moc zaostáváme, možná není až tak na místě. Snad to divadlo neděláme zas o tolik hůř, snad ho opravdu jen děláme jinak.