Dnešní část povídání jsme na diktafon natáčeli zrovna v den, kdy Sedláčkovi dopoledne ukazovali v reálu způsob, jakým byla popravena Milada Horáková. Na jeho odpovědích je to trochu znát.

Ale i v neveselém díle cyklu z padesátých let, jehož ústřední postavou je vedle Klementa Gottwalda „vnitřní nepřítel“ strany Rudolf Slánský, se našel prostor pro jednu drobnou historickou anekdotu. Přímo ve svatovítské katedrále natáčel Sedláček mši konanou při příležitosti Gottwaldova jmenování prezidentem – nechal si ji vystrojit jako první a poslední komunistická hlava státu. A v jedné z předních lavic, kousek od Kopeckého či Zápotockého, seděl celou dobu výrazný podsaditý muž mongolského vzezření s tmavými lennonkami. Kde se tam vzal? Podle Sedláčka už dnes nikdo neví, o koho šlo, ale k nalezení je na všech dobových fotkách. A tak, i když možná ani tehdy českoslovenští soudruzi a katoličtí hodnostáři úplně přesně netušili, kdože se jim vetřel na mši, filmaři tuhle postavu nemohli opomenout...

 

Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od FAMU po Lidice. To nejzajímavější vám internetový Salon postupně přinášel vždy v pátek před nedělním dílem. Ne pokaždé měla vybraná pasáž našeho rozhovoru s tou konkrétní premiérovou částí přímou spojitost, ale nějaká vnitřní se tam vždycky našla.

 

Viděl jsem pracovní verze několika dílů a přijde mi, že Českým stoletím v něčem navazuješ na svou dokumentární metodu, jak jsi ji použil třeba v případě Čuby a Slušovic. Je to hodně postavené na dialogu, přičemž ty divákovi neservíruješ otázky, které by si měl klást, rovnou, ale on si je musí nacházet sám.

Já chci diváka jako partnera, stejně zvědavého, jako jsem já sám. V dokumentu mluví zpovídaný člověk jen a jen za sebe, já mám pak možnost střihem něco zesílit, něco zeslabit. U hraného filmu je moje pozice silnější, dávám možnost lidem si všimnout.

Toho, co chceš ty?

Není to tak vždycky. Zásadní jsou třeba herci, mnozí do toho vloží kus sebe, spoustu dalších významů, z nichž některé ti mohou jako režisérovi uniknout. V mých filmech dostává herec svou roli proto, že si s sebou nese nějakou informaci svého životního příběhu, své autenticity, on postavu modeluje, má to spoustu odstínů, někdy i těžko postřehnutelných.

Souběžně pracuju na dokumentu o Miroslavu Donutilovi a mimo jiné mě zajímá, jak na něj reagují studenti, kteří, stejně jako on před čtyřiceti lety, zrovna vycházejí z JAMU. Pro někoho je Donutil jen charismatický šmírák, pro někoho herec, který vezme za srdce, který se tě dotkne. Vyvolává celou paletu reakcí, i když Donutil je samozřejmě jen jeden. A teď si představ, že ho obsadím, na každého bude působit jinak. Čili výsledek ani jako režisér nemáš úplně v rukou.

A chtěl bys mít?

Nechtěl. Mě život ve svých slabých chvilkách nebaví. Už jsem stihl poznat, co jsem za bídáka, za spoustu věcí se fakt nemám rád a často unavuju sám sebe, protože vím, jaké vášně mě ženou dopředu a na jaké ani rozum nestačí. Už jsem dospěl do toho bergmanovského: slovo je slabé. V tvorbě můžeš zformulovat úplně všechno, až na dřeň, a stejně tě to nezmění. Myšlení tě neposune dál, myšlení tě nevytrhne z emocionality, z vášní, z temnot, z pudů. Proto je Kundera tak zuřivý, zformuluje si pro sebe už úplně všechno, ale stejně se nakonec sám před sebou cítí slabý a nenávidí vlastní bezmocnost, bezvýznamnost v čase.

Jediné, co do života ještě vnáší něco zajímavého, je, že nemůžeš nic dopředu naplánovat, že tě pořád něco překvapuje, většinou nepříjemně. Nevím ani, co bude za týden, jak dopadne natáčení. Můžeme se teď na sebe usmívat a za pár dní odcházet po natáčení rozhádaní, zklamaní, zrazení, nebo se nám naopak vyloupne něco, s čím nikdo nepočítal. S obyčejnými kluky – Vyorálkem, Novotným – si hrajeme na vedení státu, na dějový zlom. A když to uděláme dobře, diváci jim budou ty zloduchy věřit a budou z nich otřesení… Jsem rád, že to nemám v rukou. Na jednu stranu mě to žene cestou k infarktu, k zešílení, ale zároveň jde o dotek života, já potřebuju život cítit.

Tuhle jsme seděli s kamarádem-spisovatelem a já byl zrovna nepříčetný, hlava mi třeštila. A on mi diktoval recept, jak správně namíchat diazepam s lexaurinem, aby to bylo všechno v pohodě, abych věci ještě kontroloval, ale už se mě nedotýkaly. Jenže já potřebuju cítit život, tohle pro mě není varianta, to by mě zabilo.

Jdeš někdy vědomě do většího rizika jenom proto, abys ten život nějak pocítil?

Nevím, tak dobře do sebe nevidím. Faktem je, že čím vypjatější životní situace, tím jsem klidnější. V bezvětří často jako neurotik sám foukám do plachet, ale když přijde vichr a lidi okolo mě začínají hysterčit, já se uklidním.

A předjímáš někdy, že přijde vichr?

Na volné noze jsem skoro dvacet let a většinu času si buduju své projekty. Nečekám, až mi ostatní něco přihrajou. Pořád vymýšlím nové věci. Mimochodem poprvé mi to řekl právě Čuba: Musíte vymyslet deset věcí, aby tři vyšly. A řekl mi to jako úplnou samozřejmost. On se mi taky pěkně vysral do hlavy.

V takovém režimu nevíš, kdy přijde stres, co vyjde, nevyjde. Už jsem si zvykl prohrávat, o to víc jsem nervóznější, že poslední roky byly po pracovní stránce úspěšné. Protože čím výš se člověk vyškrábe, tím víc bolí následný pád. Já se teď setkávám s nejlepšími herci, mistři různých filmových profesí se starají, aby náš společný výsledek byl co nejvěrnější mé představě. Všechnu běžnou agendu za mě vyřeší produkce. Mám veškerý servis, abych se mohl soustředit jen a jen na tvorbu. Ale v jednu chvíli všechno tohle skončí.

Do jaké míry se na tom můžeš stát závislým?

Bojím se, abych se nestal závislým na adrenalinu, který je s tvorbou spojený, s tím, že si plníš vlastní fantazie. To je velká droga, k níž má přístup jen pár lidí: umělci a politici. Je nebezpečné, že jsem si k ní čichl.