Ještě než se k Lidicím dostaneme v rozhovoru, malá odbočka k hercům. Seriál České století je trochu jako Třicet případů majora Zemana, taky jsou v něm namočeni (skoro) všichni. Jedna kreace však vyčnívá – Ivan Trojan jako zpravodajec František Moravec. Sílu jeho hereckého projevu dokládá i jeden můj zážitek z natáčení: Trojan měl dialog s Marianem Rodenem, který hraje Huberta Ripku. Šlo o klíčovou scénu, ve které se Moravec a Ripka v Londýně dohodnou na Heydrichově odstranění. Trojan byl nachlazený, unavený, scéna se kvůli němu opakovala, podruhé, potřetí, počtvrté. Po posledním jetí jsem se nachomýtl k monitoru, kde si Sedláček nechal přehrávat dlouhý přímý nestříhaný záběr na Rodenův obličej. Něco mi na něm nesedělo, něco bylo jinak. A pak mi to docvaklo. V jeho výrazu se bezděčně odrážela mimika naproti, úplně mimo záběr této kamery sedícího Ivana Trojana.

 

Během natáčení televizního cyklu České století, který se dramatickou formou ohlíží za klíčovými okamžiky naší novodobé historie, jsem se pravidelně potkával s jeho režisérem Robertem Sedláčkem (1973). Řešili jsme všechno možné od FAMU po Lidice. To nejzajímavější vám internetový Salon postupně přináší vždy v pátek před nedělním dílem. Ne pokaždé má vybraná pasáž našeho rozhovoru s tou konkrétní premiérovou částí přímou spojitost, ale nějaká vnitřní se tam vždycky najde.

 

Proč jsi chtěl mluvit o Lidicích?

Já si do novin dovolil říct, že točíme film, kde exiloví politici v Londýně přemýšlejí nad vojenskou akcí v protektorátu, uvědomují si, že Němci můžou v protiakci pozabíjet několik dětí a žen, ale že nás aspoň svět začne vnímat jako oběti a ne jako kolaboranty. Řekl jsem, že na tom můžu ukázat, jak funguje reálná politika, že já tu svobodu jako režisér mám. A následně na mě jakási mluvčí lidických žen, co se nazývá historičkou, poslala udání do České televize. Chtěla mi mou svobodu vzít. Mám se jí prý ozvat a ona mě seznámí s pravdivou interpretací lidického příběhu.

Pozor, my lidický příběh vidíme stejně, ale ve způsobu, jakým o něm uvažujeme, se lišíme naprosto zásadně. Nevědomost je často patetická. Skrz plyšové medvídky, zajíkavý hlas, nábožné ticho a uplakané dětské oči se nic nedozvíš. Těm mrtvým je jedno, jestli je zneužijeme, jestli se jim vysmějeme nebo jestli si budeme sypat do vlasů jejich popel. Nám by přece mělo jít hlavně o to, aby se podobný masakr neopakoval. A proto potřebujeme vidět sami sebe jako potenciální pachatele. Protože ti, co v Lidicích zabíjeli, žádné zrůdy nebyly, oni byli jen obyvateli zase jiných Lidic.

Já tam byl několikrát, je to pro mě velké téma, na podobná místa jezdím přemýšlet o lidech, o sobě. Ale jim to vadí, protože přemýšlení nemá příslušnou pietu.

Považují za nebezpečné měnit interpretaci, aby se nezměnil celý příběh.

Ne, oni si ho zprivatizovali pro sebe. Jenom proto, že mezi sebou mají potomka některé z obětí, cítí právo ho spravovat. Jde o klasický syndrom. Všimni si, jak mizí volně přístupné zříceniny. Vznikne sdružení, rozpadající se kameny opráší, kolem postaví plot, začnou vybírat vstupné a naráz je to jejich zřícenina.

Byl jsem se podívat na expozici dopisů lidických dětí. Dotklo se mě to, hluboce. Podívám se nad ně a tam visí obrovská deska a na ní je napsáno, že na výstavu přispěl Přemysl Sobotka – nějaký zapomenutelný politik. Ale to, zdá se, pietu neruší, přilepit tam dobového politika a lézt mu do zadku! Ona žádá pokoru po mně a sama ty děti prodává konkrétní politické straně, potentátovi, který nemá dost soudnosti, když mu nevadí vlastní fotka na takovémto místě. On je přece tím pravým parazitem na lidickém příběhu, ne Sedláček, který o něm přemýšlí, obrací ho v rukou a snaží se si ho někam zařadit.

Jenže stejně cítím bezmoc. Kdybych s touhle mluvčí lidických žen seděl v televizní debatě a ona vytáhla fotky nacisty zavražděných dětí a řekla: Pane Sedláčku, o těchto nevinných dětech vy mluvíte v cynických termínech jako o nutných obětech, nevěděl bych, co odpovědět. Proti umlčování city se neumím bránit.

A neoplocuješ zříceninu české historie ty sám, seriálem České století?

Film není pevným bodem, je bodem tekutým, vlastní ho ten, kdo se na něj dívá. Pravdy jsou vztaženy k pevným bodům, fyzicky pevným, potřebuješ něco, co lze oplotit, a pak vlastníš východisko ke své pravdě. Církvi nestačila kniha, potřebovala kláštery a katedrály. Musíš vlastnit kus Lidic, abys mohl šířit lidický příběh, hrad, abys mohl šířit příběh hradu.

Souvisí tahle správa příběhů s vytěsňováním?

Ano, správci mají tendenci vytěsňovat nepříjemné věci. Nedávno jsem v rozhovoru pro Revolver revue řekl, že Magor Jirous neseděl jenom za politické věci, že měl své démony a nebylo to s ním jednoduché. Rozhovor nevyšel. Snad jen Jiří Peňás si dovolil ve sloupku v Lidovkách říct, že lidi, co žili s Magorem, procházeli peklem, a že bychom se jim proto měli klanět, ale zároveň hned uveřejnil devótní dopis Jirousova obdivovatele, co trvá na jeho svatozáři a který prohlašoval, že Jirous za nic nemůže, že jeho křehká duše byla raněna komunistickým systémem – takový blábol. Jirous byl člověk, ve kterém se mlelo všechno se vším: démoni, zkušenost vězení, jeho absolutní nesmiřitelnost vůči jakékoliv autoritě, neschopnost se udržet v rámci nějakých rozumných hranic. A o tom všem je důležité mluvit, abychom ho pochopili, jako prokletého básníka. Nehodící se škrtněte, platilo za komunistů. Někteří se ale dnes chtějí chovat úplně stejně.

Dělají to z úcty k Jirousovi?

Dělají to pro sebe. Ale proč, to nevím. Možná se jen všichni shlukujeme do malých sekt, které potřebují své posvátné symboly. Symboly, na které jsou navázány naše iluze. A mě prostě cizí iluze dráždí, pořád je musím zpochybňovat. Říkal jsem si, že dopadnu jako Ivan Karamazov, tak dlouho budu pochybovat o bohu, až mě navštíví ďábel.

Já jsem ve své přirozené podobě hlavně pozorovatel. A to, co si ze svého pozorování pamatuju, mi nějak se všeobecným obrazem neladí. Třeba jak – když u nás začala prorůstat politika s byznysem – všichni dnes vážení novináři tleskali a řada z nich stejně tleskala o pár let dřív socialistickým bafuňářům. Že to byly hříchy mládí? Nevěřím na ně. Ve mně je taky pořád něco vzteklého, něco z přímočarého uvažování, to, že nevěřím na složitá řešení, všechno, co se mnou cloumalo kdysi ve Zlíně. Nikam to nezmizelo, já se jen naučil s tím svým rozumem bojovat. Ale nejsou to hříchy mládí, jde o součást mé osobnosti. Tihle hoši se tváří, že nic takového nebylo. Nehodící se škrtněte.

Myslíš, že je to známka dospělosti společnosti, když si nechá sáhnout na své mýty a ikony?

Stejně jako bohové zatěžkávají zkouškami nás lidi, tak lidi musí prověřovat zkouškami své bohy a mýty. Proto, aby je upřesnili, vycizelovali, posílili. Já nechci shodit bohy na zem. Jen křičím do oblak, šťourám do iluzí a čekám na ozvěnu, která mi pomůže pojmenovat sebe sama, ukotvit se.