Podobně západní hybatelé světové politiky si nejsou jisti, zda jim v Číně vyrůstá globální partner či rival. Na jedné straně je pesimismus vojenských stratégů, kteří v Číně vidí především hrozbu výsadnímu globálnímu postavení Západu, a zklamání liberálních optimistů, kteří očekávali, že Čína se bude politicky pozápadňovat. Na druhé straně přesvědčení, že Čína bude nadále po svém zvládat své nemalé problémy doma a více méně zodpovědně jednat v zahraničí. Tato naděje ale může přijít vniveč, jako nakonec nemusí být namístě ani strategický pesimismus, ani liberální zklamání. Čínská moc prostě zůstává pro Západ záhadou.

Když Churchill koncem třicátých let označil Sovětský svaz za hádanku zabalenou v tajemství a ukrytou do záhady, jednalo se z pohledu Západu o aktéra, který byl oproti současné Číně podstatně transparentnější a srozumitelnější. Ne že by tehdejší Sovětský svaz představoval pro Západ snadnějšího či přátelštějšího partnera než současná Čína. Nicméně potenciál nejrůznějších nedorozumění je dnes mnohem větší než tehdy – kontakty jsou intenzivnější, vzájemný mocenský poměr vyrovnanější, rozdíly v jazyce a způsobu myšlení propastnější. Pokud se nedorozumění nemá stát hlavním rysem vzájemných vztahů, měl by se Západ umět podívat na svět čínskýma očima a Čína těmi západními.

Čína má v tomto ohledu leccos za sebou, rostoucí část čínských elit zná západní jazyky a má zkušenosti se západním vzděláním. Naopak západní povědomí o Číně nepřekračuje ani na úrovni elit běžné stereotypy. Západ by měl své ignorantství překonávat, aby porozuměl čínským partnerům i aby smazal znalostní převahu případných čínských rivalů. Měl by ho ale překonávat také z jiného důvodu. K bytostným rysům Západu patří po staletí zájem o jiné kultury, jejichž poznáváním získává perspektivu, z níž se může nově podívat na sebe sama. Nový pohled odhaluje, že k řadě zdánlivě nezpochybnitelných samozřejmostí západního myšlení existují alternativy otevírající nové možnosti jednání.

Pokud dnes Západ fascinuje i znepokojuje čínská moc, není od věci pokusit se přiblížit si čínské pojetí moci, i když za cenu hrubého zjednodušení. Podobně jako na Západě i v Číně se rozevírá široký vějíř různých pohledů na moc, přičemž oba vějíře vykazují určité podobnosti, a to nejen proto, že Čína ze západního myšlení od druhé poloviny 19. století hodně přejímá. Nicméně pojetí, která si mohou být navzájem blízká, se často budou lišit co do svého významu. Co bude zásadní na Západě, bude v Číně okrajové a naopak. Francouzský filosof a sinolog François Jullien ve svých studiích konfrontuje klasické čínské myšlení s řeckým a často ukazuje, jak jsou některé zásadní čínské koncepty spřízněny s polozapomenutými řeckými, které Západ nechal v dalším intelektuálním vývoji na okraji svého zájmu.

Mihalina Mistrak: Muzeum psů (2013), k vidění na výstavě Startpoint: Prize for Emerging Artists 2013.

Mihalina Mistrak: Muzeum psů (2013), k vidění na výstavě Startpoint: Prize for Emerging Artists 2013.

FOTO: Mihalina Mistrak

Než se blíže zastavíme u Jullienovy rekonstrukce čínského pojetí moci, pokusme se přiblížit základní rozdíl mezi čínským a západním pohledem výpůjčkou z tradice, která sama sebe staví mezi Východ a Západ. Najdeme ji u řady velkých ruských myslitelů. Málokterý z nich zachytil rozdíl mezi západním a východním pojetím moci názorněji než Tolstoj. Ve svém románu Vojna a mír ho zosobňuje dvěma generály carské armády bojujícími proti Napoleonovi.

Západní pojetí představuje Němec Phull, přesvědčený, že objevil absolutní pravdu. Rusky neumí a předkládá mimořádně propracované, ale jinak neúspěšné válečné plány založené na své teorii. Slovy Tolstého „z lásky k teorii nenáviděl jakoukoliv praxi“. Jeho opakem je Gruzínec Bagration, kterému Tolstoj připisuje uznání i samotného Napoleona. Bagration působí uprostřed bitevní vřavy duchem nepřítomně, pro někoho snad i hloupě a roztržitě. Když přijímá hlášení a se svým „východním přízvukem“ vydává rozkazy, vzniká dojem, „že žádné rozkazy vlastně vydávány nebyly a že se kníže Bagration jen tváří, jako by se vše, co se dělo z nutnosti, náhodou nebo z vůle jednotlivých velitelů, dělo když ne přímo na jeho rozkaz, tak aspoň s jeho souhlasem“.

Zdánlivá pasivita Bagrationa vítězí, zatímco Phullova zdánlivá aktivita prohrává. Tolstého oslava Bagrationa v lecčems připomíná Umění války nejslavnějšího stratéga čínského starověku Sun-c’. Podle něho nejsou vítězství nejlepších vojevůdců „ani úžasná, ani slavná, ani chrabrá“, nýbrž nevyhnutelná, a dějí se jakoby samo sebou. Úspěšný čínský generál není hrdinou, který vzdoruje různým nepřízním a překonává je svými činy. Naopak často se jeví jako nadbytečný, bitva bez jeho přičinění sama spěje k vítězství nebo v optimálním případě k bitvě vůbec nedojde, neboť protivník se sám rozloží.

Přesto nelze říci, že by čínské pojetí vyzdvihovalo pasivitu oproti západní aktivitě. Bylo by to zavádějící už proto, že čínské myšlení nepracuje s dichotomií aktivní pasivní, ani čínština na rozdíl od západních jazyků neposkytuje tomuto rozlišení žádnou oporu. Rozdíl je jinde. Zatímco západní pojetí moci se soustřeďuje na aktéra, který prosazuje své zájmy a plány proti plánům ostatních, čínské pojetí se zaměřuje na vnitřně proměnlivou situaci, v níž se aktéři nacházejí a s níž se musejí dostat do souladu, pokud chtějí být úspěšní. Pokud aktér správně rozpozná situaci, dokáže využít i její skrytý potenciál. Situace potom sama ve svém přirozeném vývoji uskutečňuje jeho záměr, který je definován v souladu s jejími možnostmi. Skutečnou výzvu nepředstavuje protivník, nýbrž správný odhad a analýza situace.

Mocenský aktér se tak podobá surfaři, jehož umění spočívá v odhadu vlny a v dovednosti maximálně se jí přizpůsobit, a tím využít její potenciál k vlastní jízdě. Důraz na soulad se situací a výslednou přirozenost vede k tomu, že mocenský výkon je připodobňován k přírodním jevům. Sun-c’ přirovnává působení dobře rozmístěných vojsk k toku vody či lavině kamenů. Mocenské zdroje aktéra jsou pouze jednou z charakteristik situace, a nikoliv nutně tou nejdůležitější. Spíše než silou a odvahou vojáků dosáhne vojevůdce podle Sun-c’ vítězství, pokud se „postaví přesně tam, kde ho prostě nelze porazit“.

V západní tradici jsou naopak přírodní jevy často personifikovány, už Řekové si za ně dosazovali konkrétní bohy. Nejenže příroda není metaforou mocenského výkonu osob, nýbrž sama je naopak interpretována jako osobní střet. Moc se vykonává v souboji, v němž se střetávají dovednosti a vůle a jehož kontext má zůstat vedlejší. Využití situace, které je obvykle spojeno s důmyslem a lstí, je viděno přinejmenším jako morál ně nejednoznačné. Když o někom říkáme, že „využil situace“, obvykle jeho jednání neschvalujeme. I Odysseus je za svou lest v trojské válce od bohů potrestán.

Tereza Fišerová: /AB/ /BC/ /AC/, Fyzikální roviny subjektivních vztahů (2013), k vidění na výstavě Startpoint: Prize for Emerging Artists 2013.

Tereza Fišerová: /AB/ /BC/ /AC/, Fyzikální roviny subjektivních vztahů (2013), k vidění na výstavě Startpoint: Prize for Emerging Artists 2013.

FOTO: Tereza Fišerová

Označit to, oč se opírá mocenské působení, pojmem situace, může být podle Julliena zavádějící. V západním pojetí situace obvykle odkazuje k více či méně stabilním okolnostem, na jejichž pozadí aktér jedná. Čínské pojetí neodlišuje tak ostře mezi aktérem a okolnostmi, neboť předpokládá jejich propojení. Především však nepřičítá okolnostem žádnou stabilitu. Situace není nikdy stavem, nýbrž nekonečným procesem neustálé proměny podobně jako mořské vlny.

Klíčem k tomuto pojetí světa je Kniha proměn (I-ťing). Patří k nejstarším z dochovaných textů staré Číny a po tisíciletí inspirovala čínské myslitele nejrůznějších škol a tradic ke komentářům. Jullien srovnává její postavení v čínském myšlení s postavením Bible na Západě, jakkoliv co do obsahu si lze jen těžko představit texty, které by byly odlišnější.

Západní myšlení má tendenci uvažovat o světě definováním stavů, pohyb a změnu potom vysvětluje působením vnějšího hybatele. Tento předpoklad je v základech představy o transcendentálním bohu, který je počátkem světa, i o kauzalitě, která vysvětluje změnu a pohyb propojováním příčiny a následku. Klasické čínské myšlení nezná ani transcendentálního boha, ani kauzalitu. Pohyb se děje sám od sebe a bývá popisován jako vzájemné působení jin a jang.

Jin a jang jsou ze západního hlediska těžko zařaditelné, někdy se mluví o silách, jindy o kvalitách či principech. Každá z těchto kategorií je částečně vystihuje, současně však s sebou nese i vymezení, která nejsou slučitelná s tím, co jin a jang v čínském myšlení znamenají. Znaky, jimiž se píší, ukazují na souvislost jin s měsícem a jang se sluncem. Podle Knihy proměn se jang dále váže například s nebem, tvrdostí či mužem a jin se zemí, měkkostí a ženou. Neznamená to však, že by byly ve vzájemném protikladu či se navzájem vylučovaly. Naopak realita vzniká jejich souhrou a jedno v sobě zahrnuje zárodky druhého. Jin se proměňuje v jang a jang se proměňuje v jin a Kniha proměn ukazuje jak.

Kniha proměn na rozdíl od Bible ale nenabízí žádný příběh a na rozdíl od většiny knih není jejím základem ani žádný text. Vychází z řady čtyřiašedesáti obrazců – hexagramů. Hexagram tvoří šest horizontálně rovnoběžných čar, z nichž každá může být buď plná, nebo přerušená. Plná čára představuje jang, přerušená jin. Doprovodné komentáře vykládají každý hexagram jako charakteristiku určité situace. Obrazce zachycují dynamiku situace a její skrytý potenciál. Jejich řazení a pravidla transformace vyjadřují proměnlivost reality a poskytují čtenáři orientaci v této proměnlivosti.

To je důležité pro čínské pojetí moci. Komentované obrazce aktérovi umožňují pojmenovávat situaci, v níž se momentálně nachází, a dosahovat souladu se situací, aby mohl při svém jednání využívat jejího přirozeného vývoje. Nejvyšší soulad pak znamená, že aktér zůstává v klidu, neboť vše potřebné přináší samotný vývoj. V minulých staletích se přední myslitelé často zaměřovali na vybrané hexagramy, které považovali za směrodatné pro společenskou a politickou situaci a na jejich základě doporučovali tomu odpovídající jednání. A to nejen v Číně, ale i v Koreji a Japonsku. Dodnes se s jinovými a jangovými čarami setkáváme například na jihokorejské vlajce.

Nepřekvapí, že Kniha proměn byla a je využívána i jako věštecký manuál. Každý si v ní může pomocí hodů mincemi najít obrazec, který má vystihovat situaci odpovídající otázce, již si klade. Podobně, jako když si u nás zájemci o věštbu nechávají vykládat karty. Na druhou stranu věštecké možnosti Knihy by neměly překrýt její filosofickou interpretaci a hluboký vliv na čínské myšlení. V dnešní Číně se setkáme s oběma pohledy. Nejeden čínský podnikatel si před důležitým rozhodnutím nechá od Knihy věštecky poradit. Intelektuál vyškolený dialektickým materialismem se sice ušklíbne nad věšteckými pověrami i nad celou Knihou proměn, ale jedním dechem bude vysvětlovat, že západní pohled na svět je příliš statický, poněvadž nedokáže přijmout, že světem hýbou jin a jang.

Konfrontovat západní a čínské pojetí moci výběrem dvou perspektiv může být až nepřípustně zevšeobecňující. Málokteré téma podnítilo na obou stranách tolik odlišných přístupů a škol. Nicméně co do vlivu si tyto školy nejsou rovnocenné a má smysl mluvit o více či méně vlivných přístupech. Expozice dvou vlivných přístupů může být intelektuálně i prakticky podnětná. Přibližuje nám jinakost a umožňuje nám najít slepá místa v myšlení nás samých i těch druhých.

Diskuse o čínském pojetí moci Západu ukazuje Čínu sice jako odlišnou, nikoliv však nepochopitelnou či nesouměřitelnou. I v západní tradici se setkáme s pohledy, které odmítají aristotelovskou logiku či transcendentálního boha a které realitu chápou jako nepřetržitý proud proměn a moc spojují s neosobními mechanismy. Na okrajích naší tradice proto nalezneme pojetí moci, která se tomu čínskému blíží. Mohou mít jinou vnitřní konfiguraci a jinak promýšlet důsledky, ale nabízejí mosty, po nichž se můžeme čínskému pojetí přiblížit.

Reflexe Číny nám také umožňují odhalit slabá místa našeho pojetí, která jsou zevnitř těžko viditelná. Náš pohled na moc je příliš statický, nedoceňuje význam situace, přeceňuje aktéra a vnější efekty. Na druhou stranu západní pohled naopak ukazuje na slepá místa čínského myšlení. Jak si všímá Jullien, důraz na soulad zakrývá důležitost odporu. Když Sun-c’ tvrdí, že „co je pevností vůči malému, to je slabostí vůči velkému“, poskytuje užitečnou strategickou radu. Kdo však zůstane pouze u ní, neodhalí, že může mít smysl stavět se proti velkému i proti světu a že právě z takového odporu se rodí svoboda.