A Štech mu dopodrobna popsal jejich kuchyň a maminka měla takovou fešnou figuru a lýtka jako od Mánesa a z kuchyně se dveřmi vpravo šlo do špajzu a vlevo do pokoje a tam měl v dubové komodě ve druhém šupleti odshora váš tatínek sbírku polských poštovních známek, je to tak? Divišovi ohromením spadla čelist a Štech se smál: Mladíku, já znával v Čechách každého, kdo byl aspoň něčím trochu zajímavý!

Při svém prázdninovém cyklistickém putování jsem natrefil v Pelhřimově na knihu Josefa Františka Hájka Paměti pejřimovského kupce (Karel Křivanec – G&T Publishing 2013). Jméno autora mi něco říkalo. Po návratu domů jsem si v knihovně ověřil, že je to tentýž Hájek, o němž se zmiňuje F. B. Vaněk v Pelhřimově za války, rozuměj za první světové.

Hájek neměl absolutně žádné literární ambice, jeho spisování bylo určené pro členy rodinného kruhu. Vydal ho vlastním nákladem jeho vnuk Karel Křivanec, persona číslo jedna v našem sportovním rybolovu. Jeho znám zase z časopisu Rybářství, po léta v něm čítávám jeho články o jezerním muškaření.

O samotném J. F. Hájkovi nejlépe ve zkratce poreferuje článek, který vyšel v pelhřimovském týdeníku: Náš spoluobčan a bratr sokol Hájek dožívá se 24. máje 1933 sedmdesátin. V roce 1877 vstoupil do kupeckého závodu pana Hrdiny. Zde byl učněm, příručím, cestujícím a obchodovedoucím. V roce 1890 se stal samostatným a měl obchod koloniální, zbožím smíšeným, železem, výčep vína a lihovin, prodej tabáku a časopisů. V roce 1906 stal se společníkem továrny na bramborový škrob a roku 1911 spolumajitelem velkostatku Peklo a společníkem Obchodní banky. Je jedním ze zakladatelů Sokola, v letech 1903–1921 byl členem obecního zastupitelstva, byl členem školní rady, místního odboru Národní Jednoty Pošumavské, Ústřední Matice školské, Českého srdce, pokladníkem Masarykovy Ligy proti tuberkulose a předsedou správní rady akciové továrny Hrdinovy na kartáče.

Dodejme, že Hájek zemřel roku 1945.

Jeho Paměti pejřimovského kupce pak přímo vybízejí k jednomu – podívat se na literaturu z hlediska kupce. Po publikacích, jako je tato či zmíněný Pelhřimov za války, je v antikvariátech enormní poptávka a jejich cena se pohybuje až ke dvěma tisícům korun. Beletrie z té doby se dneska válí v krabicích od banánů. Přitom spisovatel, na rozdíl od laických škrabáků, svá díla promýšlí a cizeluje, komponuje je jako partituru. Do linek dějové osnovy, jako skladatel noty, vepisuje drobné uzlíčky pravd. Usiluje o dokonalost a svými současníky bývá po právu oceněn. Uplyne ovšem pouhých sto let a po druhdy slavných Čapku-Chodovi nebo Winterovi už čtenář nesáhne.

V Hájkově knize jsou kromě vylíčení všednodenních starostí na maloměstě a popisu zdejších rodáků k nalezení silné příběhy, jako například ten z doby, kdy se lidé s kdejakou šlamastikou neobraceli hned na soud a s darebáky si to vyřídili přímo: Byl jsem po vesnicích prodávati umělá hnojiva a pojišťovat proti požáru a krupobití a tu jsem přišel přes Rynárec do Zajíčkova. V jedné chalupě ležel na voze tzv. hnojníku zabitý člověk. Byl to jakýsi kramář Richter. Měl ještě znát od řetězových článků stopy na rukou, jak je měl dříve svázány řetězem. Měl prolomená prsa, hlavu rozbitu, přeražen nos a zadnici měl prý rozbitou na dranc. Šli tři kumpáni do Zajíčkova krást a byli přistiženi. Dva utekli, ale Richter se postavil na odpor, ačkoliv prý mohl také dobře utéci. Sedlákovi, který jej chytil, přeřízl na ruce žílu. Vesničané se seběhli a tak ho zřídili a o život připravili, jak jsem ho viděl. Prý ho vypláceli tři a zase tři, střídajíce se.

O tom, že jsou Čechy skutečně malé, svědčí zápis na straně 115, v němž Hájek cituje dopis z italské fronty od svého bývalého učně Filipa Prchala. Z faktu, že se mu Prchal víckrát neozval, usuzuje, že zemřel. Když už jsem se začal probírat svou knihovnou, mohu dát Hájkovi opožděnou odpověď napříč časem. V knize Oběti je uvedeno, že Prchal zemřel roku 1919 v Averzanu.

Zmínil jsem Pelhřimov za války a F. B. Vaňka. Jeho osud dopovídá zase Hájek. Nejprve ocituje Vaňkovu vánoční gratulaci Mnoho krásného svému příteli, sousedovi přeje oddaný… s rozverným komentářem: Sousedem mne jmenuje proto, že máme vedle sebe na hřbitově hrobky. Potom ale přijde zápis z 1. června 1942: Byl odvezen náš milý pan děkan Monsignore Vaněk do koncentračního tábora v Dachau v Německu. Nějaká bídná du še ho udala. A následně: 1. dubna 1943 zemřel v koncentračním táboře Msgre Fr. Vaněk, prelát. Byl vězněn 10 měsíců. Byl tam spálen a nebude tedy mým sousedem, jak mně vždy tento můj dobrý přítel říkal. Víte, co to jest za bolest zemřít v cizině mezi svými nepřáteli, vzdálen své vlasti s vědomím, že on kněz nebude ležet na hřbitově u své drahé matičky? Dej mu Bůh radost věčnou a odpočinutí lehké. Bídná udavačská duše se může radovat, že ho připravila o život. Ale svědomí ji bude hrýzt až do skonání.

Svérázným způsobem zachytil Hájek existenciální osamění, které s sebou nese vysoký věk. Tak jako na začátku v pasážích z mládí vyjmenovával sortiment svého koloniálu: šafrán, kmín, pepř, nové koření, káva, rýže, hrách, krupička, suché švestky, mouka, hřebíky, zámky, šrouby, kosy, biče, ke konci vyjmenovává zemřelé.

Výše zmíněné nám napovídá, čím to je, že jsou umělecká díla s odstupem času převálcována neumělými zápisky. Krásná literatura bývá postavená na stylizaci, na zobrazování života z neobvyklých perspektiv, jenomže i rafinované perspektivy japonských mistrů dřevořezu se po čase okoukají. Proměňují se témata, každá generace si chce vyřešit své vlastní problémy, a v neposlední řadě se proměňuje jazyk. Bohužel pro autory jazyk zastarává nejrychleji, a co bylo vod vazový, je zanedlouho archaické. Abychom zůstali u tématu, nakupovat se chodilo postupně do koloniálu, do sámošky, do supermarketu, do e-shopu. Oproti tomu literatura typu, o kterém je tu řeč, zprostředkovává čtenářům život v syrové podobě a té čas neubírá, naopak jí ještě přidává rozměr nostalgie. Což je i případ Pamětí pejřimovského kupce.