Takto se v povídce Broskve od velšského barda Dylana Thomase modlí svérázný bratranec Gwilym, který studuje na kněze a ze staré stodoly si vybudoval svou vlastní kapli. Je nábožný, ale také „chodí s herečkami“ a píše „moře básní“, které věnuje ženským, ale u nichž „změnil všechna jména holek na Boha“.

Básně a povídky Dylana Thomase, jehož jméno si kdysi neznámý americký folkový zpěvák a poeta Robert „Bob“ Zimmerman zvolil jako umělecký pseudonym, jsme se spolužáky na gymnáziu považovali za „povinnou četbu“ stejně jako například verše Ferlinghettiho, Morgensterna nebo Préverta. Vždy jsem obdivoval Thomasův talent spojit poetickou obraznost s nevázanou jurodivostí, která je přes všechny odlišnosti vypravěčského stylu v něčem překvapivě blízká české literární tradici. Postavy a místa z Thomasova Portrétu umělce jako štěněte jsou tak českým čtenářům současně blízké i vzdálené, a proto tuto knihu doporučuji před návštěvou Walesu všem právě tak, jako doporučuji Malostranské povídky cizincům, co se chystají do Prahy.

Když jsem se před dvaceti lety připravoval na svou první návštěvu Walesu, věděl jsem pochopitelně, že kromě Dylana Thomase se ve stejném kraji narodil skladatel a zpěvák John Cale, jeden ze spoluzakladatelů legendárních Velvet Underground. Ten kromě jiného zhudebnil hned několik Thomasových básní a s obdivem ke svému krajanovi kdysi složil píseň A Child's Christmas in Wales. Jinak jsem ale měl jen kusé znalosti o zemi, která je sice součástí Spojeného království, ale jejíž obyvatelé narozdíl od svých anglofonních spoluobčanů hovoří nesrozumitelným keltským jazykem. Možná i proto se mi neustále vybavovala scéna z beatlovského filmu Perný den, ve které zoufalý manažer sarkasticky poznamenává, že pokud se Beatles nenajdou, bude asi muset vysílat zprávy ve velštině.

S obdivem k Velšanům, bez nichž by dějiny newyorské bohémy nebyly vůbec myslitelné a současná poezie i hudba by zcela určitě vypadaly jinak, jsem tedy na počátku března roku 1993 – v době dávno před internetovým googlováním i snadným létáním lowcosty – nastoupil na pražské Florenci společně se čtyřiceti dívkami odjíždějícími do Británie pracovat jako au pairs a po téměř třicetihodinové jízdě vystoupil na cardiffském autobusovém nádraží. Stereotypní obraz deštivé země se mi sice během cesty na univerzitní ubytovnu potvrdil hned několikrát, ale také jsem velmi brzy zjistil, že v hlavním městě Walesu se velšsky prakticky nemluví a počet rodilých mluvčích je tu určitě mnohem menší než těch, kdo mají za rodný jazyk například urdštinu, čínštinu nebo italštinu.

Richard Wilson: Llyn-y-Cau, Cader Idris, momentálně k vidění ve sbírkách londýnské Tate Modern.

Richard Wilson: Llyn-y-Cau, Cader Idris, momentálně k nalezení ve sbírkách londýnské Tate Modern.

FOTO: archív, Právo

Jazyk je sice klíčovým symbolem velšské národní kultury a identity, ale navzdory obrovské politické podpoře a povinné výuce velštiny ve státních školách podíl rodilých mluvčích podle posledního sčítání mírně klesá. Být Velšanem ovšem nutně neznamená ovládat velštinu, protože kolektivní paměť a identitu tohoto národa po staletí utvářelo především silné pouto mezi lidmi a jejich domovinou. Ta sice politickou nezávislost ztratila již ve středověku, kdy ji dobyl anglický král Eduard I. a přičlenil administrativně k anglickému království, ale o to víc si zachovala silnou kulturní nezávislost.

Se vztahem k zemi souvisí i vztah Velšanů k emigraci a imigraci, které neodmyslitelně patří k dějinám britského impéria. Celá jedna část Austrálie nese název Nový Jižní Wales a vedle místních názvů vás zde překvapí i podobnost krajiny, takže rozdíl najdete nakonec hlavně v kvalitě vína vypěstovaného na svazích „starého“ a „nového“ jižního Walesu. V Patagonii zase dodnes existuje silná velšsky hovořící komunita, která se svou bývalou domovinou stále udržuje kontakt. A přece jsou Velšané a jejich země v jistém ohledu protikladem jejich keltských příbuzných Irů, kteří se stali symbolem moderní evropské emigrace, protože do Walesu již po staletí přicházejí lidé doslova z celého světa za prací a obchodem, ale i v důsledku válek a katastrof jinde ve světě.

Před příchodem polských, slovenských a dalších východoevropských imigrantů po roce 2004 tak například katolické kostely byly plné irských a italských jmen. Jednoduchá budova kostela po norských imigrantech byla zase přestěhována do cardiffského zálivu a dnes se k ní dostanete přes veřejné prostranství pojmenované po zdejším rodákovi a spisovatelovi Roaldu Dahlovi, jehož rodiče přišli z tehdy velmi chudého Norska na přelomu 19. a 20. století. Norové, Irové, Indové nebo Pákistánci a příslušníci dalších národů tak postupně přicházeli do města, ve kterém například již v roce 1860 jemenští a somálští námořnící postavili první mešitu ve Velké Británii.

Když se evropský kontinent na konci třicátých let minulého století začal potápět pod tíhou nacionálního socialismu a stále brutálnějšího antisemitismu, mnozí Židé ze střední a východní Evropy nalezli bezpečí právě v této části britských ostrovů. Není proto náhoda, když i děti, které dokázal zachránit z již okupovaného Československa Nicolas Winton, nakonec strávily válečné roky v adoptivních rodinách a internátních školách v jižním Walesu. A když pro změnu na počátku sedmdesátých let rozpoutal v Ugandě Idi Amin pod fangličkami panafrického nacionalismu etnické čistky proti asijskému obyvatelstvu, mnoho z těchto uprchlíků našlo nový domov ve Walesu a dodnes vzpomínají na vlastní údiv z té prazvláštní kombinace chladného podnebí a vřelého přijetí, jakého se jim od místních dostalo.

Cardiff však není kosmopolitní město jako Londýn, ale spíš kosmopolitní vesnice, kde se skoro všichni znají a ve které se člověk necítí ani velkoměstsky odcizen, ani maloměstsky ohrožen coby cizinec a outsider. Platí tu, co o cizinci napsal již před sto lety německý sociolog Georg Simmel, totiž že cizinec není ten, kdo dnes přijde a zítra odejde, ale ten, kdo dnes přijde a zítra zůstane. Cizinec věčně neputuje jako Ahasver, ale usazuje se a přitom si uchovává jistou míru volnosti v přicházení a odcházení.

Na rozdíl od těch, kdo mají v určitém prostoru kořeny a původ, cizinec je od místních pout osvobozen jako ten, kdo přišel později. Přijít později totiž v sobě nese moment svobody, protože cizinec není svázán místními tradicemi, naopak si od nich může udržovat zdravý odstup bez toho, že by proti nim útočil. Simmel k tomu dodává, že cizinec „jako člen skupiny je zároveň blízko i daleko, jak to odpovídá vztahu založenému pouze na obecně lidských shodných momentech“.

Cardiff má k těmto momentům paradoxně mnohdy blíž než metropolitní Londýn se svým povrchním snobismem a středostavovskou omezeností. Přispívá k tomu určitě i tradiční duch rovnosti, pospolitosti i politického radikalismu, který je v této zemi bývalých horníků a ocelářů dodnes živý.

Richard Wilson: Dinas Bran from Llangollen (1770–1771)

Richard Wilson: Dinas Bran from Llangollen (1770–1771)

FOTO: archív, Právo

Ačkoli ostatní Velšané s jistou mírou uštěpačnosti občas tvrdí, že Cardiff není Wales, ale „malá Anglie“ na velšském území, i tady je patrný obecný rozdíl mezi bohatstvím anglického jihu a velšskou chudobou. Nedávný proces devoluce, tj. přesunu moci z londýnského centra na Velšské shromáždění a další orgány, sice tyto ekonomické rozdíly částečně zmírnil, ale přesto to v některých městech a vesnicích v údolí jižního Walesu vypadá i třicet let po hornických stávkách jako v těžkém postdepresivním stavu. Zatímco přístavní čtvrti velšských měst postupně procházejí regenerací a stejně jako v každé jiné postindustriální společnosti se z nich stávají zábavní střediska, v úchvatných velšských horách a údolích doposud na mnoha místech zeje po industriální době jen obrovská sociální propast a prázdnota.

Budova Velšského shromáždění v cardiffském zálivu, dílo slavného architekta Richarda Rogerse, ovšem kromě politické devoluce a postindustriální doby symbolizuje i pradějinnou zkušenost, že člověk nemůže stavět obydlí jen jako přístřeší chránící ho před přírodními živly, ale také jako důmyslný vynález, který přírodu dokáže zároveň respektovat i využívat. Wales je ostatně na tyto pradějiny bohatý, například mysteriózní „katedrála“ ve Stonehenge se stavěla z kamenů dovezených z hor v západním Walesu. I Rogers potom projektoval postdějinný Senedd jako ekologickou stavbu, která mimo jiné využívá dešťovou vodu (a té je ve Walesu víc než dost!) na mytí oken nebo splachování záchodů. Stěny ze skla zase poskytují přirozené světlo a politikům i každému návštěvníkovi připomínají jak v symbolické, tak ve zcela každodenní praktické rovině základní skutečnost, že demokracie se musí vždy odehrávat v prostoru veřejně přístupného fóra.

Tuto geometrickou, téměř puritánskou přísnost však doplňují fantastické organické křivky ze dřeva z místních hor, které dodávájí budově důležitý estetický a symbolický kontrapunkt. Stejný kontrapunkt je typický i pro vedlejší budovu Wales Millenium Center, kde sídlí asi nejdůležitější velšská instituce – Velšská národní opera, na jejíž představení chodí všichni Velšané bez rozdílu a na kterou jsou hrdí zrovna tak, jako na svůj národní rugbyový tým. Operní hvězda Bryn Terfel je tu stejně populární jako „tygr z Walesu“ Tom Jones, v operním sále se tak můžete setkat i s diváky oblečenými spíš do rockového klubu nebo přímo v rugbyovém dresu.

Podobně jako pro Čechy má i pro Velšany hudba stejně symbolický význam jako jazyk nebo vztah k domovské krajině, a proto nepřekvapí, že právě soubor Velšské národní opery dokázal pod vedením Charlese Mackerrase tak porozumět Janáčkově hudbě a uvést ji na přelomu osmdesátých a devadesátých let v legendárních inscenacích, o nichž se v Británii dodnes hovoří a díky kterým se Janáčkovi v této zemi konečně dostalo náležitého uznání.

Kromě hudby existují mezi českou a velšskou kulturou ještě některé další důležité vazby. V roce 1943 natočil britský režisér Humphrey Jennings film A Silent Village, ve kterém se horníci ze zapadlé hornické vesnice Cwmgiedd rozhodnou vyjádřit solidaritu s jinou hornickou vesnicí v zemi, o které se jejich ministerský předseda Neville Chamberlain jen pár let předtím vyjádřil jako o „daleké zemi“, o jejichž lidech „nic nevíme“ – s Lidicemi. Přestože film vznikal jako součást britské válečné propagandy s cílem vylíčit krutosti a teror páchaný nacisty v okupované Evropě, jedná se o umělecky hodnotný snímek dokumentárního dramatu.

Okupační moc tu nezachycuje ani tak obraz, jako zvuk ve formě sirén, vojenských rozkazů nebo pochodujících bot. Okupanti zakazují horníkům používat jejich jazyk a snaží se zničit jejich kulturu, což vede k organizovanému odporu a následnému vyhlazení vesnice, během něhož muži shromáždění k popravě výmluvně zpívají velšskou národní hymnu, a na konci filmu se objevuje připomínka Lidic, které s velšskými horníky spojuje nejen jejich hornické živobytí, ale i osud vesničanů malého národa, jehož existence narozdíl od jejich velkých sousedů není nikdy samozřejmá a zajištěná.

Když se český režisér Pavel Štingl vydal v roce 2002 po stopách tohoto filmu, vznikl neméně zajímavý snímek Druhý život Lidic, v němž na filmování vzpomíná velšská vesnice, ve které jako kdyby se zastavil čas, ale také jím prostupují individuální příběhy a vzpomínky těch, kteří byli zasaženi lidickou tragédií doma v Čechách. V dokumentu, který byl natočen šedesát let po Jenningsově filmu, se tak ukazují nejen různé tváře a formy propagandy, ale i smutná pravda, že společnost, která si neváží svých hrdinů, nakonec zneváží i své oběti tak, jak se to stalo v případě komunistického zneužívání lidické tragédie.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Nejvyšší hora Walesu se jmenuje Snowdon – Sněžka, a když přijedete do horského parku Brecon Beacons v jižním Walesu, ukáže se vám panorama, které nápadně připomíná Krkonoše a v němž rozpoznáte velšskou obdobu Obřího dolu nebo Zlatého návrší a Kozích hřbetů. Ještě raději však navštěvujeme v jarním čase Tintern Abbey, protože v té době po tamních kopcích a loukách kvetou pole žlutých narcisů, které na konci 18. století inspirovaly Williama Wordswortha k sepsání jeho slavných Řádků zkomponovaných několik mil nad Tintern Abbey. Anglická romantická poezie se tak zrodila u velšského opatství.

Podobně jako při četbě Thomasových povídek o lidech žijících v okolí Swansea a na poloostrově Gower, mám i tady intenzivní pocit cizince, kterému toto místo, jeho lidé a řeč zůstávají sice vzdálené, zároveň se ale stávají stále bližší. Když přijíždím po silnici vinoucí se mezi skalami a řekou Wye, mám před sebou ten samý obraz jako v Českém ráji při cestě z Turnova směrem na Malou Skálu. Břehy Jizery sice neproměňuje mořský příliv a neleží na nich impozantní ruiny cisterciáckého kláštera jako u břehů řeky Wye v Tintern, ale stejně jako v maloskalském údolí i tady na anglo-velšské hranici vykukují z mírných kopců porostlých smíšenými lesy kapličky a sluneční paprsky se odrážejí od skal v lehkém oparu denního světla.

A tak se rád nechávám unášet představou, jak by právě v těchto místech Karel Hynek Mácha vytepal ty nejlepší romantické verše z obrazů středověkých ruin, šumících lesů a oblaků valících se od moře. Bylo by koneckonců jedno, jestli by ty verše byly v češtině, němčině, angličtině nebo velštině, protože romantici nás dávno před Georgem Simmelem a dalšími sociology upozornili na to, že být cizincem v sobě skrývá zvláštní svobodu stát se člověkem a skrze tuto svobodu nalézt i více domovů. V Čechách i ve Walesu!