Jak se svýma dnešníma očima díváš na elity roku 1968 v čele s Dubčekem?

Vidím poctivou snahu skloubit svobodu, demokracii a sociální spravedlnost. Vidím obrovské intelektuální úsilí v akademické sféře, tvůrčí energii umělců a hlavně všeobecnou víru v lidi. A pak samozřejmě selhání části elit: přeceňování vlastní role u části intelektuálů, oportunismus a zbabělost mnohých politiků.

Elity ale tvoří jen část kvasu, kladně působí hlavně v počátku, později jsou stále ambivalentnější (až jsou vystřídány jinými elitami). V celé řadě fází pražského jara přebírají iniciativu jednotlivci, nebo i kolektivy, které automatickými elitami být nemusejí. Společenský výtah jezdí nahoru a dolů jako páternoster. To je ovšem v časech takových proměn obvyklé.

Podstatné je především to, že společnost v osmašedesátém postupně přestává být součtem individuálních zájmů a stává se také pospolitostí – lidé mají zájem nejen o sebe, ale věří v celek. S tím, jak se tato víra vytrácí, stává se i veřejnost pozvolna oporou sil, které chtějí hlavně moc pro sebe, a jinak klid.

Pro vnímání roku 1968 je stále poměrně zásadní příspěvek Petra Pitharta, tedy jeho kniha Osmašedesátý

Je to podmanivá kniha. Stylisticky brilantní, osobně zaujatá, argumentačně přesvědčivá. Podlehl jsem jí jako mnozí další a chtěl jsem původně některé Pithartovy teze prohloubit a doložit, protože faktografie je spíš slabší stránkou jeho rozsáhlého eseje. Přijal jsem především Pithartovu kritiku rozjívenosti novinářů a vůbec intelektuálů pražského jara, které viní z neodpovědného hospodaření se svěřenou svobodou slova. Revoluce rezolucí, říká tomu. Chce doložit, že se u nás v osmašedesátém hodně mluvilo, psalo a teoretizovalo, ale málo politicky myslelo a konalo. Tato žvanivost spojená s neodpovědností vůči jejím dopadům v naší tehdejší mezinárodní situaci vede podle něj přímo k srpnu.

Z prohloubení a doložení Pithartových závěrů jsi ale sám nakonec uhnul. Proč?

Mé studium Pithartovy závěry prostě přestávalo potvrzovat.

Jako problematická se ukázala jeho osobní zaujatost, kdy se snaží ze sebe až sebemrskačsky celou zkušenost pražského jara co nejrychleji setřást – jako mladické poblouznění, jako omyl. Nechce už být reformistou, a tím míň komunistou. Sám sebe vidí v opozici vůči hlavnímu hybnému proudu reformního procesu, jako realistu.

Pithartovo „poučení“ tak spočívá hlavně v tom, že socialismus je nereformovatelný. A to nejen u nás v roce 1968, ale provždy a všude. Proč? Reformněkomunistická politika je pro něj nerealistická, neuskutečnitelná a vlastně nežádoucí. Stíhá výsměchem její program (neúplné socialistické) demokratizace, proti níž staví (úplnou liberální) demokracii.

Jenže Pithartův přístup je zaprvé nekritický vůči liberální demokracii, která často nedává skutečný, ale jen formální podíl na moci všem. A zadruhé demokracii pojímá jako kamennou, neměnnou veličinu. Demokracie je ale mnohem spíše písečná duna, tu je jí méně, tu více, stále se přesýpá, podle toho, kdo si co vybojuje. Přibývá-li práv a prostředků k jejich užívání všem, mluvme o demokratizaci, ubýváli jich naopak, nebo přibývá některým na úkor jiných, jde třeba o oligarchizaci. Každopádně jsou to ale procesy.

Co se týče reformněkomunistické taktiky v osmašedesátém, Pithartovi nebyla ani dost radikální a bezohledná vůči tomu, čemu se tehdy říkalo internacionalismus, ani dost umírněná právě s ohledem na něj. Tento přístup je ale v něčem zavádějící a částečně i nerealistický.

V čem zavádějící a v čem nerealistický?

Zavádějící je tam, kde nerozlišuje, že reformněkomunistický hlavní proud má i během pražského jara svou dějinnou alternativu, která se – a to je důležité, jinak bychom se dostali na pole kontrafaktuální historiografie – projevuje. Radikálnědemokratické prostředí reformněkomunistický plán pražského jara již v jeho průběhu vědomě překračuje. Mezi projevy tohoto patří nepochybně výzva Nutnost nové iniciativy z května osmašedesát, na niž nepřímo navazují Dva tisíce slov, a celý Vysočanský sjezd po invazi – a ani jeho deklasováním tento proud nemizí.

Nerealistická je Pithartova kritika reformněkomunistické taktiky hned ve dvojím: Tam, kde radí Dubčekovu vedení pevnou rukou reformu mírnit s předpokladem, že „bratrské země“ na redukovanou podobu demokratizace přistoupí. Jenže žádná taková redukce by se neobešla bez omezení svobody slova – nejspolehlivější záruky toho, že se demokratizace nestočí zpátky ve svůj opak.

A nerealistická je Pithartova kritika i tam, kde naopak žádá po Dubčekovu vedení, aby reforma probíhala důrazněji a rychleji. Měla-li být reforma demokratická, vyžadovala si postupné získávání spojenců, politickou práci, přesvědčování atd.

Jak tohle může „realista“ Pithart nevidět? – ptal jsem se sám sebe stále častěji. Práci jsem musel na dva roky odložit a dál věc studovat. Nešlo už o to, prohloubit, co říká Pithart, ale najít způsob, jak překonat jeho jednostranné pojetí, z něhož na konci nezbývá už nic než nihilismus a la Thatcherová: There is no alternative.

Tak jsem došel k tomu, že tuto reformu měnící se ve specifickou revoluci nového typu je třeba popsat z co nejvíce úhlů. A jako klíč jsem zvolil vztah jednotlivých skupin aktérů k nejzřetelnějšímu faktu pražského jara – ke svobodě slova.

Matěj Stropnický

Matěj Stropnický

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V kapitole o realistech se kromě Pitharta a Husáka zmiňuješ také o Václavu Bělohradském a jeho pojmu antipolitika. Kde mezi těmito třemi vidíš spojitost?

Husáka, Pitharta a Bělohradského spojuje to, že se svou realistickou kritikou osmašedesátého vymezují proti Dubčekově, ale i třeba Šabatově politice nerealistické. Každý samozřejmě z jiných pozic, vždyť Husák je, zjednodušeně řečeno, komunista, Pithart konzervativec a Bělohradský liberál. Chtěl jsem dát prostor kritikům z různých myšlenkových světů, jejichž východiska se liší, ale závěrečná hodnocení pražského jara se svým způsobem shodují. To přece stojí za povšimnutí.

Ne náhodou mluví o své normalizaci Husák jako o reálném socialismu, Dubčekův, Mlynářův a Šabatův (a asi i Allendeho a jiných) socialismus je pro něj nereálný. Jenomže právě ten, prý nereálný, socialismus měl v osmašedesátém a nejen u nás nejmasovější spontánní podporu, jaké se kdy který typ zřízení těšil. Byl nereálný, protože byl bez zavírání, bez cenzury, bez autoritářství, jinými slovy – bez tanků, a to ať už faktických jako po roce 1968, nebo metaforických jako od roku 1948?

Tvrdím, že právě tento typ myšlení, který v tancích vidí, tu s větším, tu s menším jásotem, potvrzení toho, že to stejně nemohlo a nikdy v budoucnu nebude moct se socialismem dopadnout jinak, je na svém dně hluboce nihilistický, neboť zatracuje člověka. Pak už nezbývá než uznat, že nelze usilovat o spravedlivou společnost, protože to přece musí dopadnout špatně. Nejomezenějšími projevy v této škole beznaděje vyniká třeba Karel Steigerwald nebo výtvarník David Černý. Odtud i název práce Myslet socialismus bez tanků a má snaha otevřít cestu pojetí, které chápání osmašedesátého jako antipolitické vzpoury proti realitě politiky pomůže překonat.

Zdá se tedy, že i ve tvém případě platí, že pokud se někdo pokouší redefinovat pohled na minulost, je to proto, aby rozšířil možnosti přítomnosti. Které možnosti tak podle tvého názoru dnešku chybí?

Neumím přijmout myšlenku, že soukromé zájmy vedou k veřejnému blahu; že nekonečná obhajoba svobody jednotlivce rozšiřuje prostor svobody všech. Absolutně je to mnohem spíš tak, že je buď svoboda, nebo chléb, jak se říká. Dobrá politika musí umět vážit obojí, kde přizná více jednoho, musí přidat i druhého. Tento protiklad nemají dnešní elity ve své většině dostatečně na paměti, stejně jako ho – s jinou preferencí – ignorovaly elity normalizační. To nejcennější na pražském jaru tak bylo to, že hledalo svobodu zdola, z míst, kde chléb není samozřejmý.