Symbolicky prvního května uvedla Nová scéna pražského Národního divadla multižánrové představení Máj podle Karla Hynka Máchy. S bezpochyby skvělým textem zde měly souznít výkony tanečníků (uznávaní 420PEOPLE), obrazy Adrieny Šimotové, hudba Pavla Fajta a Ondřeje Anděry a řada dalších prvků. To vše v režii Davida Prachaře a za účasti publika, v němž nechyběli herečtí i jiní kamarádi a příbuzní autorů, ale také turisté, pro něž se pak Máj překládal skrz titulky do angličtiny.

Kdysi jeden moravský básník prohlásil, že poezie se nesmí recitovat, že se musí vyprávět. V případě Máje to znamená, že se jeho interpret musí svým talentem potkat s tím Máchovým, což se ale povede jen velmi výjimečně a já osobně jsem to nikdy nezažil (starší kolegyně dokázaly jmenovat pár představení ve Viole a jeden Střížkův obraz). Častější jsou bohužel pokusy zmocnit se Máje „násilím“. Jenže pak z něj zůstane jen ploché nic – viz film F. A. Brabce, veršování doktora v Menzelově Vesničce nebo koneckonců i hodiny češtiny na základních a středních školách.

V Národním divadle byl k vidění o něco lepší výsledek. Jenže přesto, že hudba i tanec v některých prchavých okamžicích s Máchovým textem splynuly v jedno, přesto, že tentokrát Máj recitovaly zkušené hlasy Prachaře a Jana Kačera, finální dojem zůstal podobný jako při klasickém čtení poezie: Vy tam na jevišti, prosím, dejte mi Máchovy verše, zavřete mě samotného do Vilémovy kobky a nechte mě s nimi chvíli žít, takhle mi vše jen uniká mezi prsty. A i po představení na Nové scéně vycházel nakonec nejhlasitější potlesk z míst, kde seděli kamarádi a příbuzní.