A právě naši reflexi událostí února 1948 chce obohatit nedávno vydaný politický životopis Bohumila Laušmana z pera Pavla Horáka (Mladá fronta 2012). Laušman byl sociálnědemokratický politik a novinář, za druhé republiky člen opoziční Strany práce, později působil v londýnském exilu, účastnil se bojů během SNP a v únoru 1948 byl už půl roku lídrem ČSSD.

Dnes se mu vyčítá pasivita ve dnech komunistického uchopení moci (což Horák částečně rozporuje) a pak to, že se nechal jako Gottwaldův náměstek instalovat do poúnorové vlády a vydržel v ní až do června.

Mimochodem autor zmiňuje, kdo kromě Laušmana si z nekomunistů svou funkci po únoru podržel: Edvard Beneš, Jan Masaryk a jedenaosmdesátiletý Vavro Šrobár.

Laušman tak nese dle kritiků spoluodpovědnost za dedemokratizaci nejen strany, jíž zasvětil život, ale celého státu. Stihl před svým druhým odchodem do zahraničí veřejně popřít i závěry sjezdu, který ho přes protisnahu komunistů do čela sociálních demokratů zvolil. „Revoluční doba jde dále, musíme se přizpůsobit. Není možné foukat proti větru,“ prohlásil ten samý Laušman, který proti větru za druhé republiky, v obou exilech i během partyzánských bojů na Slovensku přímo funěl.

Kamarád mi v jedné slabé chvíli vyprávěl o svých cestách po místech, kterých se historie dotkla. Jezdí do Lidic ne proto, aby se jako jiní dojal, ale aby přemýšlel o lidech a taky o sobě. Čeho je sám schopen, co ještě při běhu svého života zvládne ukočírovat. Také každá historiografická kniha, která vybízí k podobnému rozjímaní, je užitečná.

Horákova (nominovaná na Magnesii Literu) k nim patří, a tak se po jejím přečtení musím ptát: Byla Laušmanova náhlá ztráta schopnosti obrátit se proti toku dějin způsobena jeho důvěrou v komunistické ideje? Uvěřil, že když se zatřese světem, ztratí ten své dno? Bylo to snad tím, že se dokázal postavit jen výkladům světa, které tomu jeho v zásadních rysech odporovaly, a naopak pro domnělé naplňování vlastních idejí byl ochoten leccos pominout? Kde měl hranici, co ještě z reality kolem přejít a co už ne? Kde ji mám já?

Nebo je můj pohled na Laušmana příliš ovlivněný znalostí dějů, které přišly až následně? Nebylo by spravedlivější dívat se na jeho poúnorovou politickou činnost jen jako na snahu důstojně dohrát rozehranou, ale dávno prohranou politickou hru, která měla původně sociální demokraty vyvést z komunistického stínu? A kde se v něm v tom případě vzal sebeklam, že prohra může být něčím jiným než prohrou?

Historie nemá být jen tématem politických kampaní, argumentem při soudech nad poraženými nebo pomníkem, který se při výročích zalévá slzami. Má být hlavně pobídkou k osobní reflexi.