Článek
Proč myslíte, že vám a dalším kubánským disidentům česká diplomacie a mnoho českých dobrovolnických organizací pomáhají?
Na rozdíl od jiných zemí, které mají na Kubě především ekonomické zájmy, mám dojem, že nám Češi pomáhají z opravdové solidarity. Podle mě především proto, že sami prožili podobný typ diktatury, v jakém dodnes žijí Kubánci. I když jsme z velmi odlišných kultur, cítím, že Češi přesně chápou, o čem mluvím, když jim vyprávím o svém životě na Kubě.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že žijete v systému, který omezuje vaši svobodu?
Mám dojem, že to bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let, v tzv. speciálním období, kdy na Kubu přestala proudit ekonomická pomoc ze Sovětského svazu. Po pádu Berlínské zdi se poměry ve světě začaly radikálně měnit a náš ostrov potkala ekonomická krize. Moji rodiče byli dřív přesvědčení komunisté, ale najednou přišli oba o práci. Otec byl mechanikem na železnici a železnice byla první odvětví, které se úplně zhroutilo. Maminka pracovala v taxislužbě, jenže v té době nebyl k sehnání žádný benzín ani nafta. Najednou neměli co dát jíst svým dětem. Zjistili, že ta zidealizovaná Kuba, kterou jim celá léta režim sliboval, neexistuje a nikdy existovat nebude. A tak přestali Castrovi tleskat a začali ho kritizovat.
Jejich názor tedy změnila čistě ekonomická situace?
Ano. Uvědomili si, že celá ta léta všemožných dobrovolnických brigád, ohromného nasazení pro věc, které věřili, přišla vniveč. Nic jim nezůstalo. V té době mi bylo čtrnáct a při pohledu na své rodiče jsem přestala věřit, že žiju v normální zemi. Předtím jsem, jako všechny děti, chodila do pionýra a zpívala budovatelské písničky, ale tehdy jsem si uvědomila naplno, že všechno tohle je jen jedna velká lež.
Důležitý byl pro mě ale ještě jeden moment. 13. srpna 2002 měl Fidel Castro narozeniny. V televizi i v rozhlase se vysílaly mohutné oslavy. Všechna ta faleš se mě v ten den zmocnila a já jsem najednou nemohla vzteky ani popadnout dech a říkala jsem si: Proboha, jak je všechno tohle možné? To už nedokážu dál snášet!
Jak jste od vzteku přešla k akci?
Asi o dva roky později jsme s kamarády založili digitální časopis Consenso (Konsenzus). Což byl vůbec první digitální disidentský časopis na Kubě. Bylo nás deset a já dostala funkci webmastera, o jejíž náplni jsem samozřejmě neměla ani páru. Ale nadchlo mě to, učila jsem se za pochodu a skutečně se nám podařilo časopis rozjet. Dělala jsem toho ale víc. Chtěla jsem přejít od pasivního kritizování k něčemu aktivnímu, takže jsem třeba pořizovala rozhovory s jinými disidenty, organizovala debaty a později jsem založila svůj blog Generación Y, jehož popularita mi naprosto změnila život.
Ale jak jste se stala IT specialistkou a digitální novinářkou zároveň?
Já mám vystudovanou filologii, nicméně od dětství jsem milovala, když jsem mohla něco rozebrat a pak to zase složit. Jsem druhá dcera otce, který nesmírně toužil po synovi. Chtěl ho naučit všechno, co věděl o mechanice a elektronice, a já jsem byla jediná v rodině, koho to doopravdy zajímalo. Dodnes umím opravit hodiny, budík nebo rádio, v roce 1994 jsem dokonce sestrojila svůj první počítač, říkala jsem mu láskyplně můj Frankenstein.
Jak jste sehnala součástky?
Tenkrát se toho ještě na černém trhu moc pořídit nedalo, navíc ani peníze obecně moc nefungovaly. Takže jsem jednotlivé součástky do počítače získávala výměnou. Moc dobře si vybavuju, jak jsem směnila depilační strojek za mikroprocesor.
Jak velký vliv mají kubánští bloggeři na běžné Kubánce, když je u vás internet cenzurovaný a velmi málo rozšířený? Není vaše činnost spíše mířená do zahraničí?
Do jisté míry ano, ale není naší vinou, že i na internet má na Kubě monopol stát. Nicméně dnes už platí, že když někdo chce, tak si naše články může najít. A neděláme jenom digitální nezávislou žurnalistiku, nahráváme taky naše debaty na různá aktuální témata, jako je třeba migrační politika, a nahrávky pak různými cestami distribuujeme po celé Kubě. Je to pomalý proces, s jeho rychlostí rozhodně nejsme spokojení, ale prostě děláme, co můžeme.
Přes všechny potíže to už došlo tak daleko, že mě lidé dnes zdraví na ulici, aniž by kdy četli můj blog nebo měli přístup na internet. Znají mě díky rozhovorům pro zahraniční televize. Na Kubě totiž existuje ohromné množství nelegálních satelitů, a lidé se tak mohou dívat na vysílání z Miami nebo ze Španělska. Hlavně v Havaně.
Přesto se ani vaší generaci disidentů zatím nepodařilo zalarmovat davy lidí k nějakému opravdu masovému protestu, jako se to naposledy povedlo při tzv. arabském jaru. Čím si to vysvětlujete?
Na Kubě převládá mezi lidmi zvláštní směs apatie a strachu. Tajná policie se snaží vytvářet atmosféru, ve které nikdo nikomu nevěří, sází na pocity rozkolu a nedůvěry. A režim se právě z arabského jara velmi poučil, protože tam názorně viděl, k čemu může vést rozvoj moderních technologií a používání sociálních sítí typu Twitter. Proto je u nás pořád tak pomalý internet a proto se k němu obyčejný člověk jen tak nedostane. Já své příspěvky na blog chodím odesílat do luxusních hotelů, kde platím velké peníze za rychlé připojení, případně posílám tweety z mobilního telefonu, ale to si nemůže dovolit každý.
Z čeho vlastně na Kubě žijete?
Podařilo se mi získat živnostenské oprávnění, a tak vyučuju v různých IT kurzech, jak zacházet s počítačem, organizuju je po celé Kubě. A normálně platím daně. Já totiž nejsem politička. Nejsem lídr, který řekne: „Tak a teď jdeme demonstrovat na náměstí!“ Na to nejsem stavěná. Lidem raději ukazuju, jak fungují moderní technologie, otevírám jim nové cesty. A když se pak rozhodnou po nich vydat směrem k nezávislému umění, hudbě nebo politice, je to už dál na nich.
Proč si myslíte, že vás na tuto velkolepou a svým způsobem triumfální cestu po světě režim bratří Castrů pustil?
Pět let jsem se snažila, aby mi dali pas. Vyzkoušela jsem všechno možné i nemožné a každé zamítnutí jsem se snažila zveřejnit na blogu nebo na Twitteru, kontaktovala jsem nejrůznější mezinárodní lidskoprávní organizace a řekla bych, že jsem byla z disidentů jediná, kdo to zkoušel pořád dokola a pořád s tím režim obtěžoval. Během pěti let jsem podala přes dvacet žádostí. Asi už se k tomu museli nějak postavit. Nezapomínejte, že sice žiju v diktatuře, ta se ale nachází v křehkém stadiu, v defenzívě. Je jasné, že ještě před dvaceti lety by mě za moji drzost zavřeli a bylo by. Dnes je to jinak. Bojují s jinou realitou, s digitální realitou, s tisíci mých followerů na Twitteru, se čtenáři, kteří čtou můj blog v šestnácti jazycích, a to už není tak jednoduché. Pro režim bylo stejnou prohrou mě nechat vycestovat, jako mi to znovu zakázat.
Myslíte, že vás pustí zpátky?
Měli by, protože podle nového zákona může každý Kubánec vycestovat na 24 měsíců a já budu pryč jenom 80 dnů. A i kdyby mě nepustili, tak se zpátky dostanu ilegálně. Poplavu na voru přes oceán, není to zase tak daleko. Takhle se z Kuby utíká, proč by se stejnou cestou nemohl někdo nepohodlný vrátit?
Nevycestovala jste jen vy. Odjela také představitelka opozičního hnutí Dámy v bílém Berta Soler nebo dcera nedávno zemřelého Oswalda Payá. Je pro režim překvapivé, že se musí konfrontovat s tolika rebelkami?
Kubánská vláda je spolek machistů, ve vedoucích funkcích není ani jedna žena. Taky jejich diskurs je silně maskulinní, machistický – pořád s něčím bojují, používají válečnou terminologii, slova jako vítězství, smrt, odpor, zákopy. A v machistické společnosti je žena sice submisivní, nicméně pořád v jistém smyslu nedotknutelná. Dámy v bílém, manželky zatčených disidentů, se režimu postavily svou ženskostí, apelem na mateřství, pacifismem. Na to vláda nebyla připravená.
Kolikrát jste už byla zatčená?
Pětkrát. Poprvé mě zatýkali muži v civilu, vezli mě v autě se soukromou značkou a já měla pocit, že zmizím a nikdo mě už nikdy nenajde. Strach jsem taky měla, když mě zatkli těsně po smrti Oswalda Payá. Snažila jsem se zrovna udělat rozhovor s jeho španělským spolucestujícím Ángelem Carromerem. Zadrželi mě, mého muže a ještě jednoho známého. Poslali na nás po zuby ozbrojené vojenské komando. Byli opravdu hodně krutí, zbili mě tak, že jsem přišla o zub. Rvala jsem se s nimi, protože mě chtěli vysvléct donaha, aby zjistili, jestli na sobě nemám nějaké nahrávací zařízení. Naštěstí mě pak nechali si zavolat. Jakmile jsem o sobě mohla dát vědět rodině, bylo mi jasné, že za chvíli bude o mém zatčení vědět celý svět.
Přes to všechno budete ve své práci pokračovat?
Pro mě není návratu. Mlčení by byl konec. Mám toho hodně co říct. Ataky si každé ráno znovu a znovu umiňuju, že se budu chovat jako svobodný člověk. Jestli existují nějaké limity, ať je stanoví jiní. To je můj vlastní proces emancipace.
Vidíte nějakou naději, že se poměry na Kubě změní k lepšímu?
Určitě ano, protože generace bratří Castrů dřív nebo později vymře. A slova se chopí mladí. Víte, dnes je mezi nimi v módě být rebel, být kritický vůči vládě, stejně jako bylo kdysi v módě být revolucionářem.
