Tramvaj číslo jedna tehdy jezdila od Masarykova nádraží přes Staroměstské náměstí, Pařížskou třídou a Chotkovou silnicí nahoru k Hradu. Její trasu nyní částečně kopíruje dvaadvacítka, tedy úsek od Malostranské na Pohořelec. A kupodivu, i dnes se tramvaj melancholicky vleče nahoru do zatáček, vždycky nějak zpomaleně. Ke kouzlům pražské topografie patří také to, že vzdálenost z Malostranské na Pohořelec lze zdolat za stejnou dobu po svých… Co dalšího se asi za těch pětašedesát let změnilo a zároveň zůstalo stejné?

Předně se proměnila pozice Hostovského v českém literárním kontextu. Je dnes respektovanou součástí kánonu, ale zároveň jako by patřil historii. Jeho životopis se zdá mít méně lesku než osudy jiných českých spisovatelů 20. století. Zřejmě není příliš znám. Od druhé poloviny dvacátých let byl ovšem výraznou postavou, první próza mu vyšla už za středoškolských studií, jeho knihy se dotiskovaly a za román Žhář (1935) dostal Státní cenu. Když chtěl prezident Masaryk diskutovat o postavení Židů s židovským studentem, vybrali Hostovského.

Po nedostudované filosofii začal pracovat v pražských knižních redakcích, v roce 1937 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí. Jeho slibně se rozvíjející spisovatelská dráha ho zachránila, v podstatě náhodou, před holocaustem – když Němci obsadili Prahu, byl kvůli belgickému vydání své knihy za hranicemi. Jeho cesta pak vedla přes Francii do Portugalska a do Spojených států, kde pracoval na československém konzulátu v New Yorku.

Exil nepřinesl Hostovskému jenom fyzickou spásu a témata pro další knihy. Jeho čtenáři dobře znají autorovu nedůvěru k politikům, kteří proměňují řeč, aby zmátli své posluchače tak, jak potřebují. Jak ukazuje Vladimír Papoušek v nedávno vyšlé knize Žalmy z Petfieldu (Akropolis 2012), Hostovského postoje se projevily i na občanské rovině. Někteří zaměstnanci konzulátu začali nabádat Čechoslováky v Americe k registraci poněkud nátlakovými metodami. A když s tím Hostovský nesouhlasil, jeho pozice na konzulátu byla zpochybněna.

Nejednoznačně byly ostatně přijaty i jeho Listy z vyhnanství (1941), první kniha napsaná v emigraci, zřejmě kvůli nelichotivému vylíčení, jak se pod tlakem pokřivují (emigrantské) charaktery. Hostovský se vrátil domů až v roce 1947, a ani poměry v poválečném Československu se mu nelíbily. Na vlastní přání byl vyslán v roce 1948 na velvyslanectví do Norska, kde po několika měsících rezignoval na funkci a stal se již podruhé emigrantem. To všechno jako člověk, který zpochybňoval svůj jazykový talent.

Zážitky spisovatele v exilu vylíčil s kouzelnou sebeironií v Literárních dobrodružstvích českého spisovatele v cizině (1966). Jedná se o přehled jednotlivých úspěchů, slibných vydání v cizích jazycích, vzrušujících projektů filmových zpracování – a podivuhodných krachů těsně před cílem. Nepomohlo příbuzenství se Stefanem Zweigem. (Líčení toho, jak ho velký spisovatel nechal na holičkách, patří spíše k hořkým než hořkosladkým pasážím Literárních dobrodružství.)

A v Československu byl Hostovský zatím vymazán z paměti, takže jeho dcera Olga mohla číst některé otcovy knihy až s odstupem desítek let.

Jan Zrzavý: Haldy večer II (1933), k vidění na výstavě Božská hra v ostravském Domě umění do 10. března 2013…

Jan Zrzavý: Haldy večer II (1933), k vidění na výstavě Božská hra v ostravském Domě umění do 10. března 2013…

FOTO: archív Domu umění

Po roce 1989 vyšly Hostovského sebrané spisy v nakladatelstvích Akropolis, ERM a v Nakladatelství Franze Kafky, ovšem spíše v rámci vyrovnávání literárních dluhů než jako důkaz nového zájmu.

Hostovský přitom především v knihách ze svého dvojnásobného exilu zpracoval témata, která jsou zcela aktuální.

Ve zmiňovaném románu Nezvěstný je to zneužití lidské motivace: o Brunnera tu hrají komunistický hybatel Matějka a uchechtaný agent Morgan, pracující pod krytím amerického velvyslanectví. Jeden se ohání aktuální linií strany, která je nade vším, druhý slouží demokratickým hodnotám, ovšem Hostovský u nich obou diagnostikuje stejný bezohledný pragmatismus.

Dále se jedná o zneužití jazyka: fantasmagorický záchodový dědek ze Sedmkrát v hlavní úloze (1942) zasvěcuje hlavního hrdinu do přehazování významu slov, které praktikuje jako součást záměrně vyvolávaného chaosu. Lékař Malík z Půlnočního pacienta (1954) zase pracuje na účelovém provokování davové hysterie za studené války.

A konečně jde o zneužití osobních osudů: na Pavla Krále, nepřítomného hrdinu Nezvěstného, se snaží obě strany zapůsobit prostřednictvím jeho nemocné adoptivní dcery v cizině.

Hostovského postavy jsou přitom charakteristicky nejednoznačné a na jejich osudy se lze dívat z několika úhlů. Pohybují se v prostředí vytvářeném několikerou spisovatelskou technikou. Knihy Sedmkrát v hlavní úloze, Nezvěstný a Všeobecné spiknutí (1973) jsou směsí politického thrilleru, horečnatých vizí a groteskních maškarád. Jejich součástí je trvalé zpochybňování, za koho hrdinové vlastně hrají – Hostovského knihy by mohly posloužit k psychologickému bádání o dvojích agentech. A agentské téma je přece aktuální už desítky let.

Jako příčina omezeného úspěchu Hostovského knih v zahraničí se uvádí, že setrvával u „českých“ témat. Texty napsané v cizině vyprávějí většinou opět o exulantech. V českém prostředí může naopak překážet zakořeněná nedůvěra ke krajanům v emigraci a Hostovského jazyk. Jak uvádějí Žalmy z Petfieldu v rozhovoru s Hostovského dcerou, spisovatel si uvědomoval posun češtiny směrem k hovorovosti, který prodělala v padesátých letech, ale z exilu nebyl schopen tu proměnu přijmout. Jeho dopisy citované v knize zároveň dokazují, jak zálibně jejich autor uměl používat hovorový jazyk, i s patřičně dávkovanými vulgarismy.

Možná ale příčina zvláštní Hostovského pozice spočívá ještě v něčem jiném. Snad ve věrnosti literárnímu hrdinovi, který je příliš civilní, příliš osobní, příliš neurotický. Snad až příliš věrohodný. A také v respektování faktu, že o některých tématech se dá žertovat jen ztuha – mám na mysli partnerské a rodičovské vztahy (přestože jsou v Hostovského příbězích mnohokrát zproblematizovány). Co ale může vadit především, je autorovo starobylé tázání se po smyslu našeho konání – je asi nepříjemné zjišťovat, nakolik jsou nám jeho vize blízké i v době, která se už přece měla posunout někam jinam.