Nové zprávy se díky internetu vynořují každým okamžikem, avšak nereferují o tom, co se právě děje, nýbrž většinou už jen o tom, co se stalo. Neboť událost v silném smyslu slova je změna, která způsobí, že nic už nebude takové, jaké bylo dřív. Tam, kde bylo pekařství, objevíme ráno kadeřnictví, musíme změnit zvyk a pro housky chodit jinam. V té či oné zemi se zhroutí autoritativní režim a my tápeme, protože najednou o ní nevíme nic. Pod povrchem stále stejného se neustále připravuje nějaká změna, ale o tom víme teprve, když se neočekávaně projeví. Sama přítomnost změny nám uniká: jsme tak rychlí, že ji stále necháváme za zády. Sice bychom chtěli, aby stejné pokračovalo dál a dál a my měli pocit, že máme přítomnost ve své moci, musíme se ale opakovaně smiřovat s tím, že z minulého přeskakujeme do budoucího stejně nepozorovaně, jako když v letadle překročíme časové pásmo: naší přítomností je to, co minulo, a zmatek způsobený tím, co přišlo. Za zády s událostí, která změnila náš známý svět, nepoznáváme nic z toho, co jsme před tím brali na vědomí stejně jako nábytek doma. To ale neznamená, že musíme propadat neurotickým záchvatům: neznámé vzbuzuje strach jen proto, že jsme je ještě nepojmenovali a nepoznali, k čemu se nám může hodit.

Je tedy vůbec možné žít přítomností? Zpomalit a žít změnu?

Miroslav Petříček

Miroslav Petříček

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Je, ale jen tehdy, pokud přijdeme na to, že přítomný čas není nic, co nám dává anebo odpírá běh světa a co odměřují hodiny. A pokud si uvědomíme, že my sami vytváříme přítomnost, když události, jež nastala, odpovídáme. Možná je událost cosi osudového a neodvratného, avšak odpověď je svobodná, protože nepodléhá zákonům sociální fyziky. Můžeme získat přítomnost, jestliže ji učiníme počátkem času, který sami tvoříme. Když vycítíme příležitost, že je stále stejně možné naší vlastní fantazií, vynalézavostí, schopností proměnit nepředvídatelné a neplánované v křižovatku: je jen na nás, který směr objevíme a kterým se vydáme dál. Zrušené pekařství nás donutí hledat jiné: třeba tam budou mít lepší housky, třeba objevíme místa, která bychom jinak nepoznali, třeba tam potkáme někoho, koho bychom nepotkali. Zpomalíme, protože nemusíme jít stále stejným směrem: můžeme odbočit, chodit kolem dokola, dokonce zabloudit a hledat východ. Protože přítomností žijeme jen tehdy, pokud se ocitneme v labyrintu možností, nikoli v supermarketu, který je přeplněn skutečnými, tedy vcelku předvídatelnými věcmi.