Do Brna tak dorazilo jednatřicet slovinských spisovatelů. Zdá se vám to na dvoumiliónovou zemi moc? Omyl. Slovinsko, jak jsem zjistila od překladatele Andreje Pleterského, je zemí tak kulturní, že se o tom nám, českým spisovatelům a spisovatelkám, může jen zdát. Grantové tvůrčí podpory a odkup velkého počtu knih do veřejných institucí zajišťují údajně stovce (!) slovinských literátů pohodlný život na volné noze, přičemž grantová podpora překladů šíří jejich tvorbu do celého světa. Slovinsko – sen literáta!

Od minulého roku se s dvojicemi vystupujících spisovatelů mohou setkat diváci i mimo Brno – MAČ se stal tzv. festivalem „druhých měst“. Letos tak autoři vyrazili rovněž do Košic, Ostravy a polské Vratislavi. Tím se pro ně stal Měsíc autorského čtení akcí doslova heroickou. Mně se tato reportáž vznikající na klíně v jednom z vlaků brázdících střední Evropu píše ještě poměrně vesele, ale dovedu si představit, že starším kolegům se hon po vzdálených městech brzy promění v noční můru. Ponocování po večerním čtení, brzké ranní vstávání, dlouhá cesta vlakem, to vše se podepisuje na svěžesti autora. Byla jsem ohromně zvědavá, co tomu řekne můj partner na cestách – slovinský spisovatel Damijan Šinigoj. Bohužel, den před prvním čtením onemocněl a turné odřekl. A tak jsem čtyři města ve třech zemích během čtyř dnů projela sama.

Zastávka první – Brno. Před domácím publikem je číst nejtěžší. Už proto, že z víc než dvousethlavého obecenstva zaznívají často dotazy téměř intimní. Nechyběla ani legendární otázka, kterou klade pravidelný a neunavitelný návštěvník snad každého brněnského čtení. „Jaký máte vztah k Moravě?“ ptá se. Zatímco někteří autoři, především ti zahraniční, jsou zaskočeni, jiní, kteří už v moravské metropoli četli, podrážděni, mě, jakožto Brňačku, to dokáže pořád ještě rozněžnit.

V půl sedmé ráno mě burcuje budík, protože dole na recepci hotelu čeká nesmlouvavý Adam, který mě autem veze na bratislavské nádraží, kupuje lístek do Košic a se zavazadlem usazuje na sedadlo se zakoupenou místenkou. Vzmůžu se jen na chabé díky, únava z předchozího večera mě drží v opratích polospánku. A to to všechno teprve začíná.

Zastávka druhá – Košice. V Košicích jsem se nemusela ani rozhlédnout, tamní organizátorky mě chytly za loket a odvezly do hotelu. Krátkou cestou na čtení jsem si pak stihla uvědomit jen krásu místního dómu a fakt, že Košice jsou zřejmě městem hudby. Ze dvou chrámů zněl zvuk varhan z podvečerních mší, z klubu zkouška rockového koncertu, na náměstí klasická hudba, kterou přehlušila zvonkohra ze sochy před divadlem, a to přesně o šesté. Nejvyšší čas vběhnout před diváky a odečíst svůj kus doprovázený fotoprojekcí a folklorní hudbou z oblasti Žítkové, odkud pocházejí hrdinky mé nové knihy. Přišlo asi padesát lidí, ale to možná hlavně proto, že nevděčné role náhradníka Damijana Šinigoje se ten večer zhostil populární slovenský spisovatel Víťo Staviarski.

Zastávka třetí – Ostrava. Jeden by neřekl, co vše dokáže dětská fantazie s jinak fádním prostorem vlakového kupé. Mírná, holubičí babička, která vnoučata zřejmě dostala na starost, stejně jako já vyděšeně pozoruje akrobacii svých prapotomků. Dítě stojící na úzkém stolečku u zavřeného okna. Dítě přetahující se o dveře kupé se svým sourozencem. Dítě ležící v horním nosníku zavazadel. Nemůžu si nepostěžovat, že když se pak houpalo zavěšené z příček tohoto nosníku, koplo mě do hlavy. Naštěstí jsem musela v Žilině přesednout.

Do Ostravy se zřejmě ještě nedonesla zpráva, že Damijan Šinigoj nepřijede. Mladá produkční festivalu mě mlčky podezírá, že jsem mu ujela a nechala ho bloudit po košických sídlištích. Asi abych se nemusela dělit o pozornost ostravského publika.

V místním rozhlasu mi zvedli náladu slivovicí, a vysílání pořadu Apetýt, do něhož jsou zváni vystupující autoři, tak proběhlo uvolněně, ba vesele. A dobrá atmosféra se rozlila i na večerním čtení.

Pozdě v noci, v úzkém kroužku sbírám dojmy organizátorů, když nemůžu ty Damijanovy. Slovinští autoři to prý zas tak zlaté nemají. Jsou nuceni se předhánět v rámci jakéhosi bodování, na jehož základě jim teprve jejich ministerstvo kultury přiděluje kýžené tvůrčí granty. Možná proto u nich existuje cosi jako autorská nevraživost, která se ventiluje na podobných zahraničních akcích, řekněme, poněkud nevkusně. No vida, takže všude je něco. U nás nejsou peníze, zato panuje kolegialita.

Na závěr ostravské části téhle reportáže musím splnit ještě jeden závazek. Mám za úkol světu sdělit, že to, že z Ostravy do Vratislavi odjíždějí autoři opilí, není vina básníka Petra Hrušky, tamního organizátora. On je prý pít nenutí, jsou to přece dospělí lidé.

Zastávka čtvrtá – Vratislav. Kyvadlově jezdící taxík na nádraží vysadil autory, kteří ve Vratislavi četli den přede mnou, a krátce po jedenácté nabírá u hotelu mě a veze vstříc polským čtenářům. Jak taxikář, tak organizátoři se mě opět ptají, kde je Damijan Šinigoj. Ubezpečuji je, že jsem ho ani nikde nezapomněla, ani neopila, ani nezabila. Odpovědí je zklamání a lítost nad jeho nepřítomností. Nedorazí snad později? Ne? Nakonec už i mně se zdá, že celému mému životu něco hrozně schází – no jo, Damijan Šinigoj!

Později odpoledne vyrážím na krátkou procházku. Vratislav je krásná. Nechávám se unášet kouzlem zdejší německé architektury. Doposud jsem za nejkrásnější polské město měla Krakow, ale teď přehodnocuji. Večer mě Poláci ubezpečují, že jejich nejkrásnějším městem je Lvov. Jen jeho ulicemi teď shodou hloupých historických náhod chodí Ukrajinci. Také se dozvídám to, co si před nedávnem potvrdili i fotbaloví fanoušci – na sever od Čech existuje čtyřicetimiliónový národ, který nás má rád. U stolu se mnou sedí rovnou dva ze tří vratislavských nakladatelů, kteří vydávají českou literaturu, a Anna Wanik, díky které se mé Žítkovské bohyně neztratily v překladu. Jsem dojatá i zájmem o mé nachlazení, které jsem si ve všech těch vlacích uhnala. Místní dokonce přinášejí lék – pivo svařené s medem, citronem a hřebíčkem. Světe div se, je to lahodné a funguje to. Odcházím spát s dojmem utuženého česko-polského přátelství.

O den později už jsem zase v Brně, unavená, ale spokojená. Byla to jízda. A za ni: Organizátoři, thank you very MAČ!