Dal jsem si těžký úkol, stát se monografem „duše lidstva“. Proto procházím všemi jejími oblastmi a popisuju je formou symbolických „cestopisů“, z nichž každý se zabývá některým zajímavým úsekem z říše „duše lidstva“. Nemohu za to, že mi někteří lidé nemohou anebo nechtějí rozumět – tyto věty napsal Karel May na sklonku života, kdy jej vyčerpávaly soudní spory o ochranu osobnosti. Snažil se v té době zpětně interpretovat své dílo tak, aby vyvrátil obvinění z velkého literárního podvodu. Bohužel pro něj byla v živé kolektivní paměti stále ještě léta, kdy pomáhal budovat svůj vlastní kult a všechny ujišťoval, že jeho „cestopisy“ zachycují reálné události; že jejich autor je oním Old Shatterhandem aVinnetou skutečně žil a zemřel tak, jak je to popsáno na příslušných stránkách.

Citovaná slova, napsaná krátce před první a jedinou autorovou návštěvou Ameriky v roce 1908, přesto nelze jen tak označit za pokrytecká. Poté, co byla jeho hrdinská identita odhalena jako falešná, otevřela se Karlu Mayovi cesta k hlubším významům vlastního díla, respektive k hlubší vrstvě osobnosti, jíž bylo toto dílo výrazem.

Zatímco v závěru Vinnetoua obsahovala náčelníkova závěť, zakopaná u hrobu Nšo-či a Inču-čuny, návod k nalezení zlatého pokladu z Nugget-tsilu, v pozdním románu Vinnetouovi dědicové, který je pokračováním a zároveň reinterpretací předchozího vyprávění, je tato verze odmítnuta jako doslova povrchní. Nebyl to prý skutečný Apačův testament, ten je uložen na tomtéž místě, avšak hlouběji v zemi, aby jej nalezl jen ten, kdo ví, že je třeba kopat dál. Skutečným odkazem je pak soubor rukopisů obsahujících jakousi Vinnetouovu filosofii, odpovídající Mayovu pacifistickému světonázoru, jehož propagaci se usilovně věnoval ve svých posledních letech (zemřel dva roky před Velkou válkou). Snad jde o alegorii znovuobjevení vlastního díla, „vykopání“ jeho skutečné podoby, k níž autor samotný potřeboval dozrát.

Z filmu Vinnetou - Rudý gentleman (režie: Harald Reinl, 1964)...

Z filmu Vinnetou - Rudý gentleman (režie: Harald Reinl, 1964)...

FOTO: ČSFD.cz

Myslím, že za obrovským úspěchem Mayových „cestopisů“ stojí to, že na čtenáře působí oběma svými vrstvami, i když ta hlubší účinkuje spíš na nevědomé, zpočátku skryté rovině. Zůstaneme-li u příběhů z Divokého západu, je tento hlubší význam uložen především v postavě Vinnetoua, která Mayovi ztělesňuje vše podstatné z indiánské „rasy“. Původní obyvatelé Ameriky zde ovšem nejsou sami sebou, jsou spíš symbolem tužeb, které evropská kultura tradičně spojovala s představou „vznešeného divocha“.

Psychoterapeut Pjér la Šé’z považuje indiána dokonce za archetyp (ve smyslu C. G. Junga) a jeho přítomnost v imaginaci moderního člověka – především ve snech – za doklad hlubinného volání po ztraceném Bytostném Já. Stejně jako Etruskové také indiáni byli přinuceni pochopit ve střetu s árijskými dobyvateli, že jejich čas zde na Zemi skončil. Z hlediska vnější reality přestali existovat, jejich Duch se ovšem přesunul do nitra našeho společného bytí – do kolektivního nevědomí, píše la Šé’z.

May, který v dobách své největší slávy zřejmě nebyl schopen rozlišovat mezi snem a realitou, byl lépe než kdo jiný vybaven k tomu, aby indiánům rozuměl právě takto. Příznačná jsou slova z autorské předmluvy k prvnímu dílu Vinnetoua: Běloch měl dost času pro svůj přirozený vývoj – ponenáhlu se stal z divokého lovce pastevcem, z pastevce rolníkem a z něho obchodníkem a průmyslovým dělníkem. Jeho vývoj trval mnoho století, ale rudoch tolik času nedostal. Měl udělat z prvního a nejnižšího stupně, z kočovného lovce, nomáda, obrovský skok k naší době… Ti, kdo to od něj požadovali, nebrali v úvahu, že musí padnout a při tom se smrtelně zranit. Vztah k indiánovi je tedy vztahem k tomu, čím jsme byli na počátku dějin, jež nás vydělily z metafyzického lůna Přírody. Spojení s Přírodou je přitom právě to, co podle Pjéra la Šé’z odlišuje indiána od archetypu Krista, jemuž se jinak podobá.

Ve Vinnetouovi se „přírodnost“ náčelníka Apačů vyjevuje nejen mnoha dovednostmi nutnými pro přežití v divočině, ale i předtuchou blížícího se konce, se kterou se Vinnetou svěřuje svému pokrevnímu bratru před jejich poslední společnou bitvou – a sám v té chvíli přirovnává indiána s jeho instinkty k volně žijícím zvířatům, zatímco běloši připomínají spíš zvířata domácí, zbavená šestého smyslu.

Předtucha je samozřejmě pravdivá a Vinnetou brzy poté naplní slova z citované předmluvy: O Turecku se nemluví jinak než jako o „nemocném muži“, zatímco každý, kdo zná poměry, ví, že indián je „umírající muž“.

V sympatiích, které autoři jako Pjér la Šé’z nebo Karel May chovají k „rudému gentlemanovi“, se skrývá velký rozpor. Indiáni samozřejmě ani po prohraných válkách nepřestali „z hlediska vnější reality existovat“. May však potřebuje svého indiána položit na smrtelnou postel, aby vyvolával dojetí, a přitom nerušil vyprávění příběhu, jehož je titulní postavou.

Vinnetou je opravdu daleko spíš psychoterapeutickým archetypem než reálným apačským náčelníkem. Pro svého autora, někdejšího zlodějíčka a podvodníka, který strávil léta ve vězení, plnil dvě paradoxně provázané úlohy. Jednak symbolizoval člověka nezkaženého civilizací a umožňujícího skrze pokrevní bratrství setkání s Počátkem – pramenem Bytí, od nějž jsme vždy již odtrženi jak na rovině individuální, tak společenské. May, pocházející z velmi nuzných poměrů, ve své autobiografii zdůrazňuje, že jeho mladická kriminální činnost byla protestem proti nespravedlivému světu. Imaginární sbratření se vznešeným divochem jako by bylo opiem tišícím bolest „zmateného proletáře“ (jak Maye nazval Ernst Bloch).

Na druhou stranu je autorovo ego poněkud psychotickým setkáním posíleno a potvrzeno natolik, že se stává skutečným superegem. Máloco zřejmě skýtalo Mayovi takové uspokojení jako Old Shatterhandovy hry na schovávanou, kdy tají svou identitu a vydává se za zelenáče, aby v nečekaný okamžik odkryl karty: Měli jste mě za nicotného, a teď vidíte, že jsem z vás ten nejsilnější! Egomaniakální představa o vlastní velikosti nabývá i nadindividuální kvality, jak ukazuje hrdinovo orientální jméno – Kara (Karel) odkazuje k prvnímu pořímskému císaři křesťanského Západu, zatímco přízvisko „ben Nemsí“ znamená „syn Německa“. (Mimochodem, podle jedné ze zpráv May na vrcholu svého bezuzdného vymýšlení sliboval, že jednou budou německé armády vybaveny legendární pětadvacetiranou henryovkou, jejíž unikátní konstrukci si ovšem odnesl do hrobu.)

Přes všechen obdiv k vznešenému divochovi je pak evidentní, že Vinnetou zůstává jen mladším adoptivním sourozencem, který má být svým bílým bratrem doveden k Pravdě. Zaslouží si úctu hlavně proto, že přesáhl úroveň vlastního lidu a je připraven přijmout civilizační misi křesťanství, nesenou německým národem.

Old Shatterhand je především vykonavatelem této mise, jejíž pochodeň přebírá od Klekí-petry. „Bílý otec“ je neúspěšným německým revolucionářem, který se po zavrhnutí třídního boje obrátil k Bohu. Odešel do Ameriky a zde našel své nové určení: Osud indiánů byl zpečetěný, nemohl jsem je už zachránit. Jedno jsem však udělat mohl – ulehčit jim smrt, aby jejich poslední hodina byla ozářena leskem lásky a smíření… Přál bych si, abyste mohl poznat Vinnetoua, ten je vlastně mým dílem. Když umírá, pronese Klekí-petra svá poslední slova k Old Shatterhandovi, a to v jejich společné mateřštině: Zůstaňte s ním… věrně… veďte mé dílo dál…!

Zadaný úkol je nakonec splněn. Při návštěvě osady německých přistěhovalců v posledním díle Vinnetoua si apačský náčelník zamiluje jejich Ave Maria. Nechá si vysvětlit základní teze křesťanské teologie, takže může v náručí svého bratra – nebo spíš duchovního otce – vydechnout těsně před smrtí tato slova: Šarlí, věřím v lásku všech lidí. Vinnetou je křesťan. Žij blaze!

Samo o sobě není jistě odsouzeníhodné, že May dělá ze své nejslavnější indiánské postavy konvertitu. Mrazivý rozměr to však získává v kontextu Klekí-petrových slov o smířeném umírání rudého muže, kdy se de facto jedná o symbolické zpečetění nezvratného vítězství „árijských dobyvatelů“.

V autorském doslovu k Vinnetouovi si May stýská nad tím, že po smrti velkého náčelníka Apačové ztratili pocit sounáležitosti, který jim pracně vtiskl, a zradili jeho mírový odkaz. Jména náčelníků Cochise, Victorio, ale zvláště Geronimo z kmene Čirikahua jsou zapsána jen krvavým písmem v dějinách západní části Spojených států, píše. Mytický indián se tedy stal oporou pro odsouzení toho historického a v době Mayovy návštěvy Ameriky ještě živého, který místo aby umíral s láskou za zpěvu Ave Maria, umanutě kolem sebe kope a páchá škody.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Škabraha

FOTO: archív, Právo

Archetyp indiána jako by tedy byl překryt archetypem Krista, prostým všeho stínu. Toto překrytí nicméně není úplné, a je to vlastně jediný důvod, proč nemohu nad Mayovými romány definitivně zlomit hůl. Ještě hlouběji než opiátové snění o pokrevním bratrství v nich totiž leží něco, co jsem v dětských letech neuměl pojmenovat, ale dnes bych to asi nazval zrození tragického vědomí.

Klíčem k němu je pojem dějin, respektive historické nutnosti, které nelze odolat. Tragicky jedná ten, kdo považuje za správné odmítnout se této nutnosti přizpůsobit, ačkoliv ví, že nemá naději na vítězství; může jen oddalovat porážku a hájit svou čest.

Old Shatterhand a Vinnetou zakoušejí tragično každý z jiné strany. První z nich přichází na Divoký Západ příznačně jako zeměměřič; pracuje na stavbě železnice symbolizující postup křesťanské civilizace do nitra divočiny. Setkání s Apači, jejichž územím má železnice vést, pro něj znamená otřes loajality k vlastní společnosti, která je tu sice v roli šiřitele vyspělejší kultury, ale zároveň se i podle vlastních měřítek chová zločinně.

Šíření civilizace je podmíněno zcela barbarským dobýváním cizího území. Morálka pak přestává být udržitelná, protože následovat její hodnoty znamená rozejít se s vlastní společností – a co znamená morálka bez společnosti jiného než společnost bez morálky? Jestliže morálka udržuje společnost v jistých mezích, co spatříme, když civilizace začne posouvat své hranice a do čela pohybu vyšle ty, kteří z různých důvodů patří na okraj?

Morální rozpor však z jiné strany zakouší i Vinnetou. Kmenová morálka jej nutí hájit práva vlastních lidí, boj ale nemá naději na úspěch, a proto znamená jen zbytečně ztracené životy; bylo by lepší uzavřít mír. Jenže není vzdání se boje zbabělé, a proto nemorální, zvlášť když za daných podmínek znamená vzdát se země a způsobu života předků? Neznamená to popřít identitu vlastní společnosti, a tím tuto společnost ztratit? Je nápadné, jak malou roli hrají v příbězích apačského náčelníka samotní Apačové; jako by po většinu času byli pouze jeho přízviskem.

Hranice mezi civilizací a divočinou, kolem níž se rozkládá meziprostor Divokého Západu, je zvláštním typem fronty. Někteří z těch, kdo na ní bojují, prožijí otřes své loajality k mocnostem, které je na frontu vyslaly. Uvědomí si, že skrytý předpoklad každé morálky – totiž rozlišení na naše a cizí – je nesmyslný tváří v tvář rovnosti všech lidí; ne před bohem, o němž nikdy nevíme, na čí straně stojí, ale před smrtí, která jediná jistojistě existuje a měří všem stejně bezohledně.

Na otázku tragična neexistuje uspokojivá odpověď. Není jí ani ta Mayova. Největší lží o Vinnetouovi nebylo to, že skutečně existoval, ale to, že byl indiánem. Je to další aspekt tragična – Druhý, kterého ve zkušenosti fronty poznáváme jako sobě rovného, nám přesto zůstává vzdálený a nikdy jej zcela nepochopíme. Mayovo ujišťování o dokonalém duševním splynutí mezi ním a Vinnetouem tak především vyvolává otázku, zda umíme milovat něco jiného než své vlastní projekce.

Dnes proto dávám přednost jinému vyprávění. Už kvůli tomu, že Čerwuiš, kterého kdysi Alberto Vojtěch Frič přivezl na několikaměsíční návštěvu Prahy, je reálnou historickou postavou a byl opravdu indiánem, ne vznešeným divochem. Především ale v tomto příběhu nejde o „pokrevní bratrství“, nýbrž o přátelství. K přátelům máme být empatičtí, a přitom se je nesnažit předělat k obrazu svému, i když nám jejich jinakost někdy působí bolest. A tak skončím citací závěru Fričových vzpomínek, který krom jiného ukazuje, že autentické tragično se obejde bez patosu, protože je vždycky i trochu groteskní: Po mnoha a mnoha letech, roku 1927, jsem se opět ocitl v Paraguayi. V městečku Paraguarí jsem nocoval v jakémsi hotýlku a při večeři jsem zaslechl, jak majitel vykládá nějakému známému o vzpurném indiánovi… Vypravoval, že to byl jediný divoch, který si kdy uměl spočítat výplatu a kladl v dřevorubnách nesmyslné požadavky na mzdu a pracovní podmínky svoje i ostatních. Ještě štěstí, že to byl nějaký blázen… a indiáni ho sami zavrhli. „Představte si, že jim třeba tvrdil, že až bude zima, přejde řeku, nepotopí se a ukáže jim na hladině, jak umí dělat volskou žábu. Tak si počkali na jedno chladnější ráno, chytili ho a hodili do Paraguaye… Dělal pak nějaký čas tlumočníka v pevnosti a posílali ho také k rudochům sem tam na výzvědy. Nedal si pokoj a zase si vymýšlel, seřezali ho vždycky, co se do něj vešlo…“ Dál už jsem neposlouchal. Hodil jsem na stůl bankovku a šel nahoru na pokoj. Ještě by někdo mohl vidět, že mám v očích slzy.