Počátkem padesátých let se Karl Renner, tehdy už první poválečný prezident Rakouska, ke svému tématu vrátil a označil vysokoškolsky vzdělané zaměstnance stojící ve službách majitelů firem termínem služebná třída.

O dalších třicet let později převzali Rennerův termín britští sociologové. Rozšířili ho na označení celých horních pater středních vrstev. Za členy servisní třídy už nepovažují pouze špičkové manažery soukromých podniků, ale také vysoké úředníky stojící ve službách anonymní byrokracie a zprostředkující vztahy mezi vládnoucími a ovládanými v rámci celého systému.

Podle britských sociologů naplňuje servisní třída bezezbytku jeden z největších snů středních vrstev. Každý, kdo do ní patří, je za bezmeznou loajalitu vůči těm horním odměňován vyššími příjmy a nadstandardním sociálním zajištěním. Navíc je mu ponechán poměrně velký prostor pro rozhodování. Pochopitelně za předpokladu, že bude vždy rozhodovat v zájmu těch, kteří stojí nad ním, tedy v zájmu majetkové a mocenské elity.

Postupně se termín servisní třída rozšířil i na méně vydělávající a skromněji žijící manažery menších firem, na profesionály střední úrovně i na výše postavené techniky. Ti všichni pečují o to, aby přání mocných byla plněna. Dohlížejí na správný chod soukromých firem i na fungování státu. Výměnou za svou vstřícnou užitečnost se mohou v různém rozsahu těšit drobným výhodám i větším privilegiím. Ti nejsnaživější si za svou bezvýhradnou oddanost vládnoucímu řádu zaslouží služebná místa natolik klíčová, že mohou k ostatním promlouvat z obrazovek.

Z pařížských demonstrací, kterými končila šedesátá léta.

Z pařížských demonstrací, kterými končila šedesátá léta.

FOTO: ČTK/AP

Historicky bezprecedentní vzestup ekonomicky vyspělých zemí v období třiceti let po druhé světové válce se projevil v obrovském početním nárůstu servisní třídy. Tato skupina se především v šedesátých a sedmdesátých letech rozrůstá natolik prudce, že už nestačí, aby do ní vstupovali pouze potomci loajálních manažerů a úředníků. V míře stále hojnější je doplňována o příslušníky nižších vrstev a o jejich potomky.

Do obecného povědomí vešel tento proces pod nadějným označením společnost středních vrstev. V šedesátých a sedmdesátých letech 20. století se prostě předpokládalo, že téměř všichni budou časem patřit do některého z bohatě členěných pater středních vrstev. Díky své loajalitě vůči skupinkám těch horních a vůči systému obecně budou po vzoru manažerů soukromých firem a vysokých státních úředníků odměňováni vyššími příjmy, perfektním sociálním zajištěním a především budou mít značnou volnost při výkonu své práce.

V důsledku masové demokratizace systému vzdělávání, k níž dochází v ekonomicky vyspělých zemích především od let šedesátých, chrlí vysoké školy obrovská kvanta absolventů. Téměř všem vzniká víceméně automaticky nárok nejen na příjem odpovídající dobře situovaným středním vrstvám, ale také na vysoce kvalitní zdravotní péči a na velmi solidní zajištění ve stáří, které bylo ještě mezi oběma světovými válkami pro naprostou většinu lidí nepředstavitelné.

Již v té době se začínají vést spory o to, jak vlastně členové servisní třídy smýšlejí. U klasické služebné třídy, která fungovala někdy před sto a více léty, převládala loajalita vůči majiteli soukromé firmy či vůči veřejnému úřadu zcela jednoznačně nad pocitem autonomie a nezávislosti. Demokratizace přístupu ke vzdělání spolu s liberalizací poměrů, k níž došlo v šedesátých letech, však hodnotový žebříček středních vrstev radikálně pozměnily.

Významný britský sociolog John Goldthorpe se ještě na samém konci sedmdesátých let domníval, že loajalita vůči řádu u nich stále dominuje: „Dnešní servisní třída vykazuje podobné tendence, jaké Marx přikládal středním vrstvám. Má velký zájem na udržení statu quo, a proto působí jako bariéra proti radikální změně, čímž slouží vzrůstu bezpečí a moci horních deseti tisíc.“

Jen o několik let později, ve druhé polovině osmdesátých let, pak jeho kolegové Scott Lash a John Urry píšou, že servisní třída se stává díky svému vzdělání a určitému odstupu od vlastnických vztahů nositelem postmoderní mentality, a to v celé její zmatenosti. Jak konstatují zmínění badatelé, postmodernismus je slučitelný právě tak se směsí populismu a autoritářství v provedení Thatcherové či Reagana s jejich adorací individuálního výkonu, jako s radikálně demokratickou mentalitou sociálních hnutí.

Řadu ze zdánlivě osvobozujících prvků takzvané postmoderny spojují oba autoři právě s působením servisní třídy. Patří sem jak změny ve volebním chování a nápadná přelétavost přízně voličů, tak rozhodná kritika údajně příliš ztuhlé státní moci, odpor k hierarchii a volání po decentralizaci, jež se staly typickými pro nejrůznější sociální hnutí. A patří sem také „mizení dělníků“, tedy rozpad dříve specifické dělnické kultury a nová orientace všech vrstev na rostoucí konzum jako způsob vyplnění volného času. Žádná z těchto zdánlivě radikálních proměn, konstatují Lash a Urry, nemění ve skutečnosti vůbec nic na služebnosti masivní servisní třídy vůči privilegované elitě a jejímu řádu. Je naopak jejím pochopitelným doprovodem v éře růstu konzumních možností.

Liberální atmosféra šedesátých let vedla k pádu nejrůznějších tabu a ke dříve nevídanému experimentování se životními styly. Pocit absolutní sociální nevázanosti spojuje všechny, kdo jinak prakticky nic společného nemají. Spolu s tím, jak se příslušnost ke středním vrstvám stává masovou záležitostí, šíří se ve všech patrech servisní třídy krajní individualismus, který je fascinován heslem autonomie. Pocit loajality a podřízenosti vůči mocným a jejich institucím upadá.

Vše nasvědčuje tomu, že střední vrstvy v šedesátých letech ani později vůbec nepochopily, co se od nich vyžaduje a kde je jejich místo. Heslo osvobození a autonomie, jež zaznívalo v ulicích Paříže a dalších metropolí v roce 1968, bylo velice rychle zapracováno do manažerských příruček. Jako osvobození je v nich líčeno oproštění od klasických plnohodnotných pracovních smluv. Nebývalá míra autonomie, jež je v těchto příručkách příslušníkům středních vrstev v oblasti výdělečné práci dopřána, má sloužit jako pobídka, s jejíž pomocí chtějí majitelé firem a šéfové úřadů vytlouci ze zaměstnanců maximum. Střední vrstvy tuto konstrukci neprohlédly. Plně zaujaty svůdným ideálem autonomie se přestaly považovat za sloužící a zcela propadly postmodernímu snění o své naprosté sociální svobodě a nedeterminovanosti.

V rámci nově vzniklých sociálních hnutí pak začali aktivisté z prostředí středních vrstev let sedmdesátých dokonce požadovat emancipaci všech až dosud podřízených a vykořisťovaných. Genderová hnutí upozorňují na podřízenou pozici žen, které jsou vykořisťovány muži, hnutí ekologická chtějí vymanit z podřízenosti živé tvory, krajinu a přírodu, další hnutí usilují o přiznání práva na různost a odlišnost nejrůznějším menšinám.

Z pařížských demonstrací, kterými končila šedesátá léta.

Z pařížských demonstrací, kterými končila šedesátá léta.

FOTO: ČTK/AP

Někdy na přelomu let sedmdesátých a osmdesátých mocní a vlivní usoudili, že přišel čas připomenout postmoderně rozjíveným příslušníkům střední třídy, kde je jejich místo. Vyšší a kvalitnější vzdělání, lepší zdravotní péče, díky níž se dožívají vyššího věku než dělníci a řadoví zaměstnanci, a především komfortní zajištění na stáří zde přece nejsou od toho, aby si jich užíval každý bez ohledu na míru své loajality vůči majitelům velkých peněz a držitelům vysoké moci.

Přiznání všech těchto privilegií, jehož se nyní již masové střední vrstvy automaticky dožadovaly, začalo být vydáváno za důkaz toho, že společnost si žije troufale nad poměry. Ať již je původ rostoucího zadlužení celých států jakýkoliv, vinu logicky nesou právě střední vrstvy. Je totiž evidentní, že ti nejchudší si příliš nad poměry nežijí. Stejně zřejmé je, že nad poměry si nežijí ani tvrdě pracující a povětšinou geniální pobíratelé miliónových příjmů a vlastníci miliardových majetků.

Bylo tedy jen otázkou času, kdy majetková a mocenská elita usoudí, že tak rozsáhlou armádu komfortně vydržovaných služebníků prostě k ničemu nepotřebuje. Docela si vystačí se zlomkem populace, jehož privilegia a téměř feudální věrnost a oddanost popisoval Karl Renner někdy po první světové válce. Garantovat vysoké platy a solidní sociální zabezpečení celým masám, které tak rády zapomínají na to, čemu a komu mají sloužit, je věc příliš nákladná a bezdůvodně rozmařilá. Zvyšuje to náklady na chod veřejné sféry a především to nutí elitu dělit se o své bohatství s nepřehlednými zástupy nejen ochotných a poslušných, ale i méně disciplinovaných, ba revoltujících sloužících.

Nástup neoliberalismu počátkem let osmdesátých neznamená nic jiného, než že se vlivní a bohatí definitivně rozhodli zinkasovat příslušníky středních vrstev. Servisní třída už nebude dostávat za své slouhovské postavení tolik privilegií jako dříve. Naopak, každý z jejích členů si bude muset jednotlivě a pochopitelně zcela dobrovolně zaplatit za to, aby mohl ve službě zůstat.

Předmětem plateb se stane právě to, co pomohlo rozsáhlé části populace do servisní třídy vstoupit, tedy vzdělání. Dále pak to, co jim umožňuje udržovat se ve formě, tedy nejkvalitnější zdravotní péče. A konečně také to, co je privilegizovalo oproti nižším vrstvám snad nejvýrazněji, velkorysé zabezpečení na stáří.

Aby toto všechno střední vrstvy, pohroužené do svého postmoderního rauše o naprosté sociální nepodmíněnosti své existence, snáze strávily, je příslušné zpoplatnění všeho toho, na co si již zvykly, vydáváno za vrchol jejich svobody a autonomie.

V době, která je prezentována jako nejsvobodnější období celých lidských dějin, jsou střední vrstvy postaveny před vynucenou volbu. Musejí se rozhodnout, zda si za to, co ještě nedávno považovaly za naprostou samozřejmost, pořádně připlatí, anebo klesnou mezi vrstvy nižší, žijící v permanentní nejistotě.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Peníze na zaplacení budou mít ti, kdo své vzdělání bezezbytku podřídí zájmům stále rychlejšího zhodnocování velkých peněz. Právě k tomu směřuje reforma systému školství. Jejím cílem je nastolení stavu, kdy se vyplatí studovat pouze takové obory, jež bezprostředně zvyšují konkurenceschopnost firem a potažmo zisky jejich majitelům. Jiné, méně praktické vzdělání pochopitelně nezanikne. Bude existovat právě tak, jako existovalo řekněme v 19. století. Právě tak jako tehdy se mu budou moci věnovat ti, kdo budou pocházet z prostředí existenčně dobře zajištěného. Tím odpadnou velká kvanta uchazečů o vzdělání, kteří si nebudou moci dovolit platit rostoucí školné za studium oborů ziskově vyloženě nerentabilních.

Reforma zdravotnictví povede k tomu, že nadstandardní péči o zdraví, která je elementárním předpokladem schopnosti podávat nadstandardní výkon, si budou moci dovolit jen ti, kdo budou schopni odevzdávat zvýšené poplatky podnikatelům se zdravím. To povede k roztáčení začarovaného kruhu dvoutřídní medicíny. Kategorie ochotných plátců bude co do kvality lékařské péče zvýhodněna, takže bude moci podávat déle vyšší výkony, a tím si zajišťovat nadstandardní příjmy pro platby za nadstandardní péči. Kategorie ošetřovaná standardně bude mít péči zajišťující průměrný výkon, a tedy v lepším případě průměrnou mzdu. Prevence zde bude méně častá a komplikace zdravotního stavu tím pravděpodobnější.

Reforma penzijního systému působí ve stejném směru. Šance na klidné stáří bude rezervována části těch, kdo si ji zasloužili pravidelnými platbami do soukromých penzijních fondů. Naopak ti, kdo nebudou moci podnikatelům se stářím odevzdávat celoživotně příslušný desátek, dosáhnou pouze na základní penzijní zajištění, což na klidné stáří rozhodně nepostačí.

Početnost středních vrstev tak bude zredukována a tyto vrstvy se opět tak jako před sto a více lety začnou překrývat se členy poslušné služebné třídy. Ti ostatní se vrátí z báječného výletu fantasticky pestrou postmodernou zpět do černobílé sociální reality. Pokud budou dále fantazírovat o své sociální nepodmíněnosti a o naprosté neomezenosti svých vlastních voleb, nevydělají si na lepší zdravotní péči a už vůbec ne na aspoň trochu slušnou starobní penzi.

Vynucenost volby, zda si připlatit, nebo sociálně klesnout o několik pater níže, bude shodou okolností stále osudovější. Žijeme totiž ve společnosti, ve které i do budoucna bude pro rostoucí počty lidí platit, že je nutno mít co nejvyšší vzdělání, aby měl člověk šanci alespoň na nějakou práci. A pojištění na stáří se stává tím důležitější, čím více se prodlužuje lidský věk. Obejít se bez vzdělání uprostřed vzdělanostní společnosti je právě tak riskantní jako nezajistit se na stáří ve stárnoucí společnosti.

Velké rozčarování čeká také nová sociální hnutí, anebo přesněji to, co z nich ještě zbylo. V letech sedmdesátých snili jejich aktivisté o tom, že se stanou zbrusu novou politickou silou, že budou dynamizovat veřejný život a vytvoří atraktivního konkurenta beznadějně osifikovaným politickým stranám.

Všem těmto hnutím je důrazně ukazováno, kde je jejich místo. Mají naprostou svobodu plamenně hovořit o škodlivosti ničení přírody, o právu žen na plnou rovnoprávnost s muži či o ušlechtilosti vegetariánství. Nemají však ani ten nejmenší mandát k tomu, aby si vynutily korekci politiky vlád, které provádějí změny, jež postihnou společnost na celé generace. Nemohou učinit nic, co by zvrátilo nastupující povinnost středních vrstev draze si zaplatit za možnost fungovat už opět v roli pokorné a loajální služebné třídy. Postmoderní mentalita naprosté většiny těch, kdo se v takových hnutích angažují, jim spolehlivě brání tyto souvislosti si třeba jen zčásti uvědomit.

Až bude dílo dokonáno, zůstane jim nepochybně právo protestovat proti nevratnému stavu formou literárně neobyčejně vybroušených ponížených suplik a uvážlivých protestních petic. Toto právo jim patrně nikdo brát nebude. Zbytky vzorně platících středních vrstev budou díky tomu žít v upřímném přesvědčení, že právě dosáhly nejvyššího myslitelného stupně své autonomie a emancipace.