Narodil jste se v Polsku, od roku 1983 jste žil v Německu, pak v Praze, teď částečně v Lucembursku. A mezitím se pořád vracíte do Polska. Jaký je život na cestě?

Známí mi říkají, že mám pořád širší a širší krok. Ráznější než dřív. Opravdu jsem si toho jednou všiml v zrcadle. Tak přeci chodí námořníci! Ale co s nimi mám společného já? Nakonec jsem na to přišel. Když někam jedu vlakem, nasedám vždy do posledního vagónu, protože tam je kouření na záchodě nejbezpečnější. Jenže jídelní vozy jsou zase nejčastěji na začátku soupravy. Takže chodím tam a zase zpátky, kolem všech kupé, vlak se houpe ze strany na stranu a já se snažím našlapovat tak, aby to se mnou moc neházelo. Když se k tomu připočítá, že se víc a víc hrbím, jak neustále sedím v dopravních prostředcích všeho druhu, stává se ze mě živoucí příklad důsledků života na cestě.

A kromě fyzických změn pozorujete i nějaké psychické následky?

Jsem všude, takže nikde. Přicházím a odcházím. Jako host z dalekých krajů. Někdy závidím těm, co můžou sedět doma na zadku. Já jsem pořád tulák. Vagabund. Vandrák. Malá veš na velkém těle Evropy.

Můžete se při neustálém cestování soustředit na psaní?

Nemám na vybranou, když nebudu psát na cestě, tak kde? Ve spánku? Já ale stejně neumím psát v takzvaných ideálních podmínkách, když je ticho a nikdo okolo. Musí mi zkrátka něco překážet, něco mě vyrušovat. I když jsem sám doma, musím něco slyšet. Cokoliv: televizi, rádio, pračku, houkání sanitek na ulici… Pak se, bombardovaný skutečností, schovávám dovnitř, do sebe a mlátím do klávesnice.

Váš pražský byt býval takový salon, kde se při svých návštěvách scházeli polští spisovatelé: Dorota Masłowska, Wojciech Kuczok, Adam Wiedemann… Jak na Prahu vzpomínáte?

Jako na příliš brzo opuštěnou milenku.

V článku Láska blondýna jste kritizoval Mariusze Szczygieła za to, že v knize Udělej si ráj „uzavřel Česko a Čechy do skleněné koule“.

To nebyla kritika. Spíš obdiv, že se mu povedlo vytesat Čechům takovou mramorovou sochu. Skleněná koule je jeho kniha v tom smyslu, že Česko čtenářům představil tak dokonale, podal jim ho jako na stříbrném podnose a navíc v trojrozměrném obraze.

A jaký je to obraz, když ho porovnáte se svým vlastním?

Češi, které znám, se od sebe tak liší, že bych se bál nějak je škatulkovat. Udělat z vás skládačku není jednoduché. Můžu říct, že typický starší Čech vypadá jako půllitr piva s pěnou ze šedivých vlasů, Češka jako suchý rohlík, na který někdo zapomněl, ale to jsou jen takové vtípky a legrácky – ne pokus chytit vás Čechy pořádně pod krkem. Ale na druhou stranu: anekdoty přeci milujete. Myslím, že se jimi živí velká část vaší literatury jako houba dřevem, anekdoty do určité míry tvoří její základ.

Sám nicméně v poslední době zjišťuji, že píšu podobně: chytám anekdotu jako taxíka, nasedám a jedu. Titulní povídka z knihy Smrt českého psa je vlastně taková rozpracovaná anekdota. Jednou jsem ji slyšel a použil pak jako trampolínu. Sám nevím, jak vysoko jsem dokázal vyskočit, ale vím, že jsem se od ní odrazil.

Kritik Dariusz Nowacki napsal o Smrti českého psa, knize, která se dostala do finále literární ceny Nike: „Jenže ten jeho rudnický, jak to sám nazývá, pohled na svět je předvídatelný.“ Opravdu musí autor pořád měnit styl, překvapovat a šokovat čtenáře?

Myslel tím mé neustálé návraty ke střetům Poláků s Němci. To ale bylo před nějakou dobou, teď už v tom akváriu tolik neplavu. Měnit styl? A proč vlastně ne? Je to oživující. Překvapivé. Nejen pro čtenáře, ale pro mě samotného taky. Podobná léčebná kúra může být osvěžující. Šokovat? A proč vlastně ne? Šok probouzí. Z letargie. Dostanete po hlavě, nakopne vás do břicha nebo mezi nohy. Lepší než čtenáře hladit po hlavě a drbat na zádech.

Polsko-německých stereotypů a jízlivých poznámek na obě strany je ve vašich textech opravdu hodně. Je to provokace, nebo folklór?

Určitě provokace, taková profanace literatury, v níž by přeci měla panovat ničím neomezená svoboda. Například v obraze, kdy hrdina bojuje s předčasnou ejakulací během styku s Němkou evokací určitých scén z druhé světové války. Provokace v tomto smyslu, protože ty banální, klasické stereotypy mě nikdy nezajímaly. Navíc boj se stereotypy by mi přišel dost stereotypní. To je téma pro noviny a novináře.

Proč se pořád vracíte do Polska?

Vracím? Jsem tam teď tak často, že by bylo lepší se zeptat: Proč pořád z Polska odjíždíte? Je to můj stálý přístav, už řadu let. Stejně jako Německo. Jsem taková německá loď s jedním polským námořníkem na palubě, která jednoho dne ztroskotala na pobřeží českého moře. Jednou v Polsku zase zůstanu. Budu jako bumerang, který přistane tam, odkud vyletěl.

České moře – to Jára Cimrman ho přeci Pražanům daroval. O Cimrmanovi jste ve zmíněném článku také psal. Jak jste ho objevil?

Vyprávěla mi o něm Věra, má česká překladatelka. Tak sugestivně přehrávala jednotlivé role a postavy, až jsem se cítil jako divák, jako bych sám ta představení navštívil. AČechům jsem v tu chvíli záviděl. Že někoho tak úžasného máte, a my sakra ne. Je to takový váš Kristus. A kdybych si měl vybrat, s kterým z nich se půjdu opít, jestli s tím polským, nebo s tím českým, nemusel bych dlouho přemýšlet.