V románu Lea (přeložila Radka Denemarková, Plus 2012) úspěšného švýcarského prozaika a filosofa Petera Bieriho, který píše pod pseudonymem Pascal Mercier, nejsme ušetřeni ničeho. Už na začátku víme, že kniha špatně dopadne. Fakta, která nám hlavní hrdina Van Vliet, otec mladičké houslistky Ley, předkládá, když příběh vypráví náhodnému známému, jsou nezvratná. Jeho dcera už nežije a on vzpomíná, jak se všechny rány osudu seběhly, jak ho semlela rodičovská nedostatečnost, dceřina ctižádost a naprostá absence zdravého rozumu – tak překvapivá u muže, který to díky systematicky a logicky myslícímu mozku dotáhl na nejmladšího vysokoškolského profesora v Bernu.

Jde o román kuchající lidskou slabost, hysterii a rodičovskou opičí lásku, schopnou zahubit jakkoli nadané dítě. „A proto jsem to také chtěla překládat, abych tímto způsobem příliš ambiciózní a nesoudné rodiče varovala,“ říká o knize Radka Denemarková.

Přesto se otec malé Ley na začátku vyprávění jako ambiciózní rodič nejeví, jen chce, aby jeho dcerka překonala žal nad smrtí své matky. Cesta se mu ukáže náhodou, když se oba zaposlouchají do tónů pouliční houslistky.

Lea je houslemi zcela uchvácena a okamžitě se na ně chce naučit hrát. Šlachy na krku byly napjaté k prasknutí, stála tu s upřeným, soustředěným pohledem, nehybná jakou sloup. Jen oči zářily! Uchvácení se brzy mění v posedlost a život všech v dosahu se začíná točit výhradně kolem dívčina nového smyslu bytí. Vtomto okamžiku udělá Van Vliet sérii neodpustitelných chyb, přestože zdánlivě koná v zájmu své milované dcery.

Pasáže, v nichž Mercier popisuje jeho nerozhodnost, tápání a naivní představy, jsou brilantními popisy psychiky muže, který bez své partnerky neví, co si počít s výchovou dítěte ani se sebou samým, a zcela se poddává dceřiným rozmarům převlečeným za vášeň k hudbě. Aniž by byl schopen racionálního rozhodnutí.

Bára Olmrová: Nedělní requiem, květen 2012, exkluzivně pro Salon

Bára Olmrová: Nedělní requiem, květen 2012, exkluzivně pro Salon

FOTO: Bára Olmrová

Lea s ním mává, jak se jí zachce, svou žárlivostí mu dokonce znemožní vztah s učitelkou houslové hry Marií Pasteurovou, protože veškerou její pozornost si nárokuje výhradně pro sebe. Přesto si oba dospělí za vše mohou sami. Nepostřehnou, že se dívka mění v neurotičku, nezdravě toužící po dokonalosti, která tajně nacvičuje šílené Paganiniho hmaty. Nebyla to domýšlivost ani povýšenost, na to se Lea chovala příliš ostýchavě, nenáročně a vystupovala skromně. Dá se to vyjádřit jedině tak, že z ní sálala nesmírná, téměř hmatatelná náročnost, kladla nesmírné nároky na okolí, ale především na sebe samu, tato náročnost vrhala na ostatní stín nedokonalosti a cítili se malí, bezcenní.

Když pak otec i učitelka udělají společně další chybu a souhlasí s přihláškou do houslové soutěže ve Svatém Mořici, je konec. Konec s jakous takous rovnováhou, kdy bylo možné dívčinu posedlost vydávat za loďku, na níž pluje od břehu smrti k břehu života. Lea totiž končí na druhém, pro ni potupném místě a její otec v ten okamžik jasně uzří, že se jeho dcera proměňuje v monstrum. Ale místo aby s tím Van Vliet něco udělal, od problému prchá.

Mladá dívka v příliš dospělých šatech si usmyslela, že musí být nejlepší ze všech, protože ona je geniální, zvláštní, tajemná a jedinečná. Poté, co se po soutěži setká s aristokratickým učitelem houslí Davidem Lévym, do něhož se platonicky zamiluje, odhodí bez mrknutí oka svou dosavadní učitelku Marii a i otci dá krutě najevo, že už je v jejím životě přebytečný. Díky dosavadním náznakům vyšinutosti, spletitosti povahy nepochybně nadaného dítěte a slabosti pramenící z příliš bezhlavé otcovské lásky se postupně roztáčí spirála hysterie. Lévym odvržená, zuřivá a ztracená Lea zničí nesmírně cenné housle, které jí učitel daroval. Bez tohoto nástroje přestává být přitažlivá pro organizátory koncertních turné a začíná se psychicky hroutit. Otec, místo aby pro ni okamžitě vyhledal odbornou pomoc, což měl udělat už dávno, rozehrává šachovou partii o ještě cennější housle ne nepodobnou Faustovu paktu s ďáblem.

V té knize vše špatně skončí. Víme to už na počátku, a přesto se nebráníme ji číst s jakousi bláznivou nadějí, že se autor na začátku jen spletl. Třeba se Lea ještě zachrání, třeba její otec nezpronevěří tu šílenou částku na nákup zázračných houslí…

Ale zejména ti, kteří kdysi přirovnávali Pascala Merciera k Paulu Coelhovi (poté co se jeho román Noční vlak do Lisabonu stal bestsellerem) budou hluboce zklamáni. Tato kniha totiž není výzvou ke změně prázdného života, něžná introspekce osamělosti s ozvuky nomádství ani nadějeplná novela na cesty. Není to ale ani kniha z rodu otázek a otazníků, kde má větší moc čtenář než spisovatel. Román Lea je poctivě napsané varování, v němž autor provází hrdiny jejich křížovou cestou a názorně ukazuje, kde udělali chyby.

Dokonale psychologicky vykreslené postavy, temná, a zároveň křehká Lea, její zmatený otec, který nedokáže rozpoznat vlastní, natož dceřiny patologické sklony, udrží celou dobu krkolomný děj ve správném rytmu. A navíc je v knize ukrytý střep ďábelské hry – hry na housle, jejímž prostřednictvím nás Lea díky Paganiniho hmatům dokáže dovést do ráje zapomnění, kde nemá obyčejný, všední život místo. A my si nevšímáme, že se zároveň propadáme do pekla, v němž se za každou genialitu musí tvrdě zaplatit.