Článek
Bulhaři o vás mluví s neskrývanou nenávistí, dokonce prý vám vyhrožovali smrtí.
Bulharsko je opravdu hrozná země a bulharština nejodpornější jazyk na světě. Ale takhle daleko to nedošlo. Nicméně si pamatuju, že jsem třeba jednou dávala rozhovor jisté mladé, krásné a ohromně elegantní bulharské novinářce v kostýmku od Chanela. Jen co jsme osaměly, vyjela na mě: Vy musíte být úplná ignorantka, že jste napsala tak hle stupidní knihu!
Taky píšete: „Začala jsem nenávidět Bulharsko, ještě než jsem se narodila.“
Kniha začíná velmi agresivně, ale hlavní hrdinka, která se svou sestrou veze ze Stuttgartu do Sofie ostatky dvaceti mrtvých Bulharů-emigrantů včetně svého otce, je hysterka, a tak si takové literární vykreslení zaslouží. Ale já nejsem tak hrubá jako má hrdinka, ovšem takový beránek jako její sestra taky ne. V knize Apostoloff reprezentuje vztek spíš vyjadřovací prostředek než můj opravdový vnitřní pocit. Vztek jsem měla, když mi bylo jedenáct a otec se oběsil. Teď je mi šedesát a nechala jsem to za sebou.
Víte, proč to udělal?
Nevím. S jeho emigrací to nejspíš nesouviselo, to by se museli pozabíjet i ostatní Bulhaři, kteří žili ve Stuttgartu. Mimoto měl v Německu spoustu přátel, lidé si ho pamatují jako živého, družného člověka. A taky úspěšného – měl vlastní lékařskou praxi. Trpěl depresemi, ale deprese má spousta lidí a nesebevraždí se. V rodině měl oporu, snažili jsme se mu porozumět. Nenechal ani dopis na rozloučenou. Kdo si vezme život, nenávratně poškodí své okolí. Poškodil mou matku, která ho našla oběšeného a měla pak do konce života příšerné noční můry. Poškodil mého bratra.
Jaký byl váš vztah?
Otce jsem milovala. Byla jsem jeho oblíbené dítě, jezdil se mnou v kočárku, což v padesátých letech muži opravdu běžně nedělali. Byla jsem tatínkova princezna. Potom, co se oběsil, jsem chodila dva roky s nožem v kapse. Měla jsem tenkrát psa. Na každé vycházce jsem byla připravená ho zabít. Jako oběť, rozumíte. Jako vykoupení, aby se táta vrátil.
Americký spisovatel David Vann, jehož otec se zastřelil v jeho třinácti, předpokládá, že sebevražda bude jeho téma do konce života.
Moje ne. Co je v té knize, už není moje. Mně vyhovuje rozjet to s plným nasazením – a pak to pustit. Po Apostolloffu jsem napsala román Blumenberg o filosofu Hansi Blumenbergovi, a to je úplně jiná literatura.
Sibylle Lewitscharoff
Když jste to pustila, proč jste dnes na Bulharsko tak napružená?
Protože v něm vládnou mafiáni. Tuhle zemi nikdy neměli přijmout do Evropské unie! Jak třeba vypadá pobřeží Černého moře – je úplně zasviněné. Naprosto příšerná, zločinecká architektura. Kopce odpadků. Vážně skandál. Přitom když jsem byla v Chicagu, potkala jsem spoustu mladých Bulharů. Jsou – na rozdíl od dřívějška – velice vzdělaní, mluví třemi jazyky, našli si skvělá místa. Ale tragédie téhle země je, že takovíto lidé odcházejí.
Na střední škole jste byla členkou malé trockistické skupiny, ale na univerzitě jste už studovala religionistiku. Co změnilo váš politický názor?
Prostě jsem vyrostla a začala se na svět dívat jinak. Mimoto mi hrozně šlo na nervy, že extrémní levičáky skoro nezajímala literatura.
Angažujete se dnes v politice?
V Německu máme dobrý tisk a taky celou řadu politických novinářů, kteří se hlásí o slovo daleko důrazněji, než bych to dokázala já. Takže nevidím důvod, proč bych se měla vměšovat, třeba nějakým článkem. Udělala bych to, kdybych cítila, že v nějaké důležité otázce má zaznít veřejně nějaký hlas a nezazněl.
Ale víte, jakou mám výhodu? Že si můžu být jistá, že můj otec nebyl nácek. To si mí spolužáci u svých rodičů být jisti nemohli. Vina Němců je enormní, zatímco vina Bulharska je malá. Jsem vždycky velice ostrá, když jde o nacionální socialismus. Když jsem byla mladá, chtěla jsem dokonce emigrovat, Západní Německo mi přišlo jako země ovládaná nácky. Ale pak jsem v sedmdesátých letech strávila rok v Buenos Aires, během tamní brutální diktatury. Po téhle zkušenosti mi najednou Německo začalo připadat jako zaslíbená země a dnes už ho mám ráda.