Díla na této výstavě vesměs prezentují odpor proti politice Izraele. Je to kurátorský záměr, že téměř chybí díla z druhé strany barikády?

Během dvou let, co jsme výstavu připravovali, byly nejtěžší dvě věci. Zaprvé bojovat s kulturním bojkotem ze strany palestinských umělců a zadruhé najít izraelské umělce, kteří nejsou stoprocentně propalestinští. Šlo nám v první řadě o úroveň zastoupených děl – ta, která vystavujeme, pocházejí od nejlepších a nejznámějších tvůrců v Izrae li i Palestině. Kdybychom chtěli za každou cenu zařadit také umělce z „prosionistického“ tábora, museli bychom laťku výrazně snížit. Každopádně si myslím, že pro politického umělce je to přirozená pozice, kritizovat vlastní stát.

Nezdá se vám, že některá vystavená díla podporují zažité stereotypy, spíš než aby je rozrušovala? Film Za hranicí viny slibuje nalézat vztahy mezi sadomasochismem části izraelských mužů a službou v armádě – myslím, že podobné video by šlo natočit i s českými muži.

Myslím, že český muž by se choval jinak. Autorky ten projekt začaly připravovat už v období druhé intifády, pracovaly na tom celkem tři roky a pro mě má výsledek hodnotu nejen jako umění, ale i jako průzkum izraelské společnosti. Na toto téma vznikla spousta vědeckých výzkumů, které prokázaly, že v období druhé intifády vzrostlo násilí na ženách ze strany vojáků. Podobné video v České republice nevzniklo, protože k tomu není důvod, a to je ten rozdíl.

Velkým tématem výstavy jsou média. I tady se mi zdá, že někteří umělci nepřekračují zažité představy o zlých médiích zkreslujících skutečnost. Nebylo by paradoxně provokativnější ocenit to pozitivní z role médií? Je to jejich zásluha, že lidé, kteří na Blízkém východě nikdy nebyli, vědí, že je tam problém, který je třeba řešit…

A podle vás je dostatečná informace to, že víme, že někde padají bomby a umírají lidé, ale nevíme, jak a proč to začalo? Vždy když čtu zprávy o izraelsko-palestinském konfliktu, tak si říkám, co si z toho můžou vzít lidé, kteří o něm nic nevědí, a odpovídám si, že nic.

Tamara Moyzes: Me & Arafat

Tamara Moyzes: Me & Arafat

FOTO: Tamara Moyzes

A povedlo se podle vás některému ze zastoupených umělců přinést nějaký nový, inspirativní pohled na tohle téma?

Třeba video Ihaba Jadallaha Shooter začíná scénkou s kovbojem a pokračuje natáčením reportáže v rozbořeném palestinském domě, kde se „autentické“ záběry několikrát přetáčejí a vystupuje tam herec hrající tohoto „kovboje“.

Tohle mi moc nové a inspirativní nepřišlo. Chci říct, že návštěvníci Doxu podle mě vědí, že média nejsou zrcadlem reality.

Problém je, že vy soudíte ostatní podle sebe. Milióny lidí si tohle vůbec neuvědomují. Já sama se médii zabývám, v jednom projektu jsem natáčela rozhovory a používala u toho střídavě dva moderátory, jeden byl Rom a jeden árijsky vypadající blonďák – a dostávali od lidí úplně jiné odpovědi. Pouštěla jsem ten film na různých školách a všichni byli šokovaní. Žijeme mediální realitu, žijeme globalizaci, což je na jednu stranu úžasné kvůli rychlosti informací, ale na druhé straně si hrozně málo lidí uvědomuje, do jaké míry nás ovládají globální zkratkovité informace. A úloha politického umělce je nějak to nabourávat.

Nemáte ale pocit, že mnozí tvůrci zůstali u občanských gest a k umění se vlastně nedostali?

To je krásná otázka, kterou jsem dostala už asi dvěstědvacetpětkrát. Tady stále tvrdíme, že politické umění neexistuje, není estetické a není to umění. Politické umění u nás ale existuje odjakživa, jen hranice jeho chápání se posouvají hrozně pomalu. Neumím si vysvětlit, jak to, že se novináři, ale i kurátoři takto dokážou vyjadřovat o nejlepších a nejprestižnějších umělcích, kteří vystavují na Bienále v Benátkách a v tak slavných muzeích, že my tady v Čechách si o tom můžeme nechat jenom zdát. Zdá se, že celý umělecký svět je mimo, jen my víme, co je umění.

Já to nevím, proto se ptám. To, co říkáte o Bienále a o muzeích, jsou zásluhy, instituce, věci okolo, ale mě zajímá, co je podstata politického umění.

V našem postkomunistickém myšlení máme strach ze všeho, co je politické, angažované. Přitom je diametrálně velký rozdíl mezi socialistickým realismem, což bylo umění na objednávku, a politickým uměním, které jde přímo proti jakékoli objednávce, ukazuje jiný názor na politickou situaci, opačnou stranu mince, kritizuje vlastní společnost. A jeho estetika je samozřejmě jinde než v tradičním umění, protože pracuje s tím, co lidé znají, s médii, s vizualizacemi.

Noam Braslavsky: Ariel Šaron (2010), k vidění na výstavě Middle East Europe.

Noam Braslavsky: Ariel Šaron (2010), k vidění na výstavě Middle East Europe.

FOTO: Noam Braslavsky

Když vidím dílo Noama Braslavskyho – Šaronovu sochu na kapačkách ve zšeřelé místnosti – osloví mě škálou emocí i významů; když vidím performanci Milana Kohouta, který se nechal vyfotit, jak tluče botou do „bezpečnostní zdi“, je mi to lhostejné. Tudy bych asi vedl svou hranici mezi politickým uměním a občanským gestem.

Evropští umělci, kteří o izraelskopalestinském konfliktu vědí většinou jen z médií, se často vyjadřují zjednodušeně, plakátovitě, používají pro nás snadno srozumitelné slogany a znaky. Blízkovýchodní naopak tvoří na základě osobních zkušeností. Smyslem výstavy je mimo jiné tyto dva přístupy porovnat, postavit je vedle sebe. Pro mě je už dlouho v politickém umění důležitá otázka odpovědnosti umělce k vlastnímu dílu. Je politickým uměním výkřik bez hlubších poznatků o samotné situaci? Má umění nějaký dosah, když kritizuje pro nás vzdálený konflikt a nemá šanci dostat se do země, o které vypovídá? Takové otázky si klade naše výstava a je na divákovi, aby je dešifroval a vytvořil si vlastní názor.

Pro mě bylo zajímavé, jak pozitivní reakce vzbudilo video Avatar z Bil’inu od palestinského režiséra Emada Bornata. Jeho dílo je čistý aktivismus. V palestinské vesnici Bil’ině se proti „bezpečnostní zdi“ protestuje každou sobotu, ale při jedné demonstraci se vesničané převlékli za Avatary z Cameronova filmu. Tak jako každou sobotu házeli vojáci na demonstranty slzný plyn, ale tentokrát na zemi místo lidí vidíme zkroucené Avatary. Ten film se od politického umění liší jen tím, že původním záměrem autorů nebylo udělat umění, ale protest.