Ve vyspělých zemích se od přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století začalo hovořit o nástupu postindustriální společnosti. Měla být nesena nebývalým rozvojem široce dostupného vzdělání. Ti, kdo snili o jejím příchodu, se domnívali, že výše sociálního postavení jednotlivce bude určována v prvé řadě právě jeho vzděláním. Byli přesvědčeni, že vědění se stane pro sociální vzestup významnějším faktorem než vlastnictví. To, že byl nástup společnosti vědění oznámen právě v těchto letech, nebylo nijak náhodné. Nejvyvinutější země byly na vrcholu ekonomické výkonnosti, přetrvávalo v nich jen minimum sociálních problémů a docházelo k prudké demokratizaci přístupu ke vzdělání.

Tehdy se mělo za to, že nejcennějším je široké teoretické vědění. Otázka jeho „praktičnosti“ byla brána jako věc druhořadá. Vycházelo se z toho, že vědění, které by mohlo působit vzhledem k bezprostředním požadavkům praxe poněkud odtažitě, může mít pro společnost význam mnohem zásadnější než vědění bezprostředně použitelné.

U vzdělaných vrstev se tak pěstovala iluze mocenské autonomie, která patří k nejvyhledávanějším hodnotám příslušníků středních tříd.

Uplynulo téměř půl století a stále zřetelněji se ukazuje, že vědění nenahradilo strategické postavení majetku ani v ovlivňování společenského dění, ani v zajišťování sociální pozice jednotlivců. Právě naopak, vědění má být stále více podřizováno potřebám reprodukce bohatství firem a velkých majetků.

Nová vlna globalizace ekonomiky vedla od osmdesátých let k přesunům značného objemu výrobních kapacit do zemí s nižší cenou pracovní síly. Firmy, které dříve investovaly do provozů doma, aby pak výrobky vyvážely, nyní investují do provozů v cizině a vyrobené zboží dovážejí. Zároveň ale ekonomicky vyspělé země chrlí stále vyšší počty vysokoškoláků, kteří jsou z větší části nevyužitelní pro zvyšování firemních zisků. Z řady důvodů není možno charakter vzdělání zformovat tak, aby přinášelo bezprostředně zpeněžitelné efekty. Kultivovanost a široký přehled je krásná věc, vyšší zisky akcionářů si však za ně nekoupíš.

Poslední iluze o kulturní hodnotě vzdělání jako takového jsou energicky vyvraceny. Vysokoškoláci, kteří nedosahují bezprostředně vyčíslitelného zisku pro sebe či pro své zaměstnavatele, začínají být považováni za parazity. Ti, kdo se provinili touhou po vzdělání, mohou míru svého parazitismu poněkud snížit dvojím způsobem. První možností je dávat k dispozici laciněji než druzí své vědění firmám, které ho dokážou výhodně prodat. Druhou a pro mnohé české vysokoškoláky zřejmě již brzy jedinou dostupnou možností je zadlužit se prostřednictvím školného, a tak přispět ke zhodnocování majetků těch, kdo své peníze investovali do peněžních institucí a soukromých pojistných fondů.

Ti, kterým bylo ještě donedávna zdůrazňováno, že studují za dělnické peníze, si musejí uvědomit, že studují za peníze podnikatelů.

Z Týdne neklidu (27. února až 2. března 2012)...

Z Týdne neklidu (27. února až 2. března 2012)...

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Francouzský sociolog Henri Vaquin napsal: „Dnes už zdaleka nejde jen o to, aby pracovník zužitkoval svou pracovní sílu co nejvýhodněji pro firmu. Navíc si má také kupovat své zaměstnání.“

Takzvané reformy vysokých škol sledují právě tento dvojí cíl. Mají za úkol snížit autonomii veřejných vysokých škol a jejich chod navázat na zájmy firem. Absolventi se mají prodávat tak, aby to bylo pro firmy co nejvýhodnější. A za druhé: školné má sloužit jako první záloha na zaměstnání. Absolventi se budou celoživotně za své vzdělávat, aby si tak zaměstnání stále znova a znova kupovali.

Připravovaný zákon má vysokým školám odlehčit od akademických svobod. Škola má fungovat jako jakákoliv jiná firma. V jejím čele bude stát správní rada, která bude přebudována tak, aby mohla být ovládnuta místními podnikateli a politiky. Tito lidé toho budou vědět o vzdělávání asi tolik jako ministr školství Josef Dobeš. Rektor se stane oficiálně top manažerem, ve skutečnosti jen bezvýznamnou figurkou na šachovnici politickopodnikatelských zájmů. Absolventi budou formováni podle potřeb, jež s tradičními představami o vzdělanosti nemají nic společného.

Systém vysokého školství se tak stane systémem dotací veřejných prostředků soukromým firmám. Daňový poplatník jim bude oklikou přes výdaje státu na školství sponzorovat kvalifikovanou pracovní sílu a naplňovat jejich další soukromé potřeby. Firemně nevyužitelné vědění bude odbouráno.

Až dosud platil stát za každého studenta přímo veřejným vysokým školám. V posledních letech platí čím dál méně a do budoucna chce tyto platby drasticky snižovat. Studenti by se měli formou školného údajně skládat na to, aby školám finančních prostředků přibylo. Ve skutečnosti zde o školy vůbec nejde. Jakmile bude školné zavedeno, stát jim o stejnou sumu zkrátí dotace. Školy nebudou mít ani o korunu víc. Neušetří na tom však ani stát. Chudší studenti si vezmou úvěry, jež budou splácet bankám. Stát bude platit bankám za studenty úroky po dobu studia. Bude platit také za ty, kteří nebudou na trhu práce úspěšní. Není vyloučeno, že placení bankám přijde stát v konečném efektu na více peněz, než kolik nyní dává přímo školám.

Nejsmutnější na celé věci je, že už nyní lze s vysokou mírou určitosti říci, proč to, co je navrhováno, je nejen špatné, ale navíc to nebude ani fungovat.

Představa školy jako firmy, která je řízena a která funguje stejně jako kterákoliv jiná firma, je výplodem neoliberální ideologie. Ta dokonale ignoruje základy teorie organizací. Už od sedmdesátých let 20. století víme, že neexistuje jediný ideální model organizace. Jak ukázal kontingenční přístup, podoba a řízení organizace musejí mít vazbu na typ činnosti, kterou organizace provozuje. Jinak hrozí pokles efektivity chodu dané instituce, vzniká řada organizačních dysfunkcí a organizace se vzdaluje od naplnění cíle, kvůli němuž byla zřízena. Reformátoři našeho vzdělávání očividně neprostudovali nic z toho, co teorie organizace za posledních čtyřicet let bezpečně zjistila.

Je evidentní, že cílem reforem vysokého školství je zredukovat počet vysokých škol a studentů, kteří na nich studují. Neméně evidentní je, jakým způsobem bude tato redukce probíhat. Jen stěží budou dotčeny soukromé vysoké školy včetně těch s pochybnou pověstí. Jejich rušením by stát nijak neušetřil, neboť prozatím financuje pouze vysoké školy veřejné. O tom, která ze škol bude finančně přiškrcena a zlikvidována, nebude rozhodovat kvalita výuky. Ta ostatně bývá na různých pracovištích téže univerzity i fakult velice rozdílná a bylo by příliš pracné a zdlouhavé ji zjišťovat a poměřovat. O tom, kdo přežije, rozhodne především síla lobby dané školy na místech, kde se bude o osudu škol rozhodovat. Svou úlohu mohou sehrát také tlaky soukromých vysokých škol. Pokud se jim v daném oboru či v určitém regionu nebude dostávat platících studentů, není nic jednoduššího, než zatlačit na příslušném místě a nechat rivala v podobě veřejné vysoké školy finančně vyhladovět. Tok zájemců o studium bude moci být podle potřeby odkláněn na vysoké školy soukromé.


Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Jak dopadne v praxi napojení škol na reálný život společnosti, vůči němuž se prý až dosud příliš uzavíraly? Ani to není obtížné předvídat. Spojení bude navázáno skrze správní rady škol, v nichž zasednou osoby z místní politiky a místního byznysu.

Jak známo, vysoké školy realizují stamilionové zakázky ze státních peněz. Ve státě našeho typu, který stále ještě není tak docela imunní vůči korupci, získají majitelé firem možnost „odklánět“ státní prostředky určené na vzdělání podle svého vlastního uvážení. Nikdo netvrdí, že to budou dělat všichni. Jasné však je, že se to stane velkým lákadlem a že v současné době neexistují dostatečně spolehlivé pojistky, které by tomu zabránily.

Vzhledem k účasti politiků ve vedení škol je situace ještě absurdnější. Na vysokých školách se nesmějí organizovat politické strany. To je naprosto v pořádku. Proč je také organizovat, jestliže budou moci exponenti politických stran ovládnout skrze správní rady přímo řízení škol? Dosavadní samospráva v čele se zbytky akademického senátu se stane jen smutnou atrapou demokracie. Zástupci studentů v ní budou přihlížet, jak politici s podnikateli rozhodují o jejich vzdělávání. Pečlivě bude pohlídáno, aby v pedagogickém působení nepřevážilo snad hledisko vědění, ze kterého jedněm nebude kynout větší politický vliv a druhým nepokapou žádné peníze.

Ministr školství Josef Dobeš hned v úvodu Týdne neklidu prohlásil, že na zavedení školného netrvá. Už nechce peníze, bez kterých, jak ještě před pár dny ujišťoval, se vysoké školy absolutně neobejdou. Studenti vysokých škol tedy nadále zůstávají nechutnými parazity na jinak zdravém těle národa.

Jak dlouho toto provizorium vydrží? Jen do doby, než bude prosazen zákon omezující autonomii vysokých škol. Politici našli totiž pro školy ještě jedno uplatnění. Navrhovaný zákon požaduje zřízení funkčních docentských a profesorských míst. Jistý myšlenkový tank se vyjádřil v tom smyslu, že by docent a profesor měly být cosi jako vojenské hodnosti, které jsou přidělovány těm, kdo momentálně zaujímají velící pozice, například vedou katedru či fakultu.

Jak by tento vojenský manévr vypadal v české praxi? Není potřeba moc fantazie, abychom si to dokázali představit. Politik, který zjistí, že v příštích volbách už příliš neoslní, se nechá najmenovat do správní rady vysoké školy. V prvém kroku si v marketu typu plzeňských práv zakoupí řekněme titul magistr. S využitím pák správní rady, v níž zasednou jeho podobně uvažující kolegové, se nechá jmenovat vedoucím fakulty, anebo aspoň katedry. Tím automaticky získá titul docent či profesor vázaný na tuto manažerskou funkci a patřičným způsobem honorovaný. Mladým asistentům ubude starost o to, aby se kdy habilitovali. Funkční místa budou, jako v armádě, beztak obsazena starými politickými mazáky. A ti se jich budou držet s takovou silou, s jakou se Josef Dobeš drží ministerské židle. Budou dělat přesně to, co se po nich bude chtít. Kdyby se zpěčovali, ztratili by funkci, tedy přestali by být docenty a profesory a přišli by o nárok na prebendy, jež budou s těmito místy spojeny. Právě oni se pak budou mezi prvními dožadovat toho, aby bylo zavedeno školné. Poté budou iniciativně tlačit na jeho navyšování. Budou vědět, že na tom oni sami ani členové správních rad neprodělají.

Tímto způsobem budou vysoké školy konečně naplno propojeny s dnešní realitou. Studenti přestanou být parazity, odevzdají tuto štafetu novopečeným docentům, profesorům a úctyhodným členům správních rad.