Když vtom se ze zadní lavice přihlásí váš chytřejší a svéhlavější spolužák a řekne třeba: „A co když je to takhle: od toho, kdo byl zadlužen, vyžadují ti, kdo ho zadlužili, aby místo nich začal šetřit.“ A vy najednou vidíte, že to je ono. Přirovnávat Jana Kellera k bystřejšímu spolužákovi samozřejmě není přesné, protože on se sice cítí být součástí své třídy a dokáže mluvit jejím jazykem, ale přitom by mohl být ve škole ředitelem.

Pan profesor se rozhlíží po rákosce, ale Keller pokračuje: „Je totiž třeba rozlišovat, kdo má jaký podíl na zadlužení. A stejně tak je třeba uvědomit si, od koho se v jaké míře vyžaduje šetření. Zadluženi jsme byli především v důsledku dvou okolností. Jednak dramaticky pokleslo zdanění těch skutečně bohatých, jednak se nemalá část z toho, co se vybralo od těch chudších, promrhala způsobem, který docela vyhovuje těm vlivným a bohatým.“

Pan profesor si v rozčilení strká do kapsy erární křídu a argumentuje, že omezování svobody nejúspěšnějších lidí povede k jejich odlivu do zahraničí a ve výsledku bude mít negativní dopad na ekonomiku.

„Ve Francii platí deset procent nejbohatších zhruba polovinu daní. A nikdo z nich nevyhrožuje, že uteče z Paříže do Prahy nebo do Ostravy, pokud mu vláda daně nesníží,“ odpoví Jan Keller a třída se směje. Keller strhne igelitový obal, pod kterým se místo školního sešitu ukrývá jeho poslední kniha Nová sociální rizika (Slon 2011). Zabývá se v ní neoliberálním přístupem ke společnosti, vládními reformami i budoucností ostravských rodin. Skupinka žáků z Frýdku-Místku radostně zabuší do lavic.

Daniela Dymokurská: Prase, březen 2012, exkluzivně pro Salon

Daniela Dymokurská: Prase, březen 2012, exkluzivně pro Salon

FOTO: Daniela Dymokurská

Pan profesor je zpraží pohledem a zahrozí jim, že dopadnou jako Řekové. Že budou pít ouzo, válet se pod olivovníky a pobírat tak nehorázné platy, až z toho zbankrotují. Třída ztichne a všechny pohledy se upřou k zadní lavici. Jan Keller je nezklame: „Vůbec se u nás nemluví o tom, že systém sociálního zabezpečení v Řecku patřil až do poměrně nedávné doby k těm vůbec nejúspornějším z celé Evropy. Všichni jen zmiňovali, jak vysoké tam berou platy. Nikoho nenapadlo, že z těch platů financují domácnosti to, co by jinde bylo financováno ze sociálních dávek. V posledních letech výdaje na sociálno stouply, to je pravda. I tak však dosáhly pouze průměru výdajů zemí EU. Zato je Řecko dlouhodobě tuším na druhém místě mezi evropskými zeměmi, co se týče výdajů na zbrojení.“

Tentokrát je ticho ve třídě překvapené.

„Skandinávské země,“ navazuje Keller, „jsou jediné evropské státy, u kterých nikoho nenapadne mluvit o zadlužování a hrozbě státního bankrotu. Přesto, anebo spíše právě proto, že tam mají nejvyšší daně pro firmy a bohaté příjmové skupiny a zároveň velkorysý systém sociálního zabezpečení. Na tom je vidět, že velkorysost sociálního zabezpečení je pro zadlužení země mnohem méně nebezpečná než dramatický pokles daňového zatížení velkých firem a nejbohatších příjmových skupin.“

Pan profesor vrtí hlavou a káravým tónem třídu přesvědčuje, že krize se nedá zažehnat rozhazováním peněz, ale jedině uvolněním trhu. Keller místo odpovědi otevírá Nová sociální rizika: „Vypuknutí světové hospodářské krize nevedlo ani v nejmenším k revizi těchto východisek,“ kývne hlavou směrem k panu profesorovi. „Nikterak nebyl vzat do úvahy fakt, že právě ty země, které se v nedávné době ubíraly cestou levné práce, nízkých daní a nízké ochrany pracovní síly, čelí dnes v důsledku katastrofálního stavu svých veřejných financí nejtěžším dopadům a nejsou schopny překonat své vnitřní problémy bez pomoci ostatních členských zemí Evropské unie.“

„Tak dost!“ vybuchne konečně pan profesor. „Tohle je kellerismus! Školné na vás!“ Vyběhne ze třídy a práskne za sebou dveřmi. A třída jásá a vy taky jásáte, protože jsou věci, které díky Janu Kellerovi pochopí i dítě školou povinné.

Zvoní.

 

Text obsahuje citace z rozhovoru, který autor s Janem Kellerem vedl a který vyšel ve čtrnáctideníku A2.