Byli jsme tam se Šofarem. Dali jsme si tlačenku, která nemá široko daleko konkurenci, a zapili ji čtyřmi plzeňskými. Když jsem potom v tašce hledal peněženku, nahmatal jsem foťák, žvýkačky, ale peněženka pořád nikde. Místo ní jsem vytáhl povídkový soubor Marka Šindelky Zůstaňte s námi.

„To je výborná knížka,“ konstatoval Šofar. „A jestli o ní budeš psát, odviň to od povídky Luk, ta nemá chybu. Pubertální sígr má problém ve škole; násilnickej typ. Otec je z toho vyděšenej a moc neví, co by s tím měl dělat. Vyzvedne kluka u bejvalý ženy a odjedou spolu k lesu. Oba náruživě střílej lukem. Střílej do terče, než se objeví na louce stádo srn.“

„Nevyprávěj mi to dopředu, já umím číst!“ přerušil jsem Šofara. A on na to: „Třeba ti Šindelka nesedne a přečteš ho blbě. On je fakt sakra dobrej. Má filmový vidění. Jak popisuje kupříkladu stěrače jakoby zevnitř auta z pohledu řidiče a najednou střih a už vybalujou z futrálů luky a napínaj tětivy. Nebo – půjč mi tu knížku. Tady: Střely dopadly přímo doprostřed stáda, ale nezasáhly jediné zvíře. Jasně je vidět bílé letky čtyř šípů trčících z louky. Do Petrovy mysli se odněkud z těch prázdných pastvin začíná lít něco těžkého a černého. Jako by minuli daleko víc. Něco mnohem podstatnějšího. Bylo to na dostřel. Na dosah. Už po tom sahali, už to drželi v dlani, a stejně to proklouzlo, proteklo mezi prsty. Jakub kouká na ty čtyři prázdné, hluché, plané střely zabodené v louce. A ta chvíle hořkne. Kazí se. Petr něco řekne, ale sám neví co. Už by pomalu šel. Je třeba posbírat šípy, pomalu se stmívá, je třeba jet odsud pryč. Už by šel, ale nejde to, oba stojí a čekají. Povídka končí tak, že toho raploidního kluka zčista jasna napadne vystřelit nad sebe. Napne tětivu a pustí. Šíp vyjede kolmo vzhůru. Po něm vystřelí i otec. Říkám ti, povídka s husí kůží.“

Výčepní U Hrocha je obdařen přirozenou zvědavostí, a tudíž se hned zajímal, o co jde. Mrknul na obálku a hodil do placu mezi štamgasty, jestli znají Šindelku.

„Jasně! Jeden Šindelka prodává dole na Malostranskym náměstí v buřtstánku.“

Další Šindelka byl kominík z Úvozu.

Takže pro pořádek: Tenhle Marek Šindelka se narodil roku 1984 v Poličce. Za prvotinu Strychnin a jiné básně (2005) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Prózu Chyba (2008) spolu s ilustrátorem Vojtěchem Maškem převedli v roce 2011 do komiksové podoby. Články a recenze publikuje Šindelka časopisecky mj. v Respektu nebo Hostu. V současnosti je studentem FF UK a FAMU.

Musel jsem dát Šofarovi za pravdu, Šindelka je přes své mládí vynikající šrajbr. Na začátku jde otec vyzvednout syna k bývalé manželce. „O tomhle ty už ne-roz-ho-du-ješ!“ a do rytmu zacvaká nožem o prkénko, cibule se rozpadne, z vedlejšího pokoje se ozve skřípot. Janino druhé dítě. Druhé s novým mužem. Nový muž stojí opřený o futra, poslouchá. Mlčí. Zírá do hrnce, v kterém vzniká potrava.

Stručně a přesně načrtnutá scéna.

Že Jana krájela cibuli na guláš, nechť si čtenář domyslí sám. Zrovna tak, že Janin nový muž byl obtloustlý čtyřicátník. Na neoholených tvářích pozvolna získávaly nad dosud černými vousy převahu šedivé. Oblečený byl podomácku, na sobě měl flanelovou košili, tepláky a na nohou pantofle. Z proděravělé ponožky mu koukal palec. Jeho mužný odér, směsici potu, cigaret a piva, nepřebil ani štiplavý zápach cibule. Sáhodlouhé popisy už nudí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe, od muziky po internet všechno odsejpá, cvak! Co není na první kliknutí, nemá šanci. Proto musí odsejpat i současná moderní literatura. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. Šindelka patří k nemnoha autorům, kteří jsou si toho vědomi. Pokud ho nepřetáhne film a nedá se na psaní scénářů, má nakročeno pořádně daleko.

Marek Šindelka

Marek Šindelka

FOTO: Alžběta Diringerová

Balastu, jako v povídce Jaro, zde najdeme minimum. Strašně se styděl, že ho z toho začala bolet hlava, styděl se za jaro, styděl se za všechnu tu mokrost a čerstvost ve stromech a v křoví, styděl se, jako by za to mohl, jako by to byl on sám, s jakousi nepatřičností, přistižený při něčem, nahý, pučící, taková ostuda, a každou chvíli někdo otevře dveře a spatří ho tady zaseklého s mrtvolou pod teniskou, a on bude muset něco udělat, zvednout nohu, uvidí to, vyhřezlost, krvavost, naruby, napadrť.

Kecy v kleci. Cítili jste ve dvanácti tíhu jara? Ještě nepravděpodobnější je, že by někoho takhle totálně rozhodilo, že cosi rozšlápnul. Snad kromě buddhistických mnichů. To jsou pasáže, které vznikly z čert ví jaké setrvačnosti v literární tradici a které autorům otříská o hlavu kritika. My čtenáři je shovívavě přeskakujeme.

Jinak se Šindelka nenechává ovlivňovat literátštinou a sází to po svém, jako když se střílí z luku. Krátké věty. Slova. Má to švih. Rytmus. Ostatně rytmizované psaní je pro Šindelku charakteristické už z předešlých děl. Suma sumárum, není divu, že jeho povídkový soubor zabodoval i v prosincové anketě Kniha roku.

Tolik tedy z hospody U Hrocha. Sice jsme už měli zaplaceno, ale našeptávač Šofar navrhnul: „Nedáme ještě jedno?“

Výčepní mu to vzápětí odsouhlasil. „Máte recht, kam byste chodili.“

„Do Baráčnický rychty a na tramvaj.“

„Přece si nebudete po plzeňským kazit chuť svijanama,“ zasmál se výčepní. „Zůstaňte s námi.“