K nedožitým 85. narozeninám filosofa Karla Kosíka vydal Filosofický ústav AV soubor esejů o jeho díle. Textů je šestnáct a vesměs se týkají nejdůležitější Kosíkovy knihy, Dialektiky konkrétního z roku 1961, která byla přeložena do všech významných světových jazyků ještě během šedesátých let a spolu s Marcuseho Jednorozměrným člověkem (1964), Společností spektáklu Guy Deborda (1967) a dlažebními kostkami patřila k nezbytné výbavě tehdejšího západního demonstrujícího.

Dobře, že tu kniha Myslitel Karel Kosík je, mnohého se jí však nedostává, jiného zas přebývá. Studie se vzájemně překrývají, leccos nedoceňují a celek nemá koncepci. O kritické postižení Kosíka ve vývoji a s rozpory až na výjimky neusiluje.

Myšlení výsostně politického člověka Karla Kosíka lze ale postihnout právě jen sledováním jeho proměn v čase. Pokud si editoři knihy Marek Hrubec, Josef Zumr a Miroslav Pauza při sestavování své skládačky opravdu byli vědomi, jak píší v předmluvě, že Kosík „ztělesňuje naděje, úspěchy i porážky naší historie“ a že „jsou jeho životní i pracovní osudy jistou kvintesencí pohnutých let našich dějin“, pak je výsledek nejen neúplný, ale přímo retušovaný.

Následující řádky se tak týkají nejen sborníku, dokonce nejen tématu Karel Kosík, ale obecněji naší současné levice, tomu, co je v ní nereflektované, potlačované, omlouvané, zapomínané. Psány jsou s důrazem na návaznost v českém myšlení, i proto, že se dnes tak často upřednostňuje diskontinuitní výklad.

Filosof Karel Kosík s Cenou Toma Stopparda za rok 1999

Filosof Karel Kosík s Cenou Toma Stopparda za rok 1999

FOTO: René Volfík, ČTK

Předně, do „kvintesence pohnutosti“ patří také Kosíkův kurz Sovětská věda a ruská odborná terminologie přednášený na Filozofické fakultě UK od zimního semestru 1949, jeho publicistika z let politických procesů či předmluva ke sborníku Čeští radikální demokraté z roku 1953.

Proč není autory sborníku kriticky zhodnocen Kosíkův názorový posun mezi onou předmluvou a vlastním analytickým dílem s pozměněným názvem Česká radikální demokracie, který vyšel o pět let později? Vždyť to je pohyb ze zajetí sice sofistikovaného, ale přece stalinského schematismu k tvůrčímu marxismu, jak se tehdy říkalo, jímž teprve se Kosík stává zásadním. Muselo by se přiznat, že i on vězel v dobovém dogmatismu. No a? Vadí mi víc, že se to neříká. Právě tím vývojem, právě těmi omyly a jejich úspěšným překonáváním se Kosík utváří.

Procitá stejně jako celá společnost po etapách, on její zásluhou a ona zásluhou jeho. A právě intelektuální a mravní vzpoura proti stalinismu, vzpoura postupně artikulovaná a propukající naplno v letech 1968/69, vzpoura, která se nevzdává svých ideálů ani v letech normalizace, je klíčovou legitimací současné levice. Nebyla sem importována, nikdy nezmizela.

Ono procitání se děje v několika Kosíkových textech, z nichž nejrozsáhlejší je Česká radikální demokracie. Štoll si teprve chystá nové kolo obhajoby svých Třiceti let, když Kosík vrací do českých dějin Máchu a proti koncepci, že pokroková je jen lidovost – a ještě patriarchální, opatrovnická –, probojovává radikální demokracii, alianci „trpícího a myslícího lidstva“, tedy manuálně a intelektuálně pracujících. Radikální demokraté se podle něj odlišují od osvícenců a liberálů, třeba i Palackého či Havlíčka, tím, že nepojímají lid jako strnulou metafyzickou kategorii, „která se mění jen potud, pokud se osvěcuje, tj. pokud se uvádí do pohybu vnějšími popudy“, ale jako zdroj aktivity, která je pod vedením revolucionářů Sabiny a Friče hybnou silou povstání roku 1848. Tato aliance je pak Kosíkovi předpokladem rehabilitace inteligence konce padesátých let, chce svou knihou ono spojenectví obnovit.

Ve stejném roce, kdy vychází Česká radikální demokracie, se koná v Liblicích konference Filosofie v dějinách českého národa. Kosík ji spoluorganizuje, edituje přednesené příspěvky a jeho vlastní s názvem Dějiny filosofie jako filosofie je už explicitní polemikou s převládající myšlenkovou sterilitou soudobého marxismu.

Bez tohoto sbírání osobní odvahy je Dialektika konkrétního nepochopitelná zrovna jako bez Hegela, Husserla a Heideggera, jejichž vliv autoři studií v knize Myslitel Karel Kosík filosofovi přiznávají.

Malé pozornosti se ve vydaném kompendiu dostává rovněž Kosíkově publicistice z období Pražského jara. Jde především o úvahu Rozum a svědomí – jeho projev na IV. sjezdu spisovatelů (1967), stať Naše nynější krize z dubna následujícího roku a úvodník prvního čísla obnovených Listů, psaný již po okupaci – Iluze a realismus.

Je to přitom právě Kosíkova sjezdová úvaha, v níž vrcholí debata o spisovatelích coby svědomí národa, vrcholí v ní a zároveň ji překonává: předjímá totiž spor následující po vstupu vojsk tím, že převrací možnosti „reálných“ a „iluzorních“ perspektiv: „Rozum, který v realistově rozumování vítězí nad svědomím, má se skutečným rozumem pouze společné jméno. (…) Realista potlačil ‚odpor svědomí‘, aby získal všechno, ale v tomto uvažování sledujícím privátní interesy přišel ve skutečnosti o všechno: přišel jak o svědomí, tak o rozum.“

Stejně významný je i druhý text, jednou studií letmo zmíněný. Ovšem i tak proti reformistům zaujatá práce, jakou je Hoppeho Opozice ’68, dává textu větší význam. Staví proti Kosíkově Naší nynější krizi Svitákovu reakci Vaše nynější krize, která se stává programovým prohlášením Klubu angažovaných nestraníků. Zatímco Kosík popisuje rozpory a krizi uvnitř společnosti, již však vidí jako jeden lid, Ivan Sviták předjímá polistopadový antikomunismus a rozděluje ji na vás, komunisty, a nás, ostatní. Ještě v létě roku 1968 na náměstích a znovu v obsáhlých analýzách sociální struktury obyvatelstva sociologa Pavla Machonina se však ukáže, jak homogenní tehdejší společnost byla.

Třetí text – Iluze a realismus – je pak úvodem do debaty o českém údělu mezi Milanem Kunderou a Václavem Havlem. Kosík v něm rozšiřuje své pojetí jednotlivce jako subjektu na politický národ a klade českou otázku jako „spor o smysl existence politického národa ve střední Evropě“.

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Nejvíce se autoři sborníku věnují Dialektice konkrétního, ale i zde chybí podstatné dvojí: proč byla Kosíkova kniha tolik úspěšná v době svého vydání i na Západě a do jaké míry je jeho pokus obohatit marxismus o poznatky fenomenologie a existencialismu zdařilý z dnešního pohledu. Je přece svědectvím o možnostech jinak v mnohém nedostatečné teorie o konvergenci systémů – sbližování západního světa skrze budování sociálního státu a východu systémovou demokratizací. K podobným závěrům ostatně docházejí i Marcuse a Debord. A bylo to právě objevování možnosti jednoho světa, co tvořilo podstatný zdroj dynamiky šedesátých let.

Kde mluví Kosík o plnosti moderního člověka a protestuje proti jeho omezování na člověka ekonomického, kde odmítá jeho redukci na kolektivum třídní masy řídící se třídě poplatnými hmotařskými zájmy, a tím přiznává člověku znovu jeho vícerozměrnost, kde vrací člověka do dějin jako plnohodnotný subjekt, který se ke světu vztahuje a jej i sebe proměňuje svou praxí, je na dosah k Marcusemu, který píše: „Dialektický vztah protikladů (…) je umožněn tím, že je subjekt uznán jako dějinný činitel, jehož identita se konstituuje v historické praxi a proti ní.“ A není Debordův spektákl, nezměrná pozitivita, nápadně podobný Kosíkově pseudokonkrétnosti, falešné skutečnosti? Žádné české filosofické dílo nevzbudilo ve světě takový ohlas jako Kosíkova Dialektika. Vedle inspirace a shody s nejvlivnějšími západními filosofy své doby se samozřejmě v mnohém i liší. Na hlubší rozbor zde není místo. Dva krátké exkurzy nicméně podniknu.

První k Janu Patočkovi a do jeho textů z roku 1969 sebraných v exilu knihou O smysl dneška. Blízkost Patočky a Kosíka v tomto dějinném okamžiku jako by symbolizovala i jednotu společnosti. Výš než tradiční herderovská možnost existence národa v kultuře „i mimo státní život“ zde Patočka staví pojetí Bernarda Bolzana, pro nějž je národ pokusem společenství „o nápravu křivd a nadpráví, které danou společnost sužují a štěpí“. Problém našeho moderního národa je mu od počátků (a tedy přirozeně i v jeho době a nám dnes) sociálním problémem. Dnes zdůrazňovaná trhlina v dějinách se tak ani Patočky nedovolá a její hlasatelé končí nutně mimo oblast dějinného myšlení. Na tom nic nemění fakt, že Patočka adresuje Kosíkovi z fenomenologických pozic výhrady, a některé zásadní, Kosíkův důraz na praxi na místě existence Patočkovi nejde dost daleko: „Praxe je doména smyslu,“ píše, do něhož materialistický vnějšek zasahuje jen potud, dává-li příležitost k jeho budování.

Druhý exkurz směřuje k čerstvé studii Martina Valenty Revoluce na pořadu dne, která zkoumá intelektuální zdroje západního osmašedesátého, zejména kritickou teorii frankfurtských Adorna, Horkheimera, Marcuseho, pro něž žádná skutečnost nebyla nikdy dost zlá, ale vždy ještě horší. Právě z nich čerpá tehdejší revoltní hnutí a skrze „demokratickou revoluci“ obnovuje občanství a nově zakládá kvalitu dnešní (německé) občanské společnosti. Z něj se zrodila i Brandtova reformní politika, ona „odvaha k hlubší demokratizaci“, a v neposlední řadě helsinský koncept, u nás zakládající pro působení Charty 77 a pro dokončení započaté revoluce po dvaceti letech.

Je trestuhodné tyto souvislosti pominout a propásnout příležitost vysvětlit, čím bylo československé myšlení šedesátých let světové a čím byla světová naše otázka.

Teprve doceněním Kosíkem zavedené a obhájené svébytnosti radikální demokracie coby politického proudu, který se od svého zrodu v polovině 19. století skrze revoluční proměnu v komunismus leninského a stalinského typu znovu objevuje od šedesátých let, pochopíme i jeho proměněnou modernizovanou podobu umožněnou téměř beztřídní společností směřující skrze nové občanství k všeobčanské demokracii. Skrze renesanci člověka jako autonomního subjektu dějin sehrává tento proud zásadní úlohu v tom, co překračuje reformně-komunistický plán Pražského jara. Karel Kosík, jakkoliv si této alternativy, jejíž možnosti v praxi se nakrátko otevřely v srpnu 1968 a v jistém smyslu i v prvních týdnech existence Občanského fóra, byl vědom, a přesto, že se o to podle četných svědectví například ve Vaculíkově Českém snáři po dobu normalizace nepřetržitě pokoušel, radikální neodemokratismus filosoficky už ukotvit nedokázal.

Zdá se, že příčinou bylo jednak jeho pojetí konkrétní totality, které neumožňuje pluralitu v míře nezbytné pro praxi demokratického subjektu, a také neochota se definitivně rozejít s přesvědčením o nezbytnosti jednoho zakládajícího okamžiku, momentu revoluce. Oba tyto body kladou jako podmínky pro radikální demokracii politologové Ernest Laclau a Chantal Mouffeová ve své studii Hegemony and Socialist Strategy.

Jedině tímto kontextem lze také vysvětlit Kosíkovu polistopadovou publicistiku, která je zatížena ukřičenou trpkostí a svým pesimismem a hyperkritičností bere víru a umrtvuje. Jde o bezperspektivní úvahy člověka v odcizeném světě, připomínající projevy někdejšího rivala Ivana Svitáka ve Federálním shromáždění při dělení Československa. A to i přes výstižné úvahy o „lumpenburžoazní“ podstatě polistopadového vývoje, přes jeho kritické propojování s globalizovaným kapitalismem a samozřejmě přes to, že byl dlouhou dobu ve své kritice osamocen a musel čelit odmítavým výpadům. Kosík zůstal nedoreformovaný, vykročil, ale nedošel. Jedině v tomto smyslu je mimochodem také oprávněné znovu podmiňovat mluvení s českými komunisty jejich „reformou“. Papírově šli za Kosíka už v listopadu 89, ale od své bývalosti se v duchu radikální demokracie do dneška nikdy nedokázali odrazit jinak, než právě jejím utilitárním potlačením, teoreticky nezdůvodněným.

Z toho plyne ještě jedna mezera onoho sborníku: kdo jsou, rádi neradi, Kosíkovi následovníci? Všichni totiž, kdo se dnes kriticky zamýšlejí nad globální pseudokonkrétností, odhalují systémovost spektáklu a jednorozměrné bytí lidstva redukcí přizpůsobeného potřebám hospodářského růstu, této hypertrofii unidimenzionality, prostě řečeno: ti, kdo píší své příspěvky k problematice člověka a světa dnes, se nezrodili v intelektuálním vzduchoprázdnu. Jejich dnešní slova mají návaznost nikdy v českém myšlení nepřetrženou.