Co se stane, když jinak normálním americkým studentům přidělíte role dozorců a vězňů a necháte je několik dní v simulovaném vězení? Před čtyřiceti lety uskutečnil takový experiment stanfordský profesor Philip Zimbardo. Výsledky byly děsivé. „Dozorci“ stupňovali šikanu a ponižování „vězňů“ do té míry, že pokus musel být předčasně ukončen. Zimbardův experiment vstoupil do dějin psychologie i do obecného povědomí. Svědectvím o tom, že nám má stále co říci, je výstava Luciferův efekt, což je rovněž titul jedné z posledních Zimbardových knih, v holešovickém Centru současného umění DOX. Výstava představuje díla, která experiment buď přímo inspiroval, nebo která s ním na obecnější rovině komunikují.

Už svou tematickou orientací výstava propojila vědu s uměním. Ale u dialogu vědy a umění nezůstalo, zahrnuto bylo i politické jednání. Tento trialog není náhodný. Na jedné straně platí, že věda, umění a politika představují autonomní světy, které se řídí vlastními pravidly a zákonitostmi. Na druhé straně jsou součástí téže pospolitosti, na jejíž otázky a potřeby reagují. Zimbardův experiment klade jednu z velkých a věčných otázek každé pospolitosti – otázku po původu dobra a zla. Pokusme se tedy na ni podívat jako na problém vědecký, umělecký i politický.

Nabízejí se přinejmenším dva způsoby jak Zimbardův pokus interpretovat. První čtení je konzervativní a odkazuje k vrozené lidské špatnosti, ať už jsou její příčiny v sobeckých genech nebo v prvotním hříchu. Například jistý Karel Schwarzenberg před pár lety definoval člověka jako „zlomyslnou, masožravou opici“. Z tohoto předpokladu vyplývá, že když dáme lidem možnost škodit druhým, tak tuto možnost beze zbytku využijí.

Sám Zimbardo by však s takovou interpretací nesouhlasil. Nepopírá, že v sobě neseme schopnost páchat zlo, připomíná však i naši schopnost činit dobro. Rozhodně je ale skeptický k závěrům vyvozovaným z morálních dispozic jednotlivce, ať už se jedná o sklony ke zlu či k dobru. Naproti tomu zdůrazňuje vliv situace. Pokud vznikne situace, v níž jedni získají moc nad anonymizovanými a dehumanizovanými druhými, jako tomu bylo ve vězeňském experimentu, kdy se vězni změnili v pouhá čísla a byli podrobeni standardním vězeňským procedurám, potom lze očekávat, že privilegovaní budou jednat nehumánně, byť sami žádné psychopatologické rysy nevykazují a v normálním životě by takové jednání patrně odsoudili.

Zlo podle Zimbarda netkví v jednotlivci, nýbrž v situaci. Proto nemluví o psychologii jednotlivce, nýbrž o psychologii institucí, nezabývá se zlými lidmi, nýbrž administrativním zlem.

Příkladem administrativního zla může být vězeňská byrokracie. Zimbardo jako expert obhajoby v procesu s americkým vojákem obviněným z mučení v Abú Ghrajb identifikoval administrativní zlo v organizaci této neblaze proslulé bagdádské věznice. Administrativní zlo však charakterizuje i jednání korporací, které při honbě za ziskem často postupují naprosto legálně a současně naprosto neeticky. Zimbardo vystupuje vůči takovému individualismu, který systémová selhání připisuje jednotlivci. Individualistická společnost navíc dokáže v jednotlivci vyvolat silné pocity studu, jimiž on sám interpretuje selhání systému jako své vlastní a sám se uzavírá do psychického vězení.

Důraz na okolnosti odvádí pozornost od odpovědnosti jednotlivce. V extrémní podobě by mohl Zimbardo odpovědnost jednotlivce za vlastní činy, a tím i jeho svobodu, zcela popřít tvrzením, že vše už je určeno strukturou situace, v níž se jednotlivci nacházejí. K tomuto extrému má ale daleko. Odmítá dichotomickou volbu mezi jednotlivcem a společností, naopak chápe jednotlivce jako součást společnosti. Upozorňuje na skutečnost, že administrativní opatření mají své autory, kteří jsou si často vědomi neblahých účinků svých výtvorů, a ač se na zlu fyzicky nepodílejí, nesou za ně odpovědnost. Na druhé straně se někteří lidé dopouštějí zlých skutků i za zcela normálních okolností a naopak jiní dokážou vzdorovat nepříznivým okolnostem, aniž by se nechali svést ke zlým činům.

Zejména těm druhým, hrdinům, věnuje Zimbardo důležitou část svého výzkumu. Hrdinství spojuje s překonáním dvou obvyklých postojů ke světu – pasivity a egocentrismu. Pasivita nám velí nepřidělávat si problémy tím, že se budeme plést se do věcí, které se nás zdánlivě netýkají. Egocentrismus nás vede k tomu, abychom věnovali pozornost pouze našim vlastním zájmům. Hrdinství podle něho vyžaduje překonání pasivity aktivitou a překonání egocentrismu péčí o zájem společnosti jako celku. Nabízí se pak otázka, jak utvářet institucionální prostředí, aby motivovalo spíše k aktivitě a zájmu o celek než k jejich přirozeným protipólům.

Reflexe vlivu situace na lidské jednání není v umění ničím novým. Šedesátá léta dokonce zažila vlnu situacionismu, jehož stoupenci odmítali odlišení mezi uměním a občanskou aktivitou a hledali nápravu společnosti vytvářením situací, které zpřetrhávaly obvyklé vazby mezi lidmi či předměty. Tito tvůrci pak ovlivnili například studentskou revoltu ve Francii v roce 1968. Sám Zimbardo přiznává inspiraci slavným románem Williama Goldinga Pán much, v němž se skupina dětí ztroskotaných na opuštěném ostrově pokouší založit demokratické společenství, ale namísto toho upadá do barbarství.

Některá díla na výstavě Luciferův efekt přímo navazovala na Zimbardův experiment. Video Artura Zmijewského zachycuje zopakování Zimbardova pokusu, video Haruna Farockého vytváří sestřihy z filmů dokumentujících vězeňské podmínky a způsoby, jakými se vězni připravují o důstojnost a lidskost. Animovaný film Ole-Magnuse Saxegarda ironicky zachycuje v pěti minutách historické omyly boje se zlem od starého Řecka po dnešek. Pomýlenost tohoto boje, kterou film výstižně odkrývá, může souviset právě s tím, že zlo bývá absolutizováno do obrazu nepřítele a zapomíná se na jeho situační podmíněnost.

Na obecnější úrovni s vědeckými poznatky dobře komunikuje například video Krzysztofa Wodiczka Projekce z Tijuany, které se věnuje násilí v severním Mexiku. Snímek působí montáží detailu tváře obětí, které prolamují psychické vězení studu a vyprávějí svůj příběh na pozadí běžného uličního ruchu. Ponižující postupy amerických úřadů vůči nelegálním migrantům z Mexika mohou být příkladem administrativního zla. Jedna z obětí vytváří podnětnou paralelu mezi ponížením, které musela vytrpět od svého násilnického manžela, a ponížením, kterému byl on sám jako nelegální imigrant později vystaven ze strany amerických úřadů.

Situační podmíněnost dobra a zla vystihuje série fotografií Mýtus národa. Předmětem všech čtyř fotografií je tank. Zatímco první fotografie, sovětského tanku v Praze v roce 1945, zachycuje osvobození, druhá fotografie, sovětského tanku v Praze v roce 1968, naopak dokumentuje ztrátu svobody. Fotografie růžového sovětského tanku na Smíchově, jednoho ze symbolů sametové revoluce, opět zachycuje osvobození. Na poslední fotografii není sovětský tank, nýbrž rakouský pandur obklopený usmívajícími se politiky a generály. Tento symbol současné korupce, která mění českou demokracii na temnou oligarchii, nabízí podobný obraz ztráty svobody jako tank okupační. Dobro a zlo souvisí s technickými parametry tanku právě tak málo jako s individuálními dispozicemi jednotlivce.

Že vězení je širší metaforou a neomezuje se pouze na nápravné instituce, ukazuje diptych Jaroslava Anděla. Na plátnech jsou přetištěny dobové fotografie hlediště Národního divadla zaplněné českými umělci. Zatímco na první fotografii z roku 1942 projevují přítomní umělci po atentátu na Heydricha svou loajalitu nacistickým okupantům, na druhé z roku 1977 odsuzují Chartu 77. V obou případech se vlastně jedná o vězně. Oproti běžným vězňům jsou privilegovaní. Nejsou ani ostříháni, ani navlečeni do vězeňských mundůrů, ani natáčeni při masturbaci jako vězni ve Farockého videu. Nicméně podobně jako oni jsou zbaveni důstojnosti a podřízeni nelidskému systému.

Podobnou konfrontaci týchž objektů a aktérů v odlišných historických kontextech či zdánlivě odlišných postav naopak spojených jedním kontextem autor dále rozvíjí ve svých Konfrontacích. Staví vedle sebe například fotografie Havla vězně a Havla prezidenta, Lenina a papeže, majora Zemana a Ozáka, Milouše Jakeše a Kristiny Kočí, Karla Gotta oceňovaného Husákem a Karla Gotta oceňovaného Klausem, totéž gesto zachycují fotografie Alexandra Vondry disidenta a Alexandra Vondry politika. Jedná se o obrazy proměn moci, které odkazují k jejím nadosobním strukturám a korumpujícím účinkům.

Složitost boje proti zlu a zlo pasivity vystihuje série sloganů Milana Kozelky. Začínají hledáním obvyklých viníků společenských neduhů, politiků, novinářů a dalších, kteří jsou označeni jako „kurvy“. Nicméně autor nakonec uzavírá tím, že největšími kurvami jsou obyčejní lidé, kteří „ostatním kurvám tolerujou jejich kurevství“. Problém pasivity zachycuje i instalace Místo činu Magdaleny Jetelové, věnovaná ztrátě svobody. Mezi nápisy na zrcadlových stěnách se na prominentním místě objevuje „(ne)zájem?“.

Most mezi uměním a aktivismem staví projekt stuttgartských umělců Nenechat si takto vládnout. Zachycuje protest proti přestavbě stuttgartského nádraží, které měly padnout za oběť zelené plochy v centru města a infrastruktura autobusové dopravy. Autoři ukazují na propojení politiky a byznysu, z něhož vznikla mocná koalice prosazující přestavbu nádraží na úkor kvality života. Odpor vůči této koalici by neměl šanci na úspěch, pokud by se omezoval na standardní cesty zastupitelské demokracie. Slavil však úspěch díky mobilizaci občanského odporu. Autoři, inspirovaní Michelem Foucaultem, patřili k jeho organizátorům. Neodmítali pouze jednu ambiciózní stavbu, nýbrž celé technokratické pojetí města, vůči němuž staví koncept města jako místa odporu.

Projekt stuttgartské skupiny nejvýrazněji dokumentuje propojení umění a občanské aktivity. Vloni na podzim zažil Stuttgart padesátitisícovou demonstraci proti přestavbě nádraží a rozhořčení voliči se v zemských volbách letos na jaře postarali o to, že jejich spolková země má ve svém čele historicky prvního premiéra ze strany Zelených.

Příkladem angažované vědy je to, jak Zimbardo pracuje s výsledky svého výzkumu hrdinství. Věnuje podstatnou část svého času práci s mládeží směřované k výchově k drobnému hrdinství. Velké hrdinství patrně zůstane výjimečným a ojedinělým. Překonávání pasivity a egoismu k vytváření lepšího světa se ale programem stát může. Zimbardo svou prací s mladými lidmi jistě posílí jejich dispozice vzdorovat zlu. Nicméně jeho předchozí výzkumy ukazují na slabý vliv osobních dispozic na lidské jednání. Je třeba si proto položit otázku, co a jak se ve společenských strukturách musí změnit, aby v lidech probouzely aktivitu a zájem o celek a potlačovaly přirozenou pasivitu a egocentrismus.

Nejprve k otázce co změnit. Moderní evropská společnost žije soutěží. Její politika se opírá o soutěž politických stran a zájmových skupin a její ekonomika o tržní soutěž v kapitalismu. Konkurence a konkurenceschopnost se stávají mantrou, jíž se podřizuje vše včetně školství, zdravotnictví, vědy či kultury. Tento model má tři problémy.

Zaprvé podmínky soutěže nejsou zdaleka tak rovné, jak tvrdí její ideologové. Někteří vstupují do soutěže zvýhodněni materiálním a sociálním kapitálem, který je v našich podmínkách často pochybného původu, jiní nejsou k soutěži vůbec připuštěni. Občanská sdružení mají ve veřejném prostoru vůči oligarchům podobné šance jako Zimbardovi vězni proti dozorcům.

Zadruhé pravidla soutěže, zejména ta nepsaná, nutí účastníky porušovat morální a někdy i zákonné normy společnosti. Jak ukázaly skandály na Wall Streetu, i nejprestižnější světové banky podvádějí své klienty, lžou a pouštějí se do veřejně neobhajitelných operací. V českém kapitalismu k tomu přistupuje ještě navíc například nutnost nepokrytě uplácet. Podobně je zatížena soutěž politických stran. Nepsaná pravidla politického i ekonomického systému se vyvinula do patologické podoby, motivují k zavrženíhodnému jednání, podobně jako pravidla Zimbardovy věznice.

Zatřetí samotná soutěž motivuje soutěžící k tomu, aby se soustředili pouze na své zájmy a ostatní považovali za konkurenční hrozbu. Jak může v takových podmínkách vzniknout a růst zájem o celek? Tyto důvody mimochodem vedly třešťského rodáka a významného amerického ekonoma Josepha Schumpetera ke skepsi ohledně budoucnosti kapitalismu – kapitalisté hájí své individuální zájmy, ale nejsou schopni hájit obecný zájem na přežití svého systému. Životaschopná společnost soutěž potřebuje, to víme přinejmenším od krachu komunistických experimentů. Ale nemůže z ní učinit hlavní či dokonce jediný princip svého fungování.

Pokud soutěž nemá společnost zcela rozbít, je třeba ji podřídit mechanismům a institucím, které ji budou stmelovat. Ve středověku plnilo tuto úlohu křesťanství, v novověku národ. Na nich dnes budoucnost stavět nelze. Nicméně nabízejí dědictví, kterého se těžko můžeme zříci. Naopak můžeme na těchto základech hledat v evropském a globálním kontextu zdroje duchovní obnovy, které umožní vytvořit nové stmelující mechanismy a instituce našich společností.

Jak změn dosáhnout? Těžko spoléhat na standardní cesty zastupitelské demokracie – dnes jsou součástí problému. To pochopili stuttgartští občané a po nich řada dalších Rozhořčených z Madridu, Říma či New Yorku. Změny mohou přijít jen z ulic a náměstí. Spontánní občanské angažovanosti však obvykle hrozí brzká ztráta dechu. Posílit ji snad může dialog s racionální reflexí vědy a estetickou reflexí umění, jak se o ně pokusil Luciferův efekt v DOX.