Pozoruhodný je už „dramaturgický“ přístup, protože všichni tři zúčastnění kritici spolu ve všem souhlasí, takže místo polemiky a tříbení názorů se navzájem motivují ke stále ostřejším formulacím téhož – když první označí Kluse za metrosexuála, druhý musí psát o „případu pro Chocholouška“ a třetímu nezbývá než zasmečovat použitím bratří Nedvědů.

Když se ve svém textu občas věnují hudbě, lze s nimi vést dialog. Třeba když Karel Veselý píše o současné generaci českého popu: „Máme v podstatě homogenní společnost, která nezažila velké konflikty, o kterých by se dalo zpívat, a tak nakonec textaři skončí v krasomalbě láska-páska a ve slovních hříčkách. Anebo v moudrech typu Zdalipak věří kapři na život po Vánocích a o tom, jak zvracel svědomí do záchodové mísy (ukázky z Racka), které vypadnou ze středoškoláků, když začnou psát poezii.“ Čtenář a posluchač nejdřív v citovaném „středoškolském“ verši o zvracení svědomí do záchodu pozná (vědomý či nevědomý) odkaz na Nohavicova Darmoděje a pak se zamyslí, o jakých „velkých konfliktech“ se zpívalo třeba ve zlaté éře české populární hudby – a uvědomí si, že to bylo například o tom, „co jsem měl dnes k obědu“, případně o tom, že „malé kotě spalo v botě.“ Svoji erudici Karel Veselý dokládá i zamyšlením: „Nějak si říkám, že znát Kryla je dneska už k ničemu, zpívá o jiné době. Nakonec Kryl je dnes pro mladé stejně překroucený Landou.“ Tyto dvě věty (zavánějící oxymóronem) stojí ale za pozornost hlavně kvůli autorovu lehce přezíravému postoji k posluchačům – protože jak se postupně ukáže, posluchači jsou hlavní téma celého textu.

Někdy je zábavné vybírat postřehy o Klusovi a uplatňovat je na hudební publicisty. Například když se Petr Kroulík pokouší definovat krédo dnešní generace: „Když chci něco dělat, tak to stačí k tomu, abych to uměl a měl na to právo.“ A zatímco Petr Ferenc vypočítává, že v Klusově věku měl Dylan napsáno Like A Rollin' Stone a Kryl „se prozpíval do exilu“, položí si čtenář otázku, jestli se dá odchod do exilu považovat za umělecký úspěch, anebo s úsměvem opáčí, že Karel Havlíček Borovský ve Ferencově věku vytvořil základy moderní české žurnalistiky a v exilu byl taky.

Štěpán Kučera

Štěpán Kučera

FOTO: Petr Horník, Právo

Ovšem zlatý hřeb, k němuž text celou dobu směřuje a který je i důvodem vzniku tohoto komentáře, představuje zamyšlení Petra Ference nad lidmi – je to kouzelná chvíle, kdy hudební kritik vedle hudby kritizuje i životy posluchačů. „Až do dneška jsem si byl stoprocentně jistý, že Klusova umělohmotná tvorba nemá šanci zlidovět. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že Klusovy písničky se mezi mládeží u piva opravdu zpívají. Na druhou stranu, když se to povedlo Nedvědům… Lidi asi potřebují banální soundtracky pro své banální životy, což mě nepřestane udivovat: copak nikdo netouží po audiozpestření? Asi jsem starej.“

Asi jo. Ale to by bylo to nejmenší.