V létě 1998 navštívil Tomas Tranströmer, tehdy sedmašedesátiletý, mezinárodní literární festival v Bratislavě, aby si zde jako úplně první laureát převzal cenu Jána Smreka za svou poezii ve slovenském překladu Milana Richtera. Švédský básník prodělal v roce 1990 těžkou mozkovou mrtvici s trvalými následky, dodnes se velmi špatně pohybuje, má ochrnutou pravou paži a především není schopen mluvit. Přesto byla tenkrát v Bratislavě na programu tisková konference. Přistupovala jsem k ní hodně skepticky, nebude to nakonec pro obě strany nepříjemné nebo dokonce trapné? Na pódiu se ale objevil vysoký, štíhlý a noblesní pán s nepopsatelně vlídným a jaksi skromně moudrým výrazem. Dostal z publika dotaz, pak se na dlouhou dobu pohroužili s manželkou jeden druhému do očí a nakonec na otázku odpověděla Monica Tranströmerová. On poté a následně po každé další manželčině odpovědi pronesl jediné, co dokázal vyslovit: mycket bra. Doslovně to znamená „moc dobře“ a používá se to také k vyjádření naprostého souhlasu. Už pouhá skutečnost, že jediná slova, která ze sebe byl s to vypravit, jsou takhle pozitivně laděná, vypovídá o mnohém.

Švédská akademie ocenila Tranströmerovo básnické dílo za to, že „nám ve zhuštěných a prozářených obrazech umožňuje přístup ke skutečnosti“. Je to obtížně přeložitelné a krkolomně formulované, nicméně alespoň v originále je to hodnocení výstižné a pregnantní. Tranströmer sám charakterizoval své básně jako místa, kde se střetává světlo a tma, vnitřní a vnější skutečnost. A právě v okamžiku střetu se náhle může zjevit netušená spojitost se světem, s historií a může člověku ozřejmit souvislosti jeho vlastního bytí. V takové chvíli jako by se všechno ukázalo v jiném světle, člověk to vnímá jako pocit a vůbec si to nemusí rozumově vysvětlovat. Rozplyne se mlha a my si uvědomíme, že jsme součástí něčeho velikého za hranicemi přízemní reality.

Tenhle pocit Tranströmer vykresluje jednoduchými prostředky a úspornými, křišťálově čirými metaforami, kterým by rozumělo i dítě. Píše o všedních zážitcích, o tom, co všechno je člověk schopen vnímat ve chvíli probuzení, které připomíná skok padákem ze snu, protože v prvních hodinách dne je vědomí schopné obsáhnout svět, jako dlaň obejme kámen vyhřátý sluncem. Popisuje pocity, které v člověku dokáže vyvolat umění, zejména hudba a především píše o našem vnímání přírody, kdy se může stát, že duše se otírá o krajinu jako loď o přístavní můstek. V každém takovém prožitku se náhle zjeví něco většího, „božského“, aniž by to nutně muselo mít religiózní povahu. Jako bychom náhle dokázali porozumět kousku podstaty lidské existence.

Tranströmerova výjimečnost a čtenářská obliba do velké míry spočívá právě v tom, že on umí věci osvětlit bez výkladů a vysvětlování. Jeho básně vždy můžeme číst jako příhodu ze života. Najednou si ale při nich člověk uvědomí širší souvislosti a připadá mu, jako by se oprostil od banálních pout hmotného světa. Tak jednoduše někdy přichází závratný pocit svobody.