Britská autorka Sarah Watersová, akademicky vzdělaná a noblesní dáma, totiž literární děkovačku nepojala jen coby obvyklý suchý výčet jmen, nýbrž nám vypsala také všechny publikace, jež jí pomohly v modelování londýnského světa v období během druhé světové války a krátce po ní. Bylo jich čtyřicet. Člověk by pak musel pokorně docenit preciznost věnovanou detailům jako britský vězeňský systém v roce 1944, i kdyby to jinak byla próza slabá jak válečný kafe. To však rozhodně není případ ani jedné ze čtyř dosud česky vydaných knih Watersové.

V Noční hlídce spisovatelka rozehrává tři příběhy, jejichž protagonisté se vedle sebe plácají v síti poválečného zmatku. Namísto vítězné euforie se u nich dostavilo zklamání, prohloubené provinilým niterným zašeptáním: Nesmím se teď přece takhle rouhat. Žena z lesbického páru podezírá svou přítelkyni z nevěry. Muž propuštěný z vězení se bojí neznámého světa, a tak si kolem sebe staví mříže nové. Milence ženatého muže je těsno v předem ušitém rubášku de facto neexistujícího vztahu.

Sarah Waters

Sarah Watersová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jejich osudy znějí zřetelně i díky zvolené metodě retrospektivního ubývání děje. Vyzvánějící bezvýchodnost je tak slyšet stejně dobře jako nad ní se klenoucí kolovrátkovou melodii: Když padaly bomby, bylo v něčem líp. Druhá světová válka totiž v románu funguje coby období emancipace. Hrdí mužové odešli na frontu, a tak společnost ráda chňapla i po ženách a jiných nouzových náhražkách. Jenže válka jednoho dne skončila a ženám se najednou nechce srazit podpatky a schouleně odcupitat zpět k pudřenkám a nudné úředničině a i ostatní náhražky jen nerady zalézají zpět do svých děr.

A tak tihle hrdinové bloumají zpustošeným Londýnem jako skomíravá světélka, která na noční mapě města vypadají jako snadný cíl útoku. Namísto letadel však nad nimi tentokrát krouží příslib nové doby, v níž sice, slovy spisovatelky, lesk a moc vyšší třídy začínají chřadnout, která ale stejně nebude mít pro neohebné bolestíny o moc více pochopení.