Článek
Německý prozaik Hans Fallada, autor protifašistického románu I ve smrti sami či děl Občánku, a co teď? a Vlk mezi vlky, bývá řazen k humanistickým realistům. Jeho autobiografický Pijan, balancující mezi póly naturalismu a absurdity, ale upomíná hlavně na Dostojevského, Zolu či Londona. A zároveň na českého filosofa Ladislava Klímu. Mnohé pasáže by si mohli Klíma s Falladou navzájem diktovat: I obešel já polí pět, já ubohý obchodník Ervín Sommer. U obou autorů najdeme jak královnu – láhev alkoholu, tak i femme fatale, jež jako přelud kříží jejich trati.
Sebedestrukce je v Pijanovi rychlá a účinná, podaná s takovou naléhavostí i rozkoší, že se chce závidět a spolu s hlavním hrdinou uskutečnit cestu totálního vysvlečení z rozumu. Fallada především v první polovině románu opakovaně popisuje svody zdánlivě nekonečné lihové svobody, jež poskytuje klam síly a energie. Co do intenzity a trvání jde ovšem o energii srovnatelnou s říhnutím.
Sommer si zpočátku užívá slastí pijáka, zvířeckosti a doslova hovadskosti, které mu původní role distingovaného manžela a obchodníka nedovolovala. Vymaňuje se z dobře zajetých kolejí domácnosti a podniku, jimž tiše vládne jeho žena. Potlouká se s flaškami po okolí, až se ubytuje v baráku slídila, který ho okrade o veškerý majetek a nejen to…, poznamená ho víc než manželka, ukousne mu půlku nosu… Sommerova svoboda končí v okamžiku, kdy hodlá oblažit svou femme fatale, zatímco ho manželka udává za pokus o zabití.
S tím, jak putuje do kriminálu a do ústavu, se dostáváme do klidnější části knihy. O to lépe vyznívá celková absurdita rychlého spádu událostí a hlavně skvěle zachycená pijácká logika. Pijan je svatý, jak najdeme u Josepha Rotha. V jednání je vůči sobě Sommer nekritický, zhoubné jsou úvahy o bližních, cholericky a panicky se chová ve vypjatých situacích a sám je vytváří. Nedílnou součástí cynické fragmentace osobnosti pijáka je tu také sebeironie a zpočátku nenápadný tvrdý temný humor, který roste s tím, jak Sommer nuceně střízliví za mřížemi.
Selanka káznice brzo končí a Sommer se dostává do skutečného vězení, jímž je léčebna závislých. Příchod do ní je ponurý, smutný, říká se kafkovský. Železná mříž a opět železná mříž, a nyní vstupujeme do dlouhé temné chodby, v níž postává spousta sinavých postav. Páchne to tu, pronikavě to tady páchne záchodem, zelím, mizerným tabákem. (…) Kolem mne mlčky postávají bledé postavy, opírají se o zeď, a když je chvílemi ozáří dýmka, mohu rozeznat i část jejich tváře. (…) Ten pustý prostor, v němž je jen to nejnutnější, mi připadá jako obraz mého budoucího života. Už nic nečekat, nic si nepřát, v nic nedoufat… Žít a čekat, vegetovat…
Hans Fallada sám byl léčen pro alkoholismus a alkohol nebyl jeho jedinou drogou. Pijana napsal v utajení před trýzniteli v ústavu během krátké doby. Možná i díky vnějšímu tlaku vytvořil podivuhodně upřímný a divoký text, před nímž nelze než smeknout.