Líbí se mi, že jsme v tomhle pojetí na vrcholu vývoje inteligence. Něco na tom ale nesedí. Jak je možné, že národy idiotů, kteří viděli za každou vlnou rusalku a za každým kopcem trpaslíka, udržely civilizace po tisíce let? Jak to, že staří Židé, Egypťané, Číňané, ba i staří Řekové s těmi legračními olympskými bohy stvořili knihy a stavby, které obdivujeme dodnes?

Skoro se zdá, že ty směšné báje a vyprávěnky nestály jen na neschopnosti rozeznat v blesku elektrostatický výboj. Že možná přeci jen k něčemu byly.

Pro Řeky se krása – Afrodíté – rodila z mořské pěny. Tak byla kouzelná a pomíjivá. Přesto jí muži – tak jako Paris – dávali přednost před jistotou a moudrostí Héry a Athény. Je to dneska jinak? Zeus, nejmocnější síla světa, je v bájích každou chvíli přemožen lidskou krásou a vyznamenává ji navzdory spravedlnosti, která by ho měla držet u manželky. Umění – jako u Orfea – dokáže přemoci i smrt, ale člověk to nedokáže unést. Hrdinové se měří s bohy, s ideály, a dnes a denně s nimi prohrávají.

Řecké, ale i židovské, čínské a další příběhy toho věděly o životě mnohem víc, než víme my dneska. Dávaly lidem starých národů základ moudrosti, který nám věda dát nedokáže. Odkrývaly psychologickou, fyzickou i metafyzickou dřeň, na které stojí lidská existence. Měl-li bych si vybrat vodítko pro praktický život mezi dejme tomu teorií sobeckého genu a řeckými bájemi, vždycky si zvolím báje. Jsou přesnější, duchaplnější a rozhodně funkčnější než každá vědecká teorie, která se snaží tvářit univerzálně.