Článek
Vy máte už naučený úvod k vašemu filmu Dom…
V podstatě jsem chtěla natočit příběh o komplikovaných vztazích mezi otcem a jeho dvěma dcerami. On – jmenuje se Imrich – jim staví domy a myslí si, že je to to nejlepší, co pro ně může udělat. Svým zarytým postojem ale rodinu postupně rozkládá a místo šťastného domova vytváří dusno, ze kterého jeho dcery chtějí logicky utéct.
Obvykle říkáte, že je hlavní postava Imrich v zajetí myšlení minulého režimu. Myslíte, že potřeba jistoty, na které je jeho svět postaven, je dnes stále aktuální?
Kromě jistoty je jeho svět postaven i na zakořeněnosti, je připoutaný k jednomu místu, ke svému pozemku, k půdě. Postavit dům je pro něj přirozená věc, celý život se realizoval budováním něčeho hmatatelného. I proto, že za minulého režimu neměl moc jinou možnost, a když přišla změna, nedovedl se jí už přizpůsobit. Jeho konání není nesmyslné, chce svým dcerám dát zázemí, bezpečí. Je přesvědčený, že právě to jim v jejich životech pomůže.
Potřeba jistoty je určitě aktuální i dnes, jen jí každý dosahuje po svém. Někdo si vezme hypotéku na dům, některým stačí už možnost volby, svoboda jako taková. Pro Imrichovu dceru Evu je její vytoužený výlet do Londýna vlastně taky cesta za jistotou. Chce hlídat děti v tamní rodině, která jí poskytne zázemí podobné tomu doma – ubytování, jídlo, peníze. Moc se toho pro ni de facto nezmění.
Na které straně barikády stojíte vy? Na Imrichově, či Evině?
Asi na obou. Vyžaduje velkou sílu investovat všechnu svou energii a čas do stavění domu, který je určen pro někoho jiného. Byť je v tom paradoxně i trochu egoismu, protože Imrich tak činí bez ohledu na to, že o jeho dar nikdo nestojí.
Jeho dcera Eva má zase nárok na vlastní svobodu, aby si našla své místo v životě, aby měla možnost dělat si, co chce. I když to třeba sama ještě neví. Ale to je jedno, jde o tu možnost.
Byl rozpor mezi nimi to, okolo čeho byl scénář už od začátku budovaný?
Ano, ale během psaní měl scénář spoustu různých tendencí. Dlouhou jsem se rozhodovala, čí je to příběh. Jestli otce, nebo Evy. Teprve postupem času se obě linie vyrovnaly. Chtěla jsem, aby divák váhal, na čí stranu se přidat, hledal, kde je pravda, jestli se dá vůbec něco jako pravda pojmenovat. Chvíli jsem zvažovala podobu konce, jestli ho nenechat úplně otevřený. Ale zvítězila touha ukázat, že ten příběh nějak dopadne. Pár věcí se pak měnilo i během natáčení, při práci s herci.
Nechala jste je do scénáře zasahovat?
Nešlo o zásadní změny. Spíše o nalézání co nejpřesnějšího výrazu, čemuž se občas přizpůsobovala scéna. Neměnily se příběhové věci, ani hlavní zvraty, ale detaily v situacích. Během práce na filmu vnímám všechno dění okolo, a když se dá příběh o nějaký prvek obohatit a vím, že posune věci k lepšímu, snažím se ho využít.
Není těžké ve víru změn udržet hlavní ideu scénáře?
Není. Udržela jsem ji od prvního okamžiku, kdy jsem zasedla k papíru. Zbytek jsou jen variace, ze kterých vybíráte ty nejlepší. Někdy se to podaří, někdy ne. S panem Krobotem jsme například debatovali nad tím, jak to udělat, aby Imrich nevyzněl jako despota a tyran, aby zůstal lidský. Často šlo jen o drobné detaily: gesta, mimiku.
Začínala jste jako scenáristka, už jste si zvykla na režisérskou sesli?
Ano. Jsem ráda, že si můžu scénář dokončit, zrealizovat ho, oživit svět, který mám v hlavě.
To byl asi producentský nápad, mít dvě jazykové verze. Viděl jsem tu českou a myslím, že vůbec nemusela vzniknout. Film vychází z autenticity, odehrává se na slovenské vesnici, všechny nápisy jsou ve slovenštině a herci mluví česky…
Byl to jediný požadavek českých koproducentů, chtěli verzi v češtině kvůli kinodistribuci.
Tím, že jsou naše jazyky blízké, působí předabování do češtiny zvláštně. Kdybyste film viděl v němčině, asi by vám slovenské nápisy vadily méně. Přijal byste, že je to prostě dabing. Každopádně jsem trvala na tom, že chci nechat příběh ve slovenských reáliích, kontext mu dává nový rozměr, i když je jeho téma v zásadě univerzální.
Lišilo se divácké přijetí na Berlinale, na Slovensku a tady, v Karlových Varech?
V Berlíně byly reakce srdečné, pan Krobot si za roli Imricha vysloužil velký aplaus. Na tamní diskusi se mě ptali, jestli je Eva typická teenagerka, a vůbec obecně na slovenský kontext, v Česku zase na obsazení, inspiraci při psaní. Vždycky je na otázkách vidět, nakolik je konkrétní divák otevřený příběhu, nakolik je ochoten v něm vidět víc. Mám vždycky radost, když se takový rozhovor stane dialogem a film i se svým tématem žije v jiné rovině dál. Jinak tady v Karlových Varech se diváci smáli asi nejvíc. Naopak na Slovensku nejméně. Asi nemáme odstup od naší vlastní reality.