„Řekni nějakej vtip,“ řekl ten zarostlej slavnej spisovatel a objednal dvě pivka. Napsal dvanáct knížek, z toho přinejmenšim jednu výbornou, a ty jeho knížky byly bestsellery. Ale proto jsem si ho za učitele nevybral. Jeho knížky mě tak nějak divně dráždily, některý jsem odzíval a odložil nedočtený, jiný jsem zas hltal, někdy mě napadalo, že je snad nepsal ten samej člověk. Potřeboval jsem tomu přijít na kloub.

Chodil jsem na Akademii tvůrčího psaní do druháku, ale ještě jsem nezažil takovýho učitele, jako je on, kterej by mě místo přednášky vzal do dejvický hospody U Šakala, kam prej chodí už léta.

„Vtip,“ zopakoval, když jsme si ťukli.
Nic moc mě nenapadalo. „Víte, proč si policajti olizujou hodinky?“ začal jsem nesměle.
„Vim,“ zamračil se. „Zkus něco jinýho. Víc epickýho. Něco, co se řikalo za totáče.“
Zapátral jsem v paměti, co vždycky vyprávěl fotr. „Chlap zaparkuje před barákem neuvěřitelně špinavý auto a soused povidá: ‚Proč ho máš celý vod hlíny a vod vobilí?‘ A chlap řiká: ‚Si představ, normálně jedu do města a najednou mi před auto vlítne Husák. Co bys dělal ty na mym místě, v tý rychlosti?‘ Soused se zamyslí: ‚V tý rychlosti… no asi bych ho přejel, no.‘ Chlap pokejve hlavou: ‚Přesně. No a von mi svině utek do pole.‘“
Spisovatel se zachechtal. „To už je lepší. Tak to máme povídku z půlky hotovou.“
„Fakt?“ polkl jsem lok piva.
„Základ povídky je dobrej vtip. Husáka vyměníme za nějakýho okresního funkcionáře, aby to bylo uvěřitelný. A samozřejmě ho nepřejedem, jenom ho pohoníme po poli. Žádný mordy, nejsme Hrabal, čtenáře můžeš trošku nakopnout, ale hned ho zas musíš pohladit.“
Vytáhnul jsem sešit, že si to zapíšu.
„Na to kašli,“ mávnul rukou. „Spíš přemejšlej, jak tam dostat první lásku a konflikt s fotrem.“
„Co? A proč?“
„Protože první láska a konflikt s fotrem je ve všech dobrejch knížkách. Teda v mejch.“ Zamyslel jsem se. „Tak hlavní hrdina nebude chlap, ale mladej kluk a tim autem pojede za svojí první holkou…“
„…a to auto předtím ukradne fotrovi!“ doplnil spisovatel a zamnul si ruce, až to zašustilo. „Vona si ta holka myslí, že je srab, tak von ukradne to auto a pohoní komanče po poli, aby jí dokázal, že neni. Ale jak se zdrží na tom poli, tak vona si mezitim začne s jeho nejlepšim kámošem.“
„Může bejt,“ kejvnul jsem. Pivo mi dodalo autorský sebevědomí.
„Teď už jenom vymyslet název. Něco trošku ujetýho, aby to lidi překvapilo.“
„Něco jako Hovno hoří?“
„Zhruba tak.“
„Pochcaná sláma,“ vypadlo ze mě.
„Výborně!“ spisovatel plácnul dlaní do stolu. „Dej mi index. Pak zavolám Hřebejkovi, jestli by o to neměl zájem…“

Dopil jsem pivo a napadlo mě, že psaní knížek může bejt docela sranda.

Petr Šabach s knížkou S jedním uchem naveselo (Paseka 2011)

Petr Šabach s knížkou S jedním uchem naveselo (Paseka 2011)

FOTO: ČTK

Pak jsme chvíli seděli a byli zticha, protože Hřebejk nebral telefon, a mně do hlavy stoupalo pivo a otázky. Listoval jsem v hlavě knihovnou svýho fotra, kde byly seřazený všechny knížky tohohle mýho novýho učitele. A pak mě to napadlo.

„Ale dyť tak snadný to neni,“ rozříznul jsem hospodskej šum. „Vaše první knížka je poskládaná z takovejchle veselejch historek a musim říct, že nijak zvlášť mě nebavila. Ale pak jste napsal deník mladýho táty na rodičovský dovolený a to je všechno jiný než anekdota. Neni to dokonalá knížka, ale je hodně intenzivní, a čim míň jste se snažil budovat pointy, tim víc se mi to líbilo, ty denní záznamy vzájemnýho voťukávání táty a kluka, z toho jsem byl úplně nahniličko.“

Rozjel jsem se jak Opilý banány, když ukradly fotrovi škodovku, a nešlo to zastavit. „Pak jste napsal tu pozapomenutou storku o spisovateli demiurgovi a jeho tvůrčím bloku, s biblickejma odkazama přenesenejma na postavičky z kreslenejch seriálů. Je to úlet, apokalypsa v psacím stroji, nikdy se to nestalo bestsellerem a asi poprávu, ale jsou tam kouzelný pasáže a vodnes jsem si z toho poučení, že nikdo se nedokáže zbavit konce provázku. Čim víc ho člověk trhá, tim víc konců má.“

Výčepák nestačil nosit piva a vousatej spisovatel se nestačil divit. „No a pak konečně přišla ta vaše nejlepší a nejslavnější knížka, demiurg vzal svůj vesmír pevně do rukou, deník proplet s historkama a nejenom můj fotr a já v tom můžem oči nechat. A pak ta knížka o svatym Františkovi z ústavu, to se mi teda nelíbilo vůbec, ale zas to bylo něco jinýho…“

A takhle jsem mlel skoro až do zavíračky a škytal jsem a snažil se mu vysvětlit, že jeho psaní bejvalo mnohem pestřejší. Akorát jsem nevěděl, jestli je to dobře nebo špatně, jestli je lepší vyprávět dokola anekdoty, který on prostě umí, nebo jít do nejistoty a něco hledat, i když se to třeba nepovede. A on mě poslouchal s jednim uchem naveselo a druhym nasmutno a neřek na to nic. Co by měl taky řikat druhákovi z kurzu tvůrčího psaní, žejo.

Tak jsem zaplatil a vypadnul na vzduch, přede mnou svítil maják, byl to bejvalej hotel Internacionál, a já plul Dejvicema a připadal si jako lodička, co potopila Austrálii, plul jsem vstříc vlastnímu hledání a vlastním anekdotám, vstříc rannímu pobřeží kocoviny.

V Salonu již vyšly parodie Štěpána Kučery na knihy Miloše Urbana, Jaroslava Rudiše, Michala Viewegha a Bohuslava Vaňka-Úvalského.