Kam chodíte na houby?

Na houby jezdím na Kokořínsko, do oblasti pod Houskou, ostatně tam mě námět napadl. Ale houbový kraj to není, je tam moc sucho. Mnohem lepší je jezdit na Křivoklátsko nebo do Brd. Ale už si dávám pozor, abych nenechal auto u lesa, před lety mi ho takhle vykradli.

Ozločinech, i když hutnějších, píšete rád. Vykradené auto byla vaše první zkušenost s útokem na soukromí?

Nebyla první. Auto mi vykradli několikrát na sídlišti, kde jsem bydlel, ale tam to člověk tak nějak čeká. V lese jsem si připadal vždycky bezpečně. Takže mě to spíš zklamalo, než nějak změnilo. Když už ani v lese nemůže být člověk v bezpečí… Což je samozřejmě mylná úvaha. Vzpomeňme jenom na toho magora, co střílel v lese po houbařích, aniž mu cokoli udělali, jen z plezíru. Před úzkostí se ani do lesa neschováš.

Tak jaká byla ta iniciační zkušenost? Pamatujete se na první pocit bezmoci – a úzkosti?

Jedna z prvních byla možná v roce 1975, s rodiči, na naší první letecké cestě na československou ambasádu do Londýna. Asi po hodině letu začal hořet motor. Pamatuju se, jak byla máma bledá, ale uklidňovala mě a bráchu, že to dobře dopadne. Letadlo se otočilo a letělo celou cestu zpátky do Prahy. Tam jsme strávili asi tři hodiny na letišti a potom nás odvedli do toho samého letadla, prý opraveného. Tentokrát jsme doletěli až do Londýna, v letadle bylo celou cestu strašné ticho, nikdo nepromluvil.

Nebo jiná zkušenost s bezmocí – když mi bylo jedenáct, musel jsem na operaci zaníceného slepého střeva, pak byla doba rekonvalescence, nejdřív na lůžku, potom doma. Když jsem konečně mohl ven, nenapadlo mě nic lepšího než jít se podívat ke škole. Bylo dopoledne, nikde nikdo, a jako z udělání jdou proti mně dva největší sígři, z nichž všichni měli strach. Rozklepaly se mi nohy, ale místo abych se otočil a zdrhal, šel jsem dál po chodníku podél školy a dělal, že ti dva neexistují. Zbožné přání. Když jsem se je snažil obejít, jeden z nich mě natlačil na zábradlí a dal mi pěstí do břicha – přesně do místa, kde byla ta jizva po slepáku. Tak jsem se hezky svalil a oni šli bez zájmu dál, jako by nakopli plechovku.

Ležel jsem pod tím zábradlím a myslel si, že mi v břiše všechno popraskalo, že ze mě vyteče všechna krev, že tam zhebnu. Mobily nebyly, nikdo nešel kolem, já se tam hloupě válel. Když nejhorší bolest přešla, vyhrabal jsem se na nohy a šel domů. Nikomu jsem to neřekl. Jen jsem si od té doby přál žít někde úplně jinde a s úplně jinými bytostmi, nebo raději bez nich.

Myslím, že tehdy začalo mé „norské období“. Chtěl jsem utéct do Norska a jezdit lovit ryby na rybářské lodi.

Žijete v Praze. Srovnal jste se s tím, nebo jste se sebou něco dělal?

Asi srovnal, člověk se pořád musí s něčím srovnávat a vyrovnávat, s nějakou nespravedlností, za kterou nemůže, ale stejně mu byla napařena. Jinak by nemohl dosáhnout štěstí ani na tu krátkou chvíli, kdy na něho sedne.

Myslíte si, že s těmito zážitky vaše psaní souvisí?

Neříkám, že psaní je terapie, takhle to není. Je to spíš potřeba vytvořit si nějakou snesitelnější realitu, kam lze na chvíli utéct. Románový svět je uměle stvořený, vy jste stvořitel a řídíte ho, i když by tam tohle nemělo být vidět. Je to svět, který se podobá tomu strašnému chaotickému, ve kterém žijeme, ale jen proto, aby byl věrohodný, stejně jako vyprávění, v němž existuje – aby se zdálo, že jsou ty dva světy stejné.

Vypravěč románu Boletus arcanus říká: Psaní je dobrodružství, které prožívám nerad, neboť s sebou nese utrpení. Je lehčí uběhnout maraton. Je snadnější získat přízeň krásné ženy než napsat něco kloudného. Říkáte to i vy, autor?

Já jako autor to říkám a potvrzuju – je to tak. Nejtěžší je se neopakovat, když to po vás čtenáři vlastně chtějí. Musíte být pořád stejný, ale zároveň trochu jiný. V posledních letech s tím mám velkou potíž. V téhle knížce jsem se to pokusil trochu tematizovat, chtěl jsem zas jednou propojit – jako už tenkrát ve své prvotině – rovinu hrdinsko-příběhovou s rovinou vyprávěcí i rovinou autorskou, zcela osobní. Nevím, jestli všemi těmi vrstvami houba prorostla dobře, třeba ne, třeba je to textomorka a já s ní všechno pokazil.

Na to vám odpovědí jen čtenáři. Víte, jací jsou ti vaši?

Je těžké strkat všechny do jednoho pytle. S některými si píšu, jsou chytří a někdy i kritičtí. To jim nemám za zlé, já taky neznám autora, od něhož by se mi líbilo úplně všechno. Ale připadá mi, že málokdo z nich mě po nějakém tom čtenářském zklamání zavrhl. Můžu se tím tedy aspoň utěšovat, protože takový zhrzený čtenář by mi asi těžko napsal: Autore, končím s vámi! Jistě jsou i takoví, ale převládat budou ti, kteří jsou se mnou na stejné vyprávěcí vlně – kteří chtějí od románu to, co od něj chci já: zápletku, rozuzlení, tajemství, děs, sem tam podivnou romanci a kontroverzního hrdinu, nad jehož jednáním – a někdy i pasivitou – se nemůžou nepodivit. Právě v něm nebo v některé jeho vlastnosti možná někteří poznávají sami sebe, co já vím.

Po Pamětech poslance parlamentu jste prohlásil, že už s něčím tak daremným jako s českou politikou nebudete ztrácet čas ani nervy. Zároveň jste se představil jako levičák. To už je skoro deset let. Levičáka ale přece politika bude zajímat vždycky. Nebo už levičák nejste?

Levičák ne, pravičák taky moc ne, takže někde uprostřed. Opravdoví pravičáci u nás beztak nejsou. Jsou jen ti, co bez skrupulí zvyšují daně a ze spisovatelů dělají podnikatele. Vždyť já třeba kvůli tomu, že občas dostanu nějaký honorář ze zahraničí, musím být plátcem daně z přidané hodnoty. Přitom ani neumím správně vystavit fakturu. Čímž chci říct, že tenhle stát na nějaké spisovatele zvysoka sere. Je mu úplně jedno, že člověk ze sebe potí krev, aby se za své umění nemusel stydět, on ho naopak nutí platit něco tak nesrozumitelného a blbého, jako je DPH. Ale nenávist k účetnictví a úředníkům ze mě asi levičáka nedělá.

Česká literatura přišla o roli svědomí národa. Většina současných autorů i čtenářů, pokud vycházím z ohlasů, to vzala na vědomí s ulehčením a řekl bych, že ani vy nepatříte k těm, kteří by kvůli tomu plakali. Jenže politice neutečete, jak jste sám teď doložil, protože daně jsou politická věc. Kvůli nim padaly vlády a režimy, skrze daně se vládne. Jak se s politikou vyrovnáváte jako občan? Kromě toho, že – jako teď – řeknete, co si myslíte o daních.

Já jsem naivní člověk. Těším se na každé volby, pokaždé věřím, že se to změní. Ono se to trochu změní vždycky, ale málo, a ještě k horšímu. Potřeboval bych nějaký střízlivější postoj k veřejnému dění, k tomu, co se děje v téhle zemi.

Na druhou stranu určitá naivita zabraňuje depresím, když ne blbým náladám. V konfrontaci s politikou a lidmi, kteří ji v tomhle státě dělají, si připadám jako Venušan. Fráze nefráze, politika je pro mě pořád veřejná služba, snaha zlepšit, ozdravit společnost, její bohatství, ale i chování lidí k sobě. Jenomže i kdybych v té politice byl a snažil se ji dělat, neměl bych se s kým spojit. Když vidím ty odporné typy, co ve vysoké politice jsou, musel bych se otočit a jít od nich pryč. Já bych se s takovými lidmi vůbec nedokázal bavit – nejenže je to pod mou úroveň, ale udělalo by se mi fyzicky zle a poblil bych jim polobotky. Takže jsem se smířil s tím, že já sám do veřejného dění zasahovat nebudu, ale nechci ani sedět v hospodě nebo někde na internetových fórech a tam ze sebe plivat žluč. Mám svůj způsob, jak se vyrovnávat s morální bídou představitelů státu: psaní. A jak můžu, snažím se do toho psaní dávat nějaký humor. Ale jde to blbě.

V románu Boletus arcanus je ten humor opět černý, hrajete si s představou budoucnosti, která podlehne mámení nesmrtelnosti. A hlásíte se ke Karlu Čapkovi. Co je vám na něm blízké?

Právě ten humor, a taky věcnost, až jakási „obyčejnost“, i když zpracovává ryze fantaskní téma. Mám rád Věc Makropulos, některé výstupy mi přijdou až kafkovské ve svém zoufalém humoru – myšleno pozitivně. Jenom mi ta hra přijde hodně ukecaná, pokud smím kritizovat Mistra. Já se snažil být mnohem úspornější, i proto jsem ten román nakonec seškrtal na polovinu původní délky. Snad jsem to neosekal moc.

Ve vašich příbězích bývá smrt spektakulární rekvizitou. Také jste to už někde řekl, že máte rád krváky, to, čemu se říkávalo pokleslá literatura. Víte, kde jste k téhle zálibě přišel?

Asi už v dětství. Nejdříve jsem nečetl nic jiného než komiksy, bylo to v Anglii, takže jsem k nim měl přístup, v komiksových antikvariátech se dal starší sešit koupit třeba za jedinou penci. V těch příbězích spolu bojovali superhrdinové. Pravda, krev se tam neukazovala, bylo to bizarně bezkrevné násilí. A když jsem začal chodit do Notting Hill Library, přešel jsem na dobrodružnou literaturu pro mládež, pak na horory a na vyloženě dospělé čtení. Vzhledem k tomu, že mi bylo jedenáct, asi to úplně vhodná literatura nebyla. Ale byla napínavá, krvavá a často i erotická – tedy měla tam aspoň ty dospělácké scény, Flemingovy bondovky třeba. Jak tomuhle přijdete v jedenácti na chuť, jste ztracen.

Miloš Urban:
Boletus arcanus
Argo

FOTO: Archív nakladatelství Argo