I když mu Pavel Růt pomaloval skoro celé sebrané spisy, Urban nikdy nedosáhne na post nejprodávanějšího českého spisovatele. Viewegh má prostě širší záběr a lepší nápady.

Ani ostatní kóty, které vymezují prostor domácí literatury, nejsou pro Urbana otevřené. Naší největší odrodilou exportní celebritou je Milan Kundera, kterému Francouzi začali už za života vydávat dílo v edici Pléiade. Tam se Hastrman nikdy nedostane. Největším literárním humoristou je Petr Šabach, a tomu člověk, který si od Sedmikostelí hraje na svědomí společnosti, opravdu konkurovat nemůže. Morální ikonou, která rozděluje národ, Urban taky nebude, nemá za sebou Havlovu minulost ani dost výrazných názorů. A v kritice domácí hlouposti bude Ludvík Vaculík lepší, i kdyby mu upadly obě ruce.

Dokonce ani na neobsazené literární posty se Urban nevyškrábe. Na jiráskovského tvůrce národního mýtu má málo citu, na vančurovského jazykového kouzelníka chudý slovník a na bondyovského revolucionáře málo testosteronu. Co tedy s ním?

Jedno literární nej by na ubohého spisovatele přeci jen zbýt mohlo. Je svým způsobem naším prozaikem nejtypičtějším. Nakladatelský redaktor debutuje vtipnou parafrází na národní literární odkaz, ovšem radši ji podepíše pozměněným jménem. Když kritika knihu přivítá, rád se k ní přihlásí a dál píše pod vlastní hlavičkou. Tedy kromě případu, kdy se za jeden z textů tak trochu stydí, nebo chce možná vyvolat literární skandál, a podepíše ho radši pseudonymem. Ani tuhle mystifikaci ale neudrží a ve druhém vydání už je na obálce zase jméno Urban. Žádný skandál koneckonců nepřišel.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Jeho knížky jsou dost zručné na to, aby se o nich vědělo a mohly se dávat jako neškodný dárek k vysvědčení, ale málo zajímavé na to, aby vyvolávaly módu, odpor nebo mánii. Jistě napíše ještě mnoho slov téže literární průraznosti a dostane se do Památníku národního písemnictví jako autor především plodný. Třeba to stačí.