Měl jsem dvě možnosti: buď na to rychle zapomenu, nebo si ten dopis napíšu a pošlu… a potom ho, jakoby náhodou, najdu druhý den ve schránce na dopisy, netrpělivě ho třesoucíma se rukama otevřu a nedočkavě přečtu. Dopis si samozřejmě napíšu propiskou na papír, vložím do obálky a zanesu na poštu. V tom okamžiku jsem se zarazil. Žiju na vesnici, pokud bych donesl na místní poštu dopis psaný na vlastní adresu, asi by se dlouho o ničem jiném nemluvilo. Proto jsem se zbaběle uvolil, že si dopis pošlu z Brna.

Pomalu jsem se začínal těšit, ta představa, že dostanu dopis psaný rukou…

Na dvorek začala měkounce padat mlha a mě napadlo, že Facebook je proti tomuto prkotina – všichni prdolí se všema o ničem a nic z toho, akorát závislost. Navíc hledí do monitoru jako do nějaké roury. Já sedím na verandě, koukám na zasněžený dvůr a píšu si dopis…

Pocítil jsem závažnost celé akce, skoro si myslím, že i jistý náznak existenciality se kolem mne mihnul, o hloubce ani nemluvě.

Nechtěl jsem si ale stále fandit, proto jsem ještě nenapsaný dopis odložil a strčil do trouby kus krůty, že jako udělám večeři, abych ženě, až přijde z práce, nemusel vysvětlovat, co jsem to celé odpoledne dělal. Určitě bude lepší, když řeknu, že jsem pekl krůtu, než to, že jsem sám sobě psal dopis, aby naše dopisní schránka nabyla opět svého smyslu.

Některé věci je opravdu vhodnější napřed vykonat a potom o nich mluvit, než o nich mluvit a potom nic nevykonat. I když je jasné, že nejlepší by bylo nic nedělat a pro jistotu o tom ani nemluvit.

Ale nesmím na dopis napsat zpáteční adresu, uvědomil jsem si na poslední chvíli. A jen tak zkusmo jsem napsal na papír: Milý Mariane a normálně jsem se zděsil. Oslovovat sám sebe přívlastkem Milý by mohlo vyznít dost úchylně, i když jsem počítal s tím, že dopis, který sám sobě napíšu, nebude číst nikdo cizí. Začal jsem proto jinak: Ahoj Mariane…

Okamžitě se mi to zalíbilo, znělo to docela neutrálně a navíc i trochu kamarádsky.
Hned potom jsem se zasekl na obsahu. Co si mám, sakra, napsat, abych se na to mohl těšit?

Přemýšlel jsem.

Nakonec jsem se rozhodl pro pravdu a napsal si: Ještě nikdy jsem ti nenapsal dopis, proto jsem trochu nervózní. Ale myslím si, že to pochopíš.

Jako úvod se mi to zdálo docela dobrý. Objevila se tam dokonce i kapička ironie a ta bývá vůči vlastní osobě vždycky vítaná.

Ale co dál? Po určitém zaváhání jsem zvolil popsání současné chvíle, protože je tady pořád ještě možnost, že pozítří, až mi dopis přijde, si nebudu nic pamatovat, a navíc je obecně známo, že každá chvíle je jiná. Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že se mezitím setmělo a já nic nevidím. Trochu jsem si oddechl, na popisování zasněženého dvora jsem neměl vůbec chuť. Po několikaminutovém vnitřním zápase jsem se opět, tak jako vždycky, uchýlil k pravdě: Nechci tě moc zdržovat, protože máš určitě plno práce, ale rád bych tě upozornil, že se právě setmělo, je pondělí a na dvoře není nic vidět.

S obsahem dopisu jsem byl spokojen. Teď jen zbývalo rozloučit se a dát pozor na to, abych si nebyl nucen na dopis odpovědět. Z vlastní zkušenosti totiž vím, jak je otravné neustálé dopisování, kdy nikdo z aktérů nemůže přestat, neboť by to vypadalo nezdvořile.

Během přemýšlení o rozloučení jsem podlil krůtí stehno. Trochu jsem si tím provětral hlavu a ten dopis dokončil: Dneska jsem během pečení krůty zjistil, že mi docela chybíš. Tvůj Marian Palla

P. S. Přišel ve čtvrtek a mě pouze napadlo, že jsem podvedl poštu.