Dvěma hlavními postavami onoho cirkusu se vlastním přičiněním staly Helena Fibingerová, jejímiž osudy se hra volně inspiruje (skrze hlavní postavu jménem Milena) a která za ní pod tíhou syndromu vlastní důležitosti vidí kampaň proti sobě a hrozí žalobou, a novinářka Barbora Tachecí, která se za bývalou koulařku postavila s naprosto neuvěřitelnými argumenty. Například se podivuje, jak nějaká hra může kombinovat reálná fakta o konkrétní osobě s fikcí. Tímhle sítem by v jeho extrémní poloze neprošly tuny umění všech forem včetně klasických dramat a celé postmoderny.

Helena Fibingerová

Helena Fibingerová

FOTO: ČTK

Tachecí uplatňuje na rozhlasovou hru kritéria dosti omezeného pojetí žurnalistiky, a to je už ze své podstaty mylný přístup. Vytahuje na světlo i dávný spor o to, co smějí či nesmějí veřejnoprávní média. Do první kolonky podle ní Drábkova satira (s přesahem nejen k dopingové minulosti československé atletiky, ale také ke způsobům prezentace a sebeprezentace jejích hvězd – hra má formu novinářského rozhovoru – a k hledání jakési plebejskosti v nás) nepatří. Zjevně je málo konsensuální, přívětivá a uctivá. Chtě nechtě mi to připomnělo scénu z filmu Nejistá sezóna, ve které normalizační komise volá po „pozitivní konstruktivní satiře“. K čemu by takový rozhlas a taková televize byly? Navíc samotná Koule není dle mého soudu nijak zásadně dehonestující, i proto působí všechny ty ublížené reakce trapně.

Jedním z nejzajímavějších rysů oné mediální smršti bylo vykreslení samotného Drábka, ať už v podtextu, či napřímo byl zobrazován jako drzoun, který nemá žádný respekt k autoritě (autorita koulařky – není už v tom něco, co po satiře přímo volá?), nějaký nezodpovědný mladík. Až dokonce sám autor, jehož hry dostaly dvě Ceny Alfréda Radoka a který je uměleckým šéfem hradeckého Klicperova divadla, cítil potřebu se ohradit.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Tady asi stojí za to ocenit Josefa Chuchmu, který s Tachecí rovněž na iDnes.cz polemizuje a neskrývá své smutné rozhořčení. Třeba nad tím, že rozhlas bude mít nejspíš pod hrozbami ublížených tendenci na své hry víc dohlížet. Mám z celé věci podobně smutný pocit. Naše mediální (a potažmo veřejné) pole ovšem patří víc různým Tachecím než Chuchmům, jinak by se takto o Kouli snad ani debatovat nemohlo.