Dneska je den evakuace. Druhé za dva měsíce, co jsem tady. To se prej neděje ani ve válečnejch zónách v Africe. V jídelně se lidi řaděj už od rána. Odjezd je v sedm. Většina z nich odjíždí s mírnou nevolí. Malou část čeká cesta na západní cíp Haiti. Tam zuří cholera na plný pecky. My, co tady zůstáváme, jsme fakt rádi, že se nemusíme pakovat. A náladu nám nekazí ani představa masakru během voleb a souběžnýho woo-doo festivalu.

Nejsem fanda líbání na voko. Takovej ten jako by dotek na tvář a simulace pořádnýho hudlana. Nikoho nelíbám. Všechny odjíždějící zvedám do vejšky jako svoji mámu, když se loučíme na delší čas anebo jí chci udělat radost, že je pořád ještě hubená kočka. Hlavně baby při těle trochu čumí, když začnou levitovat. Dělám, jako že nic, brnkačka. Ale je mi jasný, že večer ty záda ucejtim.

Já jsem si včera taky sbalil. Jeden nikdy neví a je fajn jen popadnout připravenej batoh. Menší ze dvou báglů budu teď nosit pořád na zádech. To pro případ, že by nás na chvíli zavřeli jenom v nemocnici, anebo někam odsunuli, než se situace uklidní.

I dnes startujeme vizitou na rentgenu. Projíždíme snímky z předchozího dne. Něco kolem 20 zlomenin nejrůznějších druhů, typů a lokalizací. Ale jen minimum z nich znamená práci pro nás. Většinu zvládnou místní. Kontroly pár kokomanů neboli na palmy lezoucích a následně na hlavu padajících mužů, pár hrudníků.

Na jipce nám leží dva staří známí. První je popálenej chlapík, co mu doma bouchnul plyn. Druhá je máma, co zblajzla něco nestravitelnýho, tak jsme jí museli otevřít a vyndat to přímo ze střeva. Oba asi vyhodíme na standardní pokoje, abychom měli připraveno pro nájezd pobitých voličů.

Docházíme až na pediatrii. Kromě zlomenin jsou tu taky děti s osteomyelitidou (zánětlivým onemocněním kosti) a s prolomenou lebeční kostí. Vizitu tady mám rád. Je to živější, děti se smějou a berou mi fonendoskop.

A pak kojení. Zrovna dneska tady sajou všechna mláďata. Některý maminy už dokojily, ale neobtěžujou se s úklidem nářadí zpátky pod trička. Sedí tam s jedním prsem venku a poslouchají, co jim vykládáme o jejich ratolestech. Nutno říci, že většina maminek je tady hodně mladých a nemálu z nich je do dvaceti. Jasně že jsem profesionál, ale nejde se pořádně nerozhlídnout.

Pacient na řadě. Včera jsem mu zašil všechno nad otevřenou zlomeninou dolní třetiny holenní kosti. Na sál už to časově nebylo, tak na to jdeme dneska. Je to další zevní fixatér zlomeniny dlouhý kosti v řadě. Děláme to bez rentgenový kontroly na sále, jak je zvykem v našich zeměpisnejch šířkách. Do kostí vrtám poslepu jako krtek. Správnou pozici hřebíků si předtím jejich špičkou vyhmatám. Už jsem tady nasekal dvacítku, takže je to rutina.

Celkem jednoduchá zlomenina. Vrtám nejdřív dva hřebíky pod ní. Přestože bych tam měl normálně nasekat tři, volím o jeden míň. Málo místa mezi zlomeninou a kloubem. Je chyba to nacpat do kloubu nebo do lomný linie. Horní tři vrtám levačkou, pravačkou se vrtám v nose.

Na hřebíky nasadím spojovací prvky, celej ten merkur sešroubuju a testuju, jak to drží. S oblibou to beru jako nákupní tašku. Když to vydrží různý tlaky a trhy, tak to vydrží i pád nositele týhle hnáty. Naposledy všechno kontroluju a dotahuju na krev. V podstatě to svařim, abych měl jistotu, že se to nehne ani o milimetr.

Haiti je ostrovem plnym kontrastů. Řadí se k nejchudším zemím, a přesto tady lidi neumíraj hlady. Naopak hlavně ženský jsou docela macatý. Na jedný straně je vidíte po devíti měsících po zemětřesení pořád ve stanech. A na druhou stranu je skoro před každym stanem fungl nová motorka nebo dvě a už kojenci tu disponujou nejnovějšíma mobilníma telefonama.

PONDĚLÍ: Pouliční stanice Červeného kříže v ulicích haitského Port-au-Prince

Lékářská péče na Haiti vypadá i jinak. Na snímku je pouliční stanice Červeného kříže v ulicích haitského Port-au-Prince.

FOTO: Reuters

Telefonování je tady vůbec ta nejdůležitější věc. Už mě nerozhodí, když si pacient brnkne známýmu během toho, co ho převazuju. Trochu mě ale pořád dostává, když zvedne telefon během mojí děsně důležitý promluvy na vizitě. Anebo když nám náš rentgenovej laborant prezentuje snímky a svoji práci přeruší, jen aby namastil esemesku svojí kočce. Zůstávám ale úplně štajf, když začne telefonovat kojící matka a odloží dítě místo telefonu.

Není neobvyklý, že sem tam přijde červavej pacient. Prakticky to znamená, že k nám dorazí s nějakou tou ránou až po několika dnech. Během tý doby mu může do rány nějaká moucha naklást larvy. Taková rána je nádherně čistá, jakkoliv se vám chce zvracet po tom, co nadzvednete obvaz. Stačí poslat červy na vodu. Do šlajsny jim leju fýzák a cestu končí v koši, kterej je docela dobrý následně zavřít.

Dneska jsem ale převazoval pacienta, co ho máme v nemocnici. Ani týhle instituci se mouchy nevyhejbaj, spíš naopak. Tak mu asi nějaká vletěla pod obvaz, aby se tam trochu pomnožila. Pacient propadá obvyklýmu hysteráku. Mě to nerozhodí, rána je pod červama krásně čistá. U nás doma v nemocnici léčim červama svoje pacienty už přes dva roky. Rozdíl je jen v tom, že larvy mnou aplikovaný jsou sterilní a mají speciální líhně.

Mezi další haitský kontrasty patří špinavý nohy a vyvoněný tričko Lacoste, anebo fungl nová, růžově natřená vila v zástavbě šedivejch trosek doteď zničených primitivních baráků. No nic. Abych to trochu rozštípnul, právě jsem si tady v Leogane nacpal do obou tváří dvě originál čokoládový Mozartovy koule… Je to tu sladkej život.