Ty vzkazy jsou lyrické, básnivé i patetické. Přidávají se k nim fotky stromů a květin, dokonce je tam i koláž z Violiných portrétů. Doufám, že to Viola čte, že si prohlíží ty fotky a je potěšená těmi květy. Jsem si tím skoro jistá. Viola umřela, ale číst vzkazy, knihy, básně, pohádky, dopisy, to jistě dělá dál, někde tam, v novém světě. Popíjí víno, potahuje ze svých mentolových slimek a hladí nebeské psy, které už určitě stihla adoptovat z božího útulku U Anděla.

Přála bych si, aby ten profil fungoval pořád, aby ho nikdo nezrušil, ani nevymazal. Stejně jako si dál můžu otevírat její maily v počítači. Před časem jsem o tom četla článek, jaký to je problém, tohle virtuální dědictví, tyhle mrtvé profily, emailové schránky. Co s nimi? Jako by nemohly zůstat, tak jak jsou. Na profil Violy Fischerové možná zavítá víc přátel, než k jejímu hrobu. Můžou narazit třeba na jednu zvláštní fotografii – je na ní Violina černá fenka (pejska, jak psávala) Bibina a místo Violy je vyfocený jen černý protáhlý stín. Toto se líbí třem lidem, píše tu facebook. Kliknu taky. Aby Viola věděla, že se mi to taky líbí. Klikám pro jistotu ještě na roztomilé video jménem Dance Dance Dance, které jí na zeď přilepil k pětasedmdesátinám básník Jan Těsnohlídek. A s tou lehce infantilní písničkou se ve mně rozjedou vzpomínky na naše poslední setkání, kdy jsme si opravdu popovídaly.

Byl začátek jara, seděly jsme v pražském podniku Krásný ztráty a hodiny mluvily o společných známých, o argentinských slumech, o drbech z českých literárních houštin, o zvířatech, o zvěrstvech, co se dějou v Číně, o psaní.

Nejvíc si ale z toho odpoledne pamatuju, že jsme se shodly na tom, že psaní nesmí být přesýpání písku na poušti, že má mít grády a šmrnc, že se nedá vysedět, zdědit, ani vymodlit, že je to otázka vášně.

Znala jsem jen jednu ženskou, která když mluvila o psaní, měla tenhle ďábelský svit v modrém oku. Jmenovala se Viola Fischerová a rozhodně, alespoň na facebooku, neumřela.

Viola Fischerová (18. října 1935 až 4. listopadu 2010)