V minulých dnech reklamní panely v pražském metru a dvě stránky (!) jednoho kulturně se tvářícího týdeníku ovládl americký thrillerový román Level 26, který ukazuje, že žánr mainstreamových kriminálek směřuje k černobílé trivializaci a zároveň nestravitelné krutosti. Naštěstí ale pořád můžeme před primitivním dát přednost rafinovanému. Nechat své emoce ubít bezvýchodností, a ne nástrojem dřevorubců. Stačí sáhnout třeba po Šedých duších (přeložila Zora Obstová, Paseka 2010) francouzského spisovatele Philippa Claudela.

Vypravěčem románu je bývalý policista, který po dvaceti letech vzpomíná na zločin, jenž se udál nedaleko bojiště první světové války. Na děvčátko uškrcené za mrazivého nečasu.

Válka je tu v pozadí děje, obyvatelé a obyvatelky sledovaného městečka se jí neúčastní (je jich potřeba na práci v místní továrně). Mezi děla se nepodívají, ale cítí a slyší je hned za zátylkem. Navíc nekončící zástup z bojiště se vracejících zmrzačených mladíků s vyčítavými pohledy jim ji důrazně připomíná.

Tento pocit nepatří jen minulosti – byť ve Francii před pár lety zemřel poslední voják, který pod vlajkou s trikolórou ve Velké válce bojoval, téma je v zemi galského kohouta stále živé (jak při své loňské pražské návštěvě připomněla socioložka Françoise Mayer). Dozvuků střelby od Verdunu a česnekového zápachu yperitu se nelze v paměti národa zbavit tak lehce jako třeba podpisu na Mnichovské dohodě.

Čím kromě ozvěn války vytváří Claudel onu bezvýchodnost? Krutostí ironie, kterou neservíruje houellebekovsky přímo, ale podsouvá ji jaksi mimochodem. Navenek studenému stárnoucímu prokurátorovi, jenž kdysi přišel o manželku, předhodí mladou učitelku. Ten se po dlouhých letech zamiluje, dívka však zemře a Claudel prokurátorovi dovolí zpětně nahlédnout do její mysli, aby zjistil, že si z jeho vážného citu celou dobu tropila sice milý, ale přeci jen posměch. Starosta zase přezírá lidskost ve jménu privilegií vyšších společenských vrstev. A následně se při jídle udusí příliš velkým soustem. Další z postav celý život trpí výčitkami, že nepomohla nespravedlivě obviněnému, aniž se dozvěděla, že byl dotyčný pořádný darebák. A aby to nebylo tak jednoduché, vypravěče ke sdílení příběhu žene vlastní nečisté svědomí, což vše ještě více relativizuje.

Po předchozím už není těžké zodpovědět otázku, proč se titul jmenuje Šedé duše. Je humanistickou protiváhou bílých detektivů a černých zločinců. Evropskou otázkou na americkou odpověď. Darebáci nebo svatí, já nikdy neviděla ani jedny, ani druhý. Nic není úplně černý ani úplně bílý, převládá šeď. A to platí i pro lidi a jejich duše, píše se tu.
Zbývá podotknout, že Claudelovu románu se žádná reklama v metru nevěnuje, kulturně se tvářící týdeník rovněž mlčí. Šedé duše jsou asi pro tahle leskem zářící místa příliš šedé a je v nich příliš duše.