Každá společnost má své dějiny a s nimi spojená traumata a selhání. Nepřekvapí proto, když popírání holocaustu je v Německu, Rakousku i mnoha dalších evropských zemích včetně České republiky trestné, zatímco ve Velké Británii nebo v USA takové jedince netrestají, ale o to víc je společnost považuje za morálně odpudivé zvrhlíky. Co když se však takoví a jim podobní zvrhlíci začnou politicky organizovat? Neměl by zde stát zasáhnout daleko razantněji než v případě individuálního projevu? A je vůbec rozdíl mezi projevem jednotlivce a politického vůdce reprezentujícího nějaký skupinový názor?

Tyto a podobné otázky se nedávno objevily v české společnosti během soudního procesu s Dělnickou stranou, kterou Nejvyšší správní soud rozpustil. Následovala smršť komentářů, které zpravidla s bezbřehou sebejistotou a samozřejmostí buď kritizovaly, nebo obhajovaly dotyčný rozsudek. Potvrdilo se tím především nepsané pravidlo, že čím složitější problém, tím jednodušší řešení si veřejnost (alespoň podle názoru médií) žádá.

Naprostá většina stoupenců i odpůrců rozpuštění této extrémně pravicové strany jako kdyby si neuvědomovala, že každý zdánlivě krystalicky čistý argument nebo racionální princip je současně výsledkem rozporuplných a často nečistých zápasů a příběhů, které si o nich vyprávíme a označujeme je jako společné dějiny. Moderní demokracie se samozřejmě řídí podle principů svobody a rovnosti, které si nárokují univerzální platnost. Současně ale víme, že tato platnost má svůj zcela zvláštní kulturní kontext, a proto je historicky mnohem nahodilejší a nezajištěnější, než jak se nám snaží namluvit moralisté.

Na rozdíl od novinářů či některých politologů, kteří pro nejrůznější média rádi okomentují kdykoli cokoli, nás tak musel na tento kontext upozornit v odůvodnění rozsudku právě Nejvyšší správní soud, který si dal značnou práci, aby svou ryze právnickou argumentaci podepřel historickými fakty, ale i etnografickými a dalšími sociálně vědními metodami.

 

Žádejme od našich soudů, aby hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie.

 

Moderním demokratickým společnostem jsou sice společné základní ústavní a politické principy, ale jejich každodenní realita a politický život se často podstatným způsobem liší právě kvůli jiným dějinným zkušenostem a tradicím. Výmluvným příkladem libertariánského pojetí demokracie je spor z roku 1999, kdy newyorská policie nepovolila pochod White Pride organizovaný Ku-klux-klanem s odůvodněním, že podle vyhlášky města New York jsou veřejná shromáždění maskovaných osob zakázána. Klan toto rozhodnutí napadl u soudu s tím, že dotyčná městská vyhláška odporuje ústavnímu právu na svobodný projev, a soud následně skutečně žalobě vyhověl, takže pochod se mohl uskutečnit.

Jednalo by se o zcela banální a v různých obměnách neustále opakovanou situaci, kdyby ovšem Ku-klux-klan nezastupovala před soudem liberální organizace New York Civil Liberties Union, jejímž posláním je monitorovat porušování ústavních práv a svobod. A co víc, když federální soud demonstraci povolil a na Manhattan dorazilo několik tuctů členů Klanu, ti samí lidé, kteří před soudem hájili právo Klanu demonstrovat své přesvědčení o prospěšnosti bělošské nadvlády, přišli a zorganizovali protidemonstraci, na které projevili hlasitý nesouhlas a odpor ke všemu, co Ku-klux-klan hlásá a ztělesňuje.

Celá právní bitva nakonec trvala pět let a skončila, když nejprve odvolací soud v roce 2004 neshledal na newyorské vyhlášce nic protiústavního a poté Nejvyšší soud s definitivní platností rozhodl, že se případem vůbec nebude zabývat. Důležitější ovšem je občanský étos těch, kdo se rozhodli hájit proti policejnímu rozhodnutí i ty své spoluobčany, jejichž názory považují za odporné. Podle těchto aktivistů je totiž policejní omezení svobody i extremistického projevu pro demokracii potenciálně nebezpečnější a riskantnější než pochod rasistů městem, které vždy bylo symbolem otevřenosti a nadějí přistěhovalců z celého světa, kteří sem stále přicházejí „objevovat Ameriku“.

Tuto svobodomyslnost i důvěru v občanské ctnosti Evropané vždy Američanům záviděli. Stoupenci liberální demokracie a republikanismu, jako Alexis de Tocqueville či Hannah Arendt, tak neustále znovu a znovu vyprávějí příběh o Evropanech, kterým se na starém kontinentu nedařilo prosadit politické ideály svobody a rovnosti, a proto museli Lockovy a Montesquieovy myšlenky „exportovat“ do panensky čistých, neli přímo utopických podmínek Nového světa.

Jake a Dinos Chapman: Šachová hra (2003)

Jake a Dinos Chapman: Šachová hra (2003)

FOTO: Archív Doxu

Jaké příběhy o sobě ale může vyprávět dnešní Evropa? Rozpínají se její moderní dějiny skutečně jen mezi nepopsatelnými hrůzami holocaustu, gulagu, koloniálního násilí, revolučního teroru a vzájemných etnických čistek? Opravdu se musíme monumentálních evropských dějin spíš děsit, než abychom je mohli oslavovat? Vždyť i za historickým vyprávěním těchto varovných dějin se skrývá strach právě o ty hodnoty a ctnosti, které se na evropské půdě zrodily, ale které zde musejí o světlo světa neustále a často velmi urputně soupeřit s agresivním a jedovatým býlím.

A přece i v těchto mnohem tragičtějších historických kulisách může Evropa vyprávět svůj vlastní příkladný příběh, v němž se demokracie postupně naučily mobilizovat síly proti svým nepřátelům. Není to příběh libertariánský, v němž by se svobodymyslní občané chtěli raději bezprostředně konfrontovat s odpůrci demokracie, než aby se dovolávali autority státu a zákona. Je to naopak příběh obranářský, v němž demokracie po historických zkušenostech začala konečně samu sebe chápat jako politickou sílu, a ne jako civilizačně nadřazenou normu rozumného a univerzálně platného zákona.

Slavný německý politolog a právník Karl Loewenstein publikoval v roce 1937 v americkém exilu úvahy o pádu Výmarské republiky a nástupu nacismu, v nichž varoval před nebezpečím masových politických stran, které využívají demokratických prostředků k získání moci a následnému potlačení ústavnosti a parlamentarismu. Loewenstein kritizoval slabost parlamentních demokracií tváří v tvář agresivnímu populismu vůdcovských stran a hnutí a zdůrazňoval, že demokracie nemůže v podmínkách moderní masové společnosti přežít, nebude-li schopna sebeobrany.

Tak se zrodil pojem militantní demokracie (i když anglický překlad militant democracy původně německého termínu streitbare Demokratie je poněkud nepřesný a zavádějící), která je otevřená názorové pluralitě a hájí ústavní svobody a práva, ale současně tvrdě stíhá všechny, kdo by usilovali o svržení demokratického ústavního pořádku, a brání sebe sama proti těm, kdo by potlačovali ústavní svobody a práva.

Demokratická sebeobrana se stala základním stavebním kamenem nejen poválečného německého politického systému a ústavnosti, ale zrovna tak i dnešního českého ústavního pořádku. Praktiky této sebeobrany budou pochopitelně vždy vzbuzovat vášně a o mezích její přípustnosti se povedou zásadní spory, jako tomu bylo u nás v případě rozpuštění Dělnické strany nebo neustálého prodlužování platnosti „dočasného“ lustračního zákona. Podobné reakce ale vyvolaly v poválečném Německu i rané zákazy činnosti politických seskupení navazujících na dědictví NSDAP nebo zákaz Komunistické strany Německa v roce 1956. Dodnes se také u našich sousedů vedou spory o přísné podmínky pro občanský profil státních úředníků a zaměstnanců, kvůli kterým členové extremistických stran a hnutí, ale i třeba scientologové nesmějí, přesně v duchu logiky militantní demokracie, vykonávat učitelská i další povolání (tzv. Berufs -verbot).

Yayoi Kusama: Dýňová souprava (2003)

Yayoi Kusama: Dýňová souprava (2003)

FOTO: Archív Doxu

Důležitější než konkrétní soudní rozhodnutí, zákony nebo obecné ústavní články na ochranu demokracie a ústavních svobod je však proměna celkového pohledu na smysl a účel ústavně demokratického státu v poválečné kontinentální Evropě. Zatímco podle původních představ měl moderní právní stát všechny politické konflikty a stranické spory neutralizovat, dnešní ústavní demokracie se aktivně brání a vyhlašují boj odpůrcům stávajícího režimu.

Názor, že demokracie není celospolečenská harmonie zaopatřovaná obecnými zákony, ale naopak každodenní spor a neustálé konflikty vedené na veřejném prostranství naší společně sdílené agory, představuje zásadní změnu v evropském politickém myšlení a tradici. Německý kontroverzní filosof Carl Schmitt vyčítal během Výmarské republiky stoupencům parlamentarismu a demokracie jejich licoměrnost, s níž údajně maskovali konfliktní povahu demokratických společností a popírali svrchovanou povahu politického rozhodnutí a neomezenost politické vůle. Naproti tomu dnešní demokraté mohou kriticky Schmittovi a jeho následovníkům oponovat, že politika nespočívá v rozhodnutích, ale v neustálé otevřenosti a sporech o to, jak a o čem se má rozhodovat.

Demokracie stojí a padá s politickým konfliktem a neustálým bojem o charakter politiky, tj. i s demokratickou sebeobranou. Zatímco američtí stoupenci ústavních svobod tuto zkušenost vždy prožívali velice intenzivně v osobní i obecné rovině, evropská společnost se k ní propracovala až po totálních politických kolapsech 20. století.

Navzdory různým historickým zkušenostem a všeobecnému přesvědčení, že demokracie musí být schopna samu sebe bránit, však mezi případy rozpuštění Dělnické strany a Ku-klux-klanu pochodujícího za všeobecného posměchu Manhattanem existuje zásadní rozdíl. Ku-klux-klan, jehož ideologií je nadvláda panské rasy, se dočkal neočekávané pomoci od liberálů, kteří jsou jeho politickými protivníky. Naproti tomu s Dělnickou stranou nemalá část veřejnosti skrytě nebo i otevřeně sympatizovala, ale extremisté prozatím (nyní rozhodne Ústavní soud) prohráli svůj boj se zákonem a státní mocí, která vystupuje „jménem republiky“ a oficiálně zastupuje „celospolečenské zájmy“.

Jak je vidět, problém nespočívá jen v tom, že demokracie je vlastně velice křehká, založená na neustálém vytváření politických většin a menšin, a proto vyžaduje zvláštní systém ochrany práv a svobod pro všechny občany bez rozdílu. Mnohem zásadnější problém se skrývá v otázce, kdo reprezentuje obecný zájem a – řečeno s Rousseauem – obecnou vůli.

Evropané se dosud zcela nezbavili hegelovského přesvědčení, že tuto obecnou vůli nakonec vždy reprezentuje stát, a to případně i proti podstatné části veřejného mínění a občanské společnosti. Naproti tomu převážná většina Američanů stále pevně věří, že stát a každá vláda musí být pod neustálou kontrolou této občanské společnosti, kterou tvoří svobodní jednotlivci s nezcizitelnými a neporušitelnými lidskými právy. V klasickém duchu Lockovy filosofie potom demokratická sebeobrana pro tyto občany znamená současně hájit svou svobodu a práva i proti každé vládě, která by je chtěla porušit.

Motto E pluribus unum, tj. Z mnoha jedním, je základním paradoxem demokratické existence. Spočívá v tom, že všichni jsme svobodní a máme individuální autonomii, jak na úsvitu moderní doby požadoval Immanuel Kant, ale současně také tvoříme jeden nedílný celek demokratické společnosti legitimované obecnou politickou vůlí a zájmem. Evropské demokracie neváhají použít demokratickou sebeobranu ani v oblasti osobní svobody projevu a státní mocí často podstatně omezují toto právo ve jménu obecného nebo celospolečenského zájmu. Naproti tomu američtí liberálové považují osobní svobodu projevu za zcela klíčovou a vždy se podezíravě ptají Kdopak to mluví?, když se kdokoli snaží hovořit a vystupovat jménem celého národa, či dokonce obecných hodnot civilizace, jako například prezident Bush během druhé irácké války. A přestože Kongres v roce 1956 přijal zvláštní zákon, podle něhož se stalo oficiálním mottem USA In God We Trust, většina společnosti dodnes upřednostňuje právě E pluribus unum, které je vyryto na státní pečeti již od roku 1776.

Obecná vůle nikdy není „čistá“, protože vždy promlouvá nějakým konkrétním hlasem, a proto podstata demokratické sebeobrany musí spočívat především v důsledné ochraně všeobecné plurality hlasů promlouvajících ve veřejném prostoru. To nás ovšem přivádí k zásadní otázce celé úvahy: Má být demokratická sebeobrana jiná, co se týče svobody projevu a práva na politické sdružování a shromažďování? Vždyť přece každý mocenský zásah do politické plurality znamená omezení svobodné demokratické rozpravy. Není potom demokratická sebeobrana v této oblasti spíš psychologickým problémem sebepoškozování?

Stejně jako němečtí konzervativci a tradiční nacionalisté Výmarské republiky se i dnešní evropská pravice často cynicky a mylně domnívá, že extremisty může ignorovat a případně oslabit tím, že jim v nejhorším případě nabídne podíl na vládnutí. Naproti tomu levice reaguje často alergicky a všechny extremistické projevy, ať soukromých občanů, nebo politických vůdců, by nejraději bez rozdílu vykázala mimo zákon. Tím ovšem existující problémy jen potlačuje, ale neřeší.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Archív

Svobodu projevu je proto třeba důsledně odlišovat od svobody politicky se sdružovat a shromažďovat. Zatímco demokratická sebeobrana by měla být v oblasti individuální svobody projevu zcela zakázána, v oblasti politického sdružování by ji dnešní evropské demokracie měly přísně aplikovat a vynucovat. Jinými slovy měli bychom se přihlásit k občanskému étosu newyorských ochránců svobody projevu, ale současně trvat na tom, aby stát svou mocí důsledně potlačoval všechny politické formace, které programově vystupují proti ústavním svobodám a demokratickému režimu.

Je třeba přijmout principiální pozici v oblasti svobody projevu, ale zároveň vycházet z evropské historické a politické zkušenosti, která nás učí, že politické programy nejsou, řečeno s Hamletem, vždy jen „slova, slova, slova“. Nezřídka v nich totiž nalezneme i konkrétní návody, jak politicky jednat a jak postupovat v případě získání politické moci či vlivu.

Žádejme proto od našich soudů, aby důsledně rozlišovaly mezi individuálními a politickými projevy a neustále hlídaly hranice, kde končí pouhý verbální extremismus a začíná politická agitace ke zničení demokracie a potlačování ústavních svobod ostatních občanů. Buďme tak libertariány a chraňme svobodu projevu pro každého bez rozdílu, ale organizované projevy protidemokratických politických stran a hnutí a jejich vůdců posuzujme s bojovností demokratů, kteří kvůli univerzálním principům nenechají sebe sama zničit silnějším a agresivnějším protivníkem.