Jak jste se vlastně dostal na Kubu?

V roce 1964 začal můj otec na havanské univerzitě přednášet vodohospodářství a celá naše rodina se tam odstěhovala s ním. V Havaně se můj otec spřátelil s Valtrem Komárkem, který tam pracoval pro Che Guevaru a pomáhal zavádět na Kubě centrální plánování. Komárek a můj otec měli, laicky řečeno, podobné politické představy, byť táta byl prost politických ambicí a život zasvětil vědecké práci.

V roce 1967 se moji rodiče rozvedli a matka se provdala za Kubánce. Otec, bratr a já jsme se v tom roce vrátili domů. Matka se ale do Čech podívala až v roce 1978, protože jí odpírali vstupní povolení, a pak dva roky bojovala o to, aby za ní mohl přijet její manžel Luis. Kubánské úřady ho nechtěly pustit do zahraničí, byť chtěl jen do normalizačního Československa. Luis kvůli tomu zemřel – že spáchal ze zoufalství sebevraždu, jsem se ale dozvěděl až při psaní novely S úctou a láskou... Milagros. Na Kubu jsem jezdíval za matkou a jejím manželem jako novinář nebo tlumočník – oni do Čech nesměli, ale já za nimi ano.

Vracíte se tam ještě?

Na Kubě jsem už pár let nebyl. Lékaři mi nedoporučovali cestu letadlem kvůli nemocnému srdci, ale můj zdravotní stav se naštěstí zlepšil. Takže se těším. Nejsem si ale jistý, jestli dostanu vízum, až novela o Milagros vyjde.

V knížce mimo jiné píšete, že Valtr Komárek vás na Kubě seznámil s Johnem Steinbeckem a Williamem Faulknerem. Jaký na vás měli vliv?

Setkání to bylo úžasné a určitě přispělo k tomu, že jsem v šestnácti na Kubě úplně nezvlčil a neskončil jako přístavní povaleč. Když se moji rodiče rozvedli, choval jsem se dost bezprizorně.

Určitě mě ovlivnili tím, co bych nazval humanistickou tendencí v literatuře. Je to zaměření, které myslím vytlačuje z literatury všudypřítomný literární pop, kterým může být třeba i kniha o holocaustu. Jakmile se umění začne šít na míru – a je celkem jedno, jestli podle literárních nebo marketingových střihů –, přestává mě vzrušovat. Umění totiž nemůže být svůj vlastní, byť sebedokonalejší pí ár.

A co Ernest Hemingway? Hlavní hrdina vaší novely jako by vypadl z jeho knížek... Je na Kubě pořád živý Hemingwayův odkaz?

Kdysi jsem překládal Márquezův rozhovor o literatuře, který poskytl kubánskému časopisu Bohemia (od slova „bohéma“ – pozn. red.). Shodou okolností je Márquez vedle Hemingwaye jedním z mála spisovatelů ochotných radit svým kolegům, jak mají psát. A v tom rozhovoru Velký Gabo řekl na adresu některých kubánských spisovatelů, že to, co od nich četl, jsou špatné překlady Hemingwaye. Proč? Hlavně kvůli strašlivému znásilňování barokně košatého španělského jazyka, s nímž kráčí ruku v ruce i násilí páchané na charakterech dotyčných literárních hrdinů.

Vezměme to z druhé strany. Hemingway by podobnou chybu nikdy neudělal. Papá je autorem Starce a mořeOstrovů uprostřed proudu, ale neodvážil se říci ani slovo o kubánské duši a už vůbec by se k tomu nenechal inspirovat vzletnou carpentierovskou španělštinou. Novinářka Ilse Bullitová z Bohemie o Hemigwayovi napsala: Ten, který nás tolik miloval a tolik nám nerozuměl, a odskákala si to, neboť Hemingway je pro tamější režim příliš cenným propagandistickým artiklem. Mimochodem, Ilse mi tvrdila, že její babička byla ta slavná prostitutka z Ostrovů uprostřed proudu, která se s hrdinou té knihy opíjí v havanském baru Floridita, a že spisovatel na babiččině pohřbu usedavě plakal.

Jak se dnešní Kubánci dívají na svůj politický režim? Zaujala mě výpověď jedné z vašich postav: Jednou bych ty zmrdy střílel, už když slyším jejich zkurvenou rétoriku! A podruhý bych brečel, protože to, co začali, nemůžeme přece my vzdát!

Jak? Mnoho z nich jako na ukradenou revoluci. Kubánci v roce 1959 nevolili mezi socialismem a kapitalismem – my ostatně o třicet let později také ne –, ale mezi diktaturou a demokracií. Ani kapitalismus, ani socialismus ovšem zárukou demokracie nejsou, což je na historickém příkladu Kuby zvláště patrné. Despota může vyznávat jakoukoliv ideologii, a přesto dál zůstává despotou. A většina Kubánců si svou revoluci představovala jinak.

V roce 1959 Kubánci uvítali revoluci, která jim přinesla pozemkovou reformu, odstranila analfabetismus, zavedla bezplatnou lékařskou péči. To znamenalo pro běžného Kubánce, a nejen na zuboženém venkově, věci z říše snů. Pro ně byli ochotni hodně obětovat a bránit je. A nesmíme zapomenout ani na to, že mučednictví a oběť jsou součástí hispánského morálního ideálu.

A než se nadějete, uteče třicet, čtyřicet, padesát let a comandante en jefe a jeho brácha jsou u moci déle než kdokoliv z jejich latinskoamerických předchůdců a bilance vašeho života, navzdory vymoženostem bezplatného vzdělání nebo lékařské péče, je v lepším případě rozporuplná, protože se za těch třicet, čtyřicet, padesát let vlastně nic moc nezměnilo, vaše rodina má stále hlad, nic kolem vás, počínaje dopravou a konče dodávkami elektrického proudu do bytu, nefunguje, oblečení se na vás rozpadá, novou televizi ani ledničku za pesa nekoupíte, noviny vycházejí jen jedny, syn vám padnul v Angole, dcera se prostituuje a posmívá se vašim ideálům, vycestovat nemůžete... A hlavně nesmíte chtít nic, ale opravdu nic změnit a nesmíte projevovat jinou činorodost než jen trpělivě a bez protestu čekat na ráj, který stále není na dohled.

Angel Marcos: En Cuba (2006)

Angel Marcos: En Cuba (2006)

FOTO: Archív Institutu Cervantes

Jaký byl podle vás rozdíl mezi socialismem na Kubě a v Československu, hlavně v přístupu obyčejných lidí? Zase zalovím ve vaší knížce: jedna z postav říká, že Kubánci by se v roce 1968 neposrali, ale bojovali by do posledního muže...

Nepochybuji o tom, že by se Kubánci tvrdě bránili proti případné americké invazi – ostatně nedošlo k ní, na rozdíl od invaze do sousedního Santa Dominga v roce 1966, která měla za cíl nedopustit „druhou Kubu”. Nenávist mnoha Latinoameričanů vůči Spojeným státům je nesrovnatelná s tím, co jsme my pociťovali vůči Rusům. Proč? USA po desetiletí uplatňovaly vůči státům Latinské Ameriky politiku velkého klacku v té nejprimitivnější podobě. Somoza je zkurvysyn, ale je to náš zkurvysyn, prohlásil prezident F. D. Roosevelt o starším z diktátorského klanu Somozů v Nikaragui.
Somozové, stejně jako celá řada dalších zkurvysynů amerického establishmentu – Duvalierové na Haiti, Trujillo na Santu Domingu, Perez Jimenez ve Venezuele, Batista na Kubě – byly otřesné, neskutečné a krvavé figury, za jejichž vlády si americký kapitál v příslušných zemích opravdu dělal, co chtěl. A najednou se na Kubě objevil Fidel Castro a tenhle kapitál, domnělý původce všeho zla, vyvlastnil. K tomu musel mít pěkně velké cojones (koule – pozn. red.), že? A tam, kde se, řečeno s Carpentierem, prolínají staletí a vede permanentní válka zvláště s přítomným časem, je ona pohanská velikost cojones neboli odvaha zásadním faktorem pro poměřování všech činů.

A jak se liší kubánský socialismus od toho, který jsme žili my v Československu? Neměli jsme hlad a nebyli jsme chudí v pravém smyslu toho slova, protože jsme, na rozdíl od Kubánců, měli z čeho brát. Až na doraz.

Jaké to bylo, živit se jako novinář v socialistickém Československu?

Těžké, ale v redakci Květů jsem pracoval s tak skvělými novináři jako byli Pepík Klíma, Petr Hájek, Petra Procházková, Zdeněk Čech... Drželi jsme spolu a zažívali neskutečné věci. Rozešli jsme se každý s každým, jak jinak, až po revoluci.

V knížce píšete, že jste byl v roce 89 v Rumunsku... Kde ještě? A co vás lákalo na válečné žurnalistice?

Byl jsem v různých zemích, ale vícekrát jsem navštívil za války například bývalou Jugoslávii. Zřejmě jsme s fotografem Edou Karkanem byli jedni z posledních novinářů, co zažili Vukovar předtím, než padl. Pamatuji se, jak jsme přijeli polní cestou v kukuřici do úplně prázdného, mrtvého města, na které dopadaly miny. Absolutní ticho, zasviští mina, bác! Absolutní ticho, zasviští mina... Najednou se otevřou dveře jednoho domu a jakási ruka nás zatáhne do tmy: Vítejte v Rádiu Vukovar! Nejde elektrika. Před chvílí nám ustřelili horní patro domu. Mám po pracovně! Já jsem ředitel. Bác! A dům má ještě o patro míň.

Několikrát jsem za občanské války viděl Nicaraguu... to, co mě zajímalo, byla právě občanská válka a ony chvíle, které popisuje Carpentier ve Ztracených krocích – v jedné ulici popíjíte na zahrádce restaurace kafe a v té druhé se střílí. Za chvilku k vám přisedne bojovník s puškou přes rameno a také se chce osvěžit kávou, protože o pár desítek metrů dál právě kohosi zastřelil. Překlopí do sebe horký nápoj a odběhne zastřelit někoho dalšího. Vrátí se, nevrátí? Co když někdo zastřelil jeho?

Tak přesně tohle, i ve Vukovaru, se mi za to ježdění do válek několikrát stalo. O čem to je? Hranice mezi absurdním a normálním, pravdou a lží, životem a smrtí se o to víc ztenčuje, čím blíž se k ní odvážíte – až zjistíte, že neexistuje. Pokud ano, tak jen ve vás samých. A poznat ji je vaše jediná naděje, protože tu hranici za vás stejně nikdo nenakreslí, nenapíše a neurčí.

Jan Mach
S úctou a lásko... Milagros

Bazookapress 2010

Jan Mach: S úctou a láskou... Milagros

FOTO: Archív nakladatelství Bazookapress