Článek
To nejinstinktivnější, co se o vašem snímku Vejdi do prázdna dá říct, je, že je to nabitá sensuální jízda.
Chtěl jsem filmovými prostředky ukázat změněný stav mysli: třeba když je člověk po droze v rauši – ve Vejdi do prázdna je spousta optických efektů jako rozostřování, možná z toho někoho bude bolet hlava jako po nepovedeném užití LSD. Také jsem chtěl přiblížit stav, kdy duše opouští tělo. Studoval jsem nějaké zápisky lidí, kteří prožili klinickou smrt, těžko však říct, nakolik si vymýšlejí a nakolik konstruují své vzpomínky. Taky jsem se inspiroval vlastními sny, i v nich se stejně jako v mém filmu „kamera“ pohybuje za zády hlavní postavy.
Ve Vejdi do prázdna mrtvý bratr doprovází život své sestry. Opravdu věříte na život po životě?
Na reinkarnaci ani život po životě nevěřím. Ono se ale na ten film dá dívat také tak, že když umíráte, máte jen dlouhý sen.
Čím vás přitáhlo Tokio, kde se film odehrává?
Japonsko je zvláštní země, plná velmi puntičkářských lidí – třeba po mně chtěli tři týdny předem jméno nějakého nedůležitého komparsisty –, ale zároveň je i chao -tické. Původně se film odehrával v bezejmenném městě, Tokio jsme vybrali později. Když jste v drogovém rauši, vidíte spoustu světel a vjemů, a k tomu se hodí města typu Hongkong, Las Vegas nebo právě Tokio. A já mám slabost pro japonskou vizuální kulturu, architekturu. A lidi. Jejich život je fajn – v podstatě sex, sex, práce, sex, sex, sex. Musím říct, že s místním štábem se pracovalo bez problémů. Jediná potíž je v tom, že jsou zvyklí fungovat v týmu. Domluvil jsem s lokačním manažerem, že pojedeme druhý den na obhlídku. A ráno na mě čekalo auto s dvanácti lidmi. Je to legrační, ale zvyknete si.
Mluví se o vás jako o provokatérovi, předpokládám, že tuhle nálepku nemáte rád.
Nemám. Pasolinimu taky nikdo neříkal, že je provokatér, prostě točil filmy jako Pasolini. Tyhlety škatulky… Já jen chci točit melodramata, která útočí na emoce, která oslovují mě a mé přátele. Mně se třeba hrozně líbí poslední snímek Larse von Triera Antikrist, pro mě to není žádná provokace, prostě hezký film.
Při jedné ze závěrečných scén v hotelu lásky, kdy kamera létá z jednoho pokoje do druhého a kdy duch hlavní postavy souloží skrz jiného muže s vlastní sestrou, několik diváků z kina odešlo.
Tu scénu jsme dodali do filmu až později. Víte, já rád natáčím lidi, jak souloží. Mnohem radši než jak se zabíjejí. Přijde mi to normální. V onom hotelu je taky jeden starší pár, našli jsme je více méně náhodou, jemu bylo kolem pětasedmdesáti a měl neuvěřitelnou výdrž. Stopli jsme kameru, ale oni pokračovali a pokračovali. Mají kliku, ti dva.
Co si myslíte o pornografickém průmyslu?
Když jsem byl -náctiletý, díval jsem se na porno skoro pořád, měl jsem ho radši než třeba horory. A sex je pro mě pořád silnou motivací, raději chodím do barů se striptérkami než do těch bez nich. Nemám ale rád pornografický průmysl, mimo jiné mu vyčítám, že pořád ještě nevzniklo opravdu mistrovské pornografické dílo. Co mají horory nebo sci-fi, pornu chybí. Myslím, že hodně podobných projektů je zastaveno už v počátku prostě proto, že představa, že muž sedící vedle vás v kině bude mít erekci, není pro nikoho moc příjemná. Ale já jeden erotický film teď chystám. A chci ho udělat hned hezky ve 3D.