Ve Francii a Tokiu je proslavený jako tzv. medical artist – fotí, kreslí a maluje mladé japonské ženy s krčními límci, obvazy, páskami přes oko, v sádře apod. Před knihou Lolita komplex vydal Slocombe jedenáct románů, od té doby další tři. Má rád filmy Miloše Formana a Jiřího Menzela a jeho otec se účastnil osvobozování Čech za druhé světové války.

Hrdina románu Lolita komplex se zdá být vaším alteregem. Do jaké míry jste řešil, zda je dobré odhalovat své soukromí? A je to těžší, či jednodušší v literatuře než ve filmu, fotografii či v komiksu?

Spisovatel by se neměl nechat spoutat strachem z odhalování svého soukromí. Jistá míra upřímnosti je nezbytná k tomu, abyste se dostali blíž ke čtenářům, kteří tak s vámi mohou sdílet obecně lidské pocity. Na druhou stranu, absolutní autobiografie by mohla být nudná.

Moje hlavní postava, Gilbert Woodbrooke, ve skutečnosti nejsem já. Například on je také fetišistický fotograf, ale jeho obsese se liší od té mojí: já pracuji s lékařskou veteší, zatímco Gilberta fascinují ženy v uniformách – vojandy, zdravotní sestřičky, letušky atd. Zdálo se mi, že takový fetiš bude pro průměrného čtenáře srozumitelnější.

Je určitě obtížnější rozhodnout se zobrazit, třeba jen zčásti, soukromý život v románu než ve filmu, fotografii či komiksu. Protože když čtou lidé knihu, vždycky věří všemu, co je v ní napsáno. A v mých románech je velmi mnoho skutečných faktů, ať už osobních nebo historických. Často si dokonce myslím, že se to, co jsem napsal, skutečně stalo!

Ovlivnila vás Nabokova Lolita? Zkoumal jste působení lolita komplexu ve společnosti i kultuře a umění v průběhu dějin?

Samozřejmě, že jsem měl Lolitu na paměti, ale hlavně jsem se vztahoval k japonskému fenoménu zvanému Lolicon. Tento pojem je relevantní k příběhu knihy, protože její dvě hlavní ženské hrdinky jsou Emiko, velmi mladá a úspěšná japonská spisovatelka, a Doïna, rumunská dívenka polapená v síti prostituce. Obě dvě symbolizují extrémně opačné situace: Emiko se stane milionářkou díky svým bestsellerům, Doïna utíká před chudobou rumunské vesnice. Emiko přiletí propagovat svou knihu do Londýna letadlem, Doïna dorazí do toho samého města uvězněna v kamionu řízeném albánskými pasáky. Obě dvě dívky ale zároveň reprezentují stejnou komerční hodnotu, kterou mají díky svému mládí a kráse.

V románu kritizujete obchod s bílým masem. Jste ale schopen pochopit vášeň mužů pro velmi mladé dívky, pro tzv. hebofilii?

Jako muže mě mladé dívky – ale ne děti – přitahují. Lidé nemohou nést zodpovědnost za své sexuální preference ani fetiše, které získávají během dětství a které se mohou extrémně lišit od normy.

Co kritizuji, je komerční rozšíření a kriminální zneužití mladých dívek, které unášejí gangy. Nelegálně je vyvážejí a drží jako vězeňkyně uvnitř velkých měst jako Londýn, Brusel, Paříž, Lyon nebo Milán. Západní společnost se na tyto dívky dívá s velkým množstvím předsudků a de facto nedělá nic pro to, aby je osvobodila z otroctví.

Myslíte si, že hebofilie je novou formou vášně, která má své současné sociální a psychologické důvody, nebo naopak něco velmi starého, co se možná nyní jen začíná viditelněji projevovat?

Jsem si jist, že jde o velmi starou záležitost. Ve Francii osmnáctého století propůjčovali majitelé nevěstinců k sexu i děti.

Jediný rozdíl je v tom, že nyní žijeme ve světě všudypřítomného obrazu. Takřka vše nabývá viditelnosti. Ale obrazy všeho druhu nás už přesytily do té míry, že máme narušenu schopnost býti šokovaní. Jako by nám už bylo všechno jedno. Zaměřujeme svůj zájem pouze na obrazy, které sami aktivně vyhledáváme, a zbytek přehlížíme. A děláme to všechno z našich domovů prostřednictvím internetu. Na webu můžeme dokonce stáhnout filmy, abychom nemuseli chodit do kina. Lidský druh se stává jedním velkým stádem ovcí, které zůstávají doma. Éra masivních protestů a organizovaných revolucí je ta tam.

Tato situace je velikou šancí pro vládce planety. George Orwell to prorokoval ve své knize 1984 velmi správně. Jen v letopočtu se zmýlil.

V Lolita komplexu se vaše alterego poměrně negativně staví k jednomu z hrdinů, k umělci, o němž se nakonec dozvíme, že je vrahem. Lze vycítit jistou řevnivost jeho jako více či méně komerčního fotografa vůči někomu, koho velebí kritici jako představitele vysokého umění.

Ta postava má svůj předobraz v Damienu Hirstovi – ačkoli Hirst samozřejmě není vrahem. Inspirovaly mě jeho rozhovory, které jsou chytré a zábavné, ale docela cynické.

Ne že bych neměl rád Hirsta nebo třeba Andyho Warhola: co nemám rád a co kritizuji, je falešný svět uměleckého trhu, který je obklopuje. Tito dva chytře využili svět umění ke svému vlastnímu prospěchu. Ale existují i jiní umělci, kteří jsou dnes aktivní, mají stejně silné vidění a kteří pracují více ve skrytu, v undergroundu – třeba já.

Nejlepším, ale velmi pomalým uměleckým kritikem je čas. Nejslavnější a nejbohatší malíři Francie devatenáctého století jsou dnes úplně zapomenuti. Je to pořád stejná písnička: velké pompy současníků jsou rychle zapomenuty, zůstávají pouze skuteční tvůrci. Mana Raye plně uznali až na konci jeho života a po smrti. Van Gogh neprodal za celý svůj život jediné plátno.

Jedním z tematických motivů vašeho románu je kritika politické situace ve Velké Británii. Kde spatřujete hlavní příčiny její krize?

Británie trpí dvěma politickými katastrofami: první představovala Margaret Thatcher, nekompromisní konzervativka, která proti stávkujícím posílala policii a armádu, seškrtala dotace na vzdělávání a přátelila se s fašistickým generálem Pinochetem.
Druhou katastrofu představoval Tony Blair, který si podmanil Labour party a přeměnil ji na New Labour. Nakombinoval přitom ty nejhorší chyby západního kapitalismu s chybami sovětského socialismu. To dovedlo britské občany k chudobě. K ní se dopracovali za vlády republikánů i Američané.

Jaká je oproti tomu situace ve Francii? Jaké jsou podle vás její nejpalčivější problémy?

Jedním z důvodů, proč jsem napsal tuto knihu, je, abych varoval Francouze před tím, co se může přihodit nebo co už se začíná dít.

Velmi varovným signálem byli dva hlavní volební kandidáti na prezidenta v roce 2007: konzervativec Nicolas Sarkozy a takzvaná socialistka Segolene Royal; pro oba byl vzorem právě Tony Blair.

Francouzská společnost se čím dál více amerikanizuje. Konzum je na svém vrcholu. Dokonce i mladí černoši z předměstí jsou při házení zápalných lahví obuti do úplně nových značkových bot Nike.

Dalším nebezpečím je islámská propaganda. Ženy a mladé dívky arabského původu jsou vykořisťovány macho-chlapy, kteří náboženství pouze zneužívají k tomu, aby rodinám vnutili svůj staromódní pohled na svět. Potratit je pro mnoho mladých žen problém, protože jsou rozpočty na zdravotnictví seškrtány a mnoho veřejných služeb je zavřených; musejí se využívat soukromé ordinace, které jsou ovšem velmi drahé.

Francouzská společnost se postupně rozděluje do dvou kategorií, tak jako v Krásném novém světě Aldouse Huxleyho: na prvořadé a druhořadé občany. Když jsem byl mladý, byly francouzský výukový systém a veřejné zdravotnictví v dobrém stavu. Celé to ještě zhoršuje prezident Sarkozy, jeden z nejneschopnějších vůdců, jakého jsme kdy měli.

Romain Slocombe
Lolita komplex
Přeložila Alexandra Pflimpflová.
Odeon

obálka Romain Slocombe: Lolita komplex

FOTO: Archív nakladatelství Odeon