Když Marcel Duchamp v roce 1917 vystavil pisoár, byla to bomba. V marné snaze jeho úspěch zopakovat se pak ale začaly spouštět krucifixy do moči, začalo se kálet v galeriích a nedávno se dva performeři vymočili na hrob Jindřicha Chalupeckého, jehož cenu nedostali. Natočili se při tom na video.

Nechci ani náhodou měšťácky naznačovat, že močit na hroby je nehezké. Nepochybuji ani o tom, že oba chlapci stvořili umění. Sledování jejich videa je jistě esteticky uspokojuje, a ještě větší extázi zažívají, když si při něm navzájem čůrají do pusy. Opravdu nemám nic proti lidem, co defekují na veřejnosti. Jen bych rád někde našel Kunderův kýč, abych si od všech těch originálních hoven odpočinul.

Bohužel mi není dáno. Kunderova slova jsou kecy. I kýč je dneska plný hoven.

Nejde jen o sádrové trpaslíky, kteří sedí přičapnutí u silnic do Německa. Hovna najdete, i když jdete do knihkupectví koupit barevnou knížku pro děti. Titul s neodolatelným názvem Víš, co má v plínce myš? je bestseller. Ještě neuvěřitelnější kniha O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu je dokonce tak kultovní, že se dočkala vydání „s pohyblivými obrázky. Na rozkládacích dvoustranách si čtenář sám uvede do pohybu zvířátka i to, co padá z jejich zažívacího traktu. Toto vydání zaujme malé i velké čtenáře“. Odhoďte Tolstého, je tu krtek s hovnem na hlavě!

Postihlo to i lidi, co věci pro děti dělat umějí. Kašpárek v rohlíku boduje písničkou Čůrej. Petr Nikl věnoval vlastním chcankám oslavný opus, který otvírá jeho webovky. Kromě toho podkreslil melodií text Zlatí hadi zlatě kadí a spousta jeho ilustrací ke knize Záhadky připomíná… řekněme hnědé spirály.

Děti jsou přirozeně koprofilní, stud v nich buduje až úzkoprsá společnost. Brzy o něj přijdou. Napadá mě jediné dobro, které to přinese: pitomci, co močí na hroby, přestanou kohokoliv zajímat.