Takže co se mi přihodilo: na podzim jsem měl domluvené tři výstavy v poloprofesionálních fotografických galeriích, v jedné budějovické, druhé brněnské a třetí středočeské. Všechny tři galerie mají kurátory, které znám osobně a vážím si jich, na výstavy jsem se těšil.

A pak přišly dušičkové mlhy a začalo telefonování. Jednou vadilo, že chci vystavovat již zarámované fotografie, podruhé produkce nehodlala do výstavy (v ceně fotografií okolo půl miliónu) investovat ani dopravu a potřetí se předem domluvené podmínky měnily krátce před vernisáží jako cena rajčat na Zelném trhu. Když jsem začal výstavy jednu po druhé rušit, táhnul se za mnou z telefonu slabý údiv: Co mu jéééé? Vždyť tady už vystavovali skoro všici. A nikdo si nestěžoval!

Ta systémová chyba je samozřejmě nejčastěji v nás. Tedy ve mně. Ale já přeci všechny své povinnosti splnil, nic jsem neprovedl, jednal jsem se všemi slušně, jenom jsem trval na nějaké elementární laťce. V zahraničí jsem nikdy takový problém neměl. Nejde ani říci, že je to jednotlivý šlendrián nějakých „taky galerií“. Ty galerie mají slušný výstavní program. Systémová chyba je hlubší.

Problém vidím v tom, že ethos uměleckého fotografa se od doby undergroundu nezměnil. Oficiálních, z veřejných zdrojů financovaných galerií umělecké fotografie je zoufale málo a nemají nezávislý výstavní program. Stejně jako před převratem. Neoficiální galerie tedy nabízejí autorům „svobodný prostor“ a oni jim – dvacet let po revoluci – skáčou na špek, s vděčností a na vlastní náklady zdobí svým uměním kavárny a bary, kupují víno, v mírném předklonu potřásají rukama. Neptají se, kde jsou ty peníze z grantů na kulturu či zda produkční bere za svou práci peníze, nebo ne. Nenapadne je trvat na uhrazení dopravy, kvalitní vernisáži a propagaci na úrovni, natož na pojištění svých fotografií! Jako by českým fotografům bohatě stačilo, že je nikdo nevezme obuškem přes hlavu. Ethos bitého psa, člověka na okraji, podivína z uzavřené, vzájemně se podporující komuny se dosud nezměnil. Nalákejte na tohle sběratele!

Igor Malijevský: Magician, titulní fotografie z nerealizované výstavy v Brně

Igor Malijevský: Magician, titulní fotografie z nerealizované výstavy v Brně

FOTO: Archív Igora Malijevského

Čeští umělečtí fotografové teprve čekají, až se jednoho rána probudí ve svobodné společnosti a plni sebevědomí začnou trvat na svých právech, na slušném jednání, na galerijních a hlavně produkčních standardech. Profesionální soukromé galerie začnou konečně prosperovat, protože nabídka jejich zboží už nepůjde pořídit na bleším trhu. A díky tomu poroste i vážnost žánru, zlepší se umělecká kritika, opět vzniknou časopisy, které se budou zabývat uměleckou tvorbou a ne reklamou amatérského zboží.

Bude zapotřebí – stejně jako před dvaceti lety – zmužilost a víra v nejobecnějším slova smyslu. Jinak už zbývá jen umělecká emigrace. Protože spojí-li se zlomené sebevědomí se systémovým amatérismem a obecnými pochybami o magické síle umění, zůstává už jen prostor pro …, jak to říci, …pro volnočasové aktivity.

Autor je básník a fotograf, jeho fotografie jsou součástí sbírek Museum of Fine Art, Houston, Museet for Fotokunst, Odense a řady soukromých sbírek v Evropě a USA.