Článek
Politická angažovanost ovlivňuje osudy všech hrdinů jejích knih, veřejný život se prolíná se soukromým. J. M. Coetzee hovoří v souvislosti se spisovatelčinou tvorbou o podřizování vlastního talentu politickým cílům v boji proti režimu, což ale nutně vyplývá z kontextu, v němž žije. V aktuální novele Začni žít se ovšem autorka na rozdíl od předchozích vyhýbá ideologickému pohledu, naopak se zaměřuje na lidskost jako takovou, již prosazuje s nestranným zaujetím. Místy by se dalo mluvit až o moralizujícím patosu.
Hrdinové příběhu patří ke společenské elitě. Jedná se o jedince s ryzím charakterem, kteří přes pochybnosti nakonec volí správně dle přísných racionálních zásad. Podobají se chladnému ideálu antických soch. Jejich poklesky proto vyznívají poněkud parodicky, i když je autorka rozhodně neironizuje.
Příběh začíná pomalým nájezdem kamery, odkazujícím k manýrám Vladimíra Nabokova. Hledáček sklouzne po melancholickém metaři listí, přiblíží se k mladé ženě a zachytí se na přijíždějícím autě. Ve voze sedí on, Paul, manžel a otec. Vrací se z nemocnice, aby dobu rekonvalescence strávil v domě svého dětství, protože z jeho těla vychází záření, které ohrožuje okolí. Z dospělého muže se tak má opět stát syn.
Diagnóza člověka promění v bezbrannou hračku lékařů. Rozbitý stroj. Předmět zkoumání. Ze strachu se podvolí. Nechce čekat na rozklad ve chvíli, kdy se cítí plný sil. Uzavírá se do vlastního mikrokosmu. Dny se smrsknou v čistou tělesnost. Tělesný strach přemůže jakýkoli duchovní rozměr lásky, života i knihy samotné.
Ústřední dvojici postav, Paula a Benni/Berenice, doba izolace poznamená. Paul v rodném domě vzpomíná na podobu tehdejší krajiny. Srovnání s jejím aktuálním stavem, kdy deltu řeky Okavango ničí přehrady a těžba surovin, v něm probouzí touhu radikálně změnit vlastní život. Berenice začne naopak ve svém nitru vnímat dvě odlišné osobnosti – jedna podporuje manžela-ekologa, který se snaží zachovávat africkou kulturu a přírodu v původním stavu, druhá těží z příchodu popkultury a konzumu. Pomocí střetu těchto Bereničiných světů nechává spisovatelka vyniknout absurditě konvencí. Zároveň se skrze něj pokouší kritizovat konzumní společnost a kapitalismus obecně.
Gordimer píše neotřelým stylem, útržkovitá, místy až experimentální forma textu vnáší do jeho obsahu jakousi syrovost. Myšlenky vypravěče i postav komentuje v neustálých vsuvkách. Reaguje na názory a asociace. Vnáší do nich pochyby, bilancuje je. Takové zásahy do myslí postav obnažují jejich prožitky a zabraňují přetvářce. Novelu lze označit za realistickou v tom smyslu, že se zřejmě jedná o konkrétní místa i osoby, mající původ v Jižní Africe. Nikdy však nejsou skutečně jmenovány. Pomocí takových aluzí autorka postihuje současnou atmosféru postapartheidní společnosti, kterou však čtenář pouze tuší z postavy černošské hospodyně, Paulových domorodých spolupracovníků či adoptovaného děvčátka s cejchem viru HIV.
Nadine Gordimer
Nadine Gordimer Začni žít
Nadine Gordimer Začni žít Přeložila Zuzana Mayerová.
Mladá fronta 2009