V postmoderní době dominuje kulturní nad ekonomickým, estetické nad instrumentálním a spotřební nad výrobním. Dominantní kategorií se stává osobní vkus individua, které se dalekosáhle osvobodilo od jakékoliv sociální determinovanosti. V praxi to vypadá tak, že namísto sociálních vrstev (či s prominutím tříd) vidíme ve společnosti jen pestrou mozaiku vysoce proměnlivých skupinek, jejichž členové se spojují a zase rozpojují na základě svobodné volby, s níž realizují životní styl, který si vybrali.

Výsledkem je, že sociální příslušnost přestává diktovat, jaké vzdělání si kdo pořídí, koho pojme za manžela/manželku, kterou politickou stranu bude volit.

Jednotlivci volně těkají mezi různými prostředími, vybírají si z každého to, co je právě zaujme, aby to po krátkém čase nahradili zase něčím jiným, zajímavějším a esteticky přitažlivějším (to se týká i manželů/manželek).

Už ve druhé polovině sedmdesátých let 20. století přichází Ronald Inglehart se zjištěním, že význam materiálního zajištění a bezpečí ustupuje do pozadí. Pro novou generaci jsou mnohem atraktivnější postmateriální hodnoty, jako je atraktivní kvalita života a maximální možnost seberealizace. Francouzský sociolog Gilles Lipovetsky v řadě poutavých knih popsal postmoderní lidi jako tvory, kteří experimentují se vzorci svého konzumu a přelétají z jedné módní značky na druhou jako neposední motýli. (Každého jistě napadne, že by nemělo valného smyslu zkoumat stratifikační ukotvení neposedných motýlů.)

Když chce vyjádřit znaky postmoderního člověka Zygmunt Bauman, nemluví nudně o dělnících, úřednících či podnikatelích, ale o tulákovi, hráči a zevlounovi.

Všichni skvělí duchové nás přesvědčují, že jsme se přesunuli do reality, ve které vlastní volba převažuje nad determinovaností, vlastní přání nad nutnostmi a osobní inklinace nad vnějšími tlaky. V postmoderní společnosti máme prostě co do činění s lidmi, kteří se odpoutali od nudného vydělávání a věnují se mnohem zábavnějšímu utrácení. Společnost se osvobodila od tlaků ekonomiky a její členové se realizují nezávazně a nenuceně sledujíce přitom pouze své individuální preference, vkus a estetické hodnoty.

 

Rozevláté řeči o postmoderně jsou podle všeho jen opiem intelektuálů z nižších středních vrstevJan Keller


Pro sociologii je postmoderna přímo požehnáním. Zjištění, že jednání se stává svobodným a nedeterminovaným, uvolňuje studentům ruce od nezáživného sledování kauzálních závislostí a vytváří ideální téma pro kavárenské rozhovory, které je možno podle vlastního vkusu přenášet do učeben a zvěčňovat v odborných pojednáních. To vše s ledabylostí, která je tak drahá školácky neposednému duchu postmoderny.

Něco tady však přece jenom nehraje. Ve stejné době, kdy na místo ekonomických tlaků a nutností nastupuje nezávazná volba životních stylů ovlivňovaná pouze vkusem a hodnotami svobodných individuí, ve stejné době jsme svědky narůstající dominace ekonomického imperativu nad všemi sférami života společnosti.

Imperativ světové konkurenceschopnosti diktuje nejen strategii firem, ale v podobě tzv. modernizace sociálního státu přeměňuje sociální politiku ve služku, která musí být po vůli svobodným silám trhu. Systém sociálních dávek je přetvářen tak, aby potřebným nepomáhal, nýbrž je trestal za jejich nízkou flexibilitu a opět je aktivizoval pro nucené nasazení na frontě globalizované ekonomiky.

Celá oblast vzdělání má být bezezbytku podřízena požadavkům trhu práce a pověstná Bílá kniha vzdělávání pro Českou republiku mimo jiné doporučuje, aby se kapitáni průmyslu mohli volně stávat univerzitními profesory, protože svou vzdělanost prokázali přece tím, kolik nepotřebných pracovníků vyházeli z firmy ve snaze zvýšit momentální kurz akcií. (Jak nepotřebné a nepraktické jsou jiné aspekty vzdělávání, dokazují sami autoři zmíněné knihy počtem hrubých pravopisných chyb, jež jsou spolu se slohovými finesami pro toto mistrovské dílo tak charakteristické.) Nejnověji se s duchem postmoderně zcela cizím setkali vědci naší Akademie věd. Dostali první lekci z toho, že pro ně neplatí nejen svoboda bádání, ale nebude jim tolerována ani ta nejmenší nepraktičnost v podobě základního výzkumu. Pokud snad dospějí k objevu srovnatelnému s výrokem „Země se točí kolem Slunce“, bude jim jeho publikování proplaceno pouze v případě, že doloží, kterému tuzemskému výrobci či přepravci může podobná pošetilost přinést vzestup tržeb.

Náš přední ekonom Václav Klaus to celé vyjádřil s přehledem sobě vlastním, když vědcům vzkázal něco v tom smyslu, že jim drží své profesorské palce, aby co nejrychleji pochopili, že svoboda jejich bádání není zase až tak moc důležitá pro skutečnou svobodu, jak ji chápe on, tedy pro svobodu kupeckou.

Mohli bychom pokračovat ještě dlouho. Ve společnosti, ve které je prý každý jedinec bezprecedentně osvobozen od ekonomicko sociálních tlaků, které formovaly dřívější třídy a vrstvy, a je konečně naprosto svoboden ve výběru toho, čím se bude zabývat a jak si bude žít (naposledy říkal něco takového Bedřich Engels o komunismu), v této společnosti jsou sílícímu tlaku ekonomiky podřízeny kromě politiky, vzdělávání a vědy také média, sport, turistický a zábavní průmysl, ale též možnosti ochrany přírody a krajiny a činnost občanských organizací všeho druhu.

Ekonomika dokonce pronikla i do oblasti náboženství. Výsledkem je zrod nového typu věřících – praktikujících neoliberálních ekonomů s vlastním papežem na Hradě.

To, zda mají pravdu postmoderní estéti, anebo kritici všeho toho přemítání o nástupu postmoderní společnosti, zjistíme docela jednoduše. Pokud mají pravdu mistři přemítání, pak světová hospodářská krize, kterou právě prožíváme, je první čistě postmoderní hospodářskou krizí v dějinách.

Co je ovšem postmoderního na tom, že někdy od konce devadesátých let 20. století se podařilo bankovním kruhům v USA krok za krokem vyřazovat z činnosti hlavní pojistky, jež byly uzákoněny proto, aby se nemohla zopakovat velká (typicky moderní) krize let třicátých? Nakolik je postmoderní ono úvěrové perpetuum mobile, kdy banky vesele půjčovaly lidem, aniž by se v nejmenším staraly o to, zda dotyční jsou schopni své úvěry splácet?

 

Ekonomika dokonce pronikla i do oblasti náboženství. Výsledkem je zrod nového typu věřících – praktikujících neoliberálních ekonomů s vlastním papežem na Hradě.Jan Keller

 
Co je postmoderní na principu letadla, v jehož rámci banky okamžitě prodávaly poskytnuté úvěry novým zájemcům, a ti je pak po celých stovkách a tisících vázali do balíčků, v nichž se měly úvěry různé bonity navzájem vyvažovat?

Dokud někdo neprokáže, že lidská hamižnost, absence zodpovědnosti, nezájem o osudy druhých, spekulace bez hranic a ochota balancovat kvůli vlastnímu obohacení na samé hraně už tak ohebných zákonů, jsou typicky postmoderní vlastnosti, do té doby budeme muset považovat současnou krizi za typický projev běžného moderního kapitalismu, který se projevuje s až únavnou pravidelností již téměř dvě stě let.

A máme zde řadu dalších důkazů o tom, že žádná postmoderna se nekoná. Vždyť kdybychom věřili jejím pohádkám, pak by i nezaměstnaní trávili čas experimentováním se svými konzumními preferencemi řídíce se přitom v prvé řadě motivy estetickými.

Jan Keller

Jan Keller, autor eseje

FOTO: archiv, Právo

Učitelé by vyučovali žáky věcem krásným, třebas bytostně nepraktickým. Byli by na to hrdi a ministerstvo školství by nestálo v pozoru před činovníky ze Svazu průmyslu a dopravy. Stovky a tisíce vědců z Akademie věd by nebyly stavěny do latě vedením Hospodářské komory.
Rozevláté řeči o postmoderně jsou podle všeho jen opiem intelektuálů z nižších středních vrstev. Díky jejich pravidelné konzumaci prožívají své stavy blaženosti a stávají se necitlivými vůči evidenci, s jakou jim moc a peníze určují, co si budou zcela svobodně myslet a k jakým hodnotám se budou naprosto spontánně hlásit.

Ať jenom zkusí své pravidelné dávky postmoderních sedativ vysadit. Dostaví se kocovina z poznání, že kvalita života je až to poslední, na co jim zbude po výplatě, a že i postmoderní tulák v krizi už tak jaksi dozevloval.