Článek
Ale právě televize, tento nejmasovější a zejména pro starší generace autoritativní sdělovací prostředek, mě vyvedla z omylu.
Dověděl jsem se totiž nedávno, že již delší dobu natočený dokument režiséra Miroslava Kačora Svědomí hrdinů, zachycující kauzu bratří Mašínů z druhé strany, tedy ze zorného úhlu pozůstalých po obětech akce Mašínovy skupiny, Česká televize odmítla odvysílat: „druhá strana“ tedy být slyšena nemá, možná nesmí. Zdá se, že veřejnoprávní televize má být v politickém ohledu v zásadě tím, čím byla za komunistů: nápravně-výchovnou institucí, vychováván ale už nemá být budovatel vyspělé socialistické, nýbrž kapitalistické společnosti. Neříkám tím, že poměry jsou tytéž ve všech ohledech, jistě i špatná demokracie ponechává jistý prostor názorům, jež „nejsou v souladu“.
Paradoxem po „dvaceti letech svobody“ však je, že při vší obsahové rozdílnosti jsou si metody radikálních antikomunistů a komunistů (pokud byli u moci) tak podobné. Vzpomínám na dialog Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem v jedné z jejich slavných předscén: „Sestřičku a bratříčka sežral vorel… von to byl sokol, ale my to tenkrát nesměli říkat.“ – „A proč?“ – „Já nevím, u nás u svišťů každou chvíli nesmíme něco říkat...“ Často jsem si tu scénku pouštěl z magnetofonu za normalizace. Dnes ale zjišťuji, že je tu pořád někdo, kdo privilegovaným způsobem ovládá veřejný „diskursivní prostor“ – že jsme pořád „u nás u svišťů“.
Zřejmě tu panuje obava, že nejsme s to přijmout fakt rozpornosti světa, radikální plurality názorů, lidských zkušeností, kontextů, v nichž se náš život pohybuje. Proto jsou tak často zakazovány nežádoucí pohledy na věci, proto odstraňujeme sochy, dáváme filmy do trezorů... Vždyť i režisér Juraj Herz nedávno řekl v televizi, že v tomto masmédiu už asi nikdy neuvidí svůj film Zastihla mě noc o komunistické novinářce Jožce Jabůrkové. – Napadlo mě mimochodem, kdy bylo v trezorech více filmů: za normalizace nebo po ní? Otázka se asi zdá hloupá nebo pobuřující; nemluvím o kvalitě či politické tendenci, jen o kvantitě. I když nás po normalizační noci zastihl jasný den, je třeba toho ještě zřejmě dost ponechat ve tmě trezorů.
Zdá se, jako bychom nebyli schopni rozeznávat význam plurality kontextů, rozpoznat, že tatáž osoba může být v jednom kontextu obdivuhodná, v jiném problematická, ba i hůře.
Nejmarkantnějším příkladem zde může být Julius Fučík (film ze šedesátých let o něm je dnes nejspíš také trezorový): jeho boj proti nacistickým okupantům si – aspoň podle mě: kontexty nelze separovat od našich zorných úhlů – zaslouží úctu, zároveň bychom se neměli vyhýbat skutečnosti, že Fučík byl stoupencem jiného totalitního režimu, ať třeba do značné míry na základě iluzí.
Nebo blíže k současnosti: Václav Benda si zaslouží ocenění za svůj boj proti normalizačnímu režimu, nikoli však (zase podle mě) za své pinochetovské sympatie či nápad řešit „slovenskou otázku“ na začátku devadesátých let vojenskou invazí.
Příklad z mého oboru: před léty na stránkách Filosofického časopisu běžela diskuse o díle a osobnosti českého filosofa Jindřicha Zeleného. Profesor Sobotka poukazoval na erudici dotyčného a význam jeho filosofické práce, druhý účastník diskuse, profesor Sousedík, akcentoval Zeleného normalizační politické aktivity. Pravdu měli oba!
Často si vzpomínám i na výrok dítěte z filmu Na samotě u lesa: „Dědeček je hodný a(le) překáží nám.“ (snad si to pamatuji dobře). Ano, takový je svět. Pokud autoritativně separujeme jeden aspekt, jeden pohled na věc, oddělíme rub od líce, obraz skutečnosti bude chudý a deformovaný.
Netvrdím, že tematizací různých, i protikladných kontextů, připuštěním plurality pohledů či uznáním relevance rozdílných životních zkušeností se doberme „pravdy“: není žádná jednoznačná, definitivní pravda, ale podoba událostí, smysl souvislostí lidských příběhů se nám ukáží přece jen plastičtěji.
Nepléduji tím pro to, že by snad všechny reálně existující názory měly stejnou relevanci; ale bez jejich veřejné prezentace a bez veřejné diskuse o nich nemůžeme dospět ke zvážení jejich významu. Zrovna kauza Mašínovy skupiny otevírá mnohem širší a hlubší problematiku: totiž otázku oprávněnosti užití násilí v situaci, jež se vyznačuje nedemokratičností či nesvobodou.
To se netýká jen jednotlivců, ale i celých národnostních skupin: třeba boje Čečenců za vymanění z ruské nadvlády či Palestinců proti izraelské okupaci.
To jsou také případy vyvolávající nejen onu základní otázku oprávněnosti použití násilí, ale i speciálnější otázky, třeba za jakých okolností a vůči komu lze násilné metody aplikovat. Jestli však umožníme slyšení jen jedné straně, jednomu názoru, dveře ke smysluplnému posouzení čehokoli si zabouchneme a priori. – A právě takovou metodu zvolila v případě Mašínů Česká televize. Je tedy u nás zásada audiatur et altera pars stále rozvratná? Podivný výsledek „dvaceti let svobody“.