Článek
Burjati, blízce příbuzní Mongolům a od nich na pohled prakticky nerozeznatelní, sídlí při hranicích s Mongolskem okolo Ulan-Ude, další burjatské regiony jsou okolo Čity. Jazyk je mongolštině značně podobný, řekněme jako srbština češtině (další výrazné mongolskojazyčné a buddhistické etnikum, Kalmyci, odešli až na dolní Volhu). I burjatské tradice a zvyky se liší od mongolských jen málo – znají například v podstatě stejné tradiční zápasy i jiné atrakce mongolského nádamu.
Burjati, v malém množství žijící i v Mongolsku samém, nebyli nikdy kočovníky, ale usedlými chovateli dobytka a zemědělci (daří se tu tak nejspíš zelí a bramborám) a v porovnání s Mongoly platí za mnohem ambicióznější a přičinlivější. Ač jsou v něčem archaičtější – velmi dlouho vyznávali šamanismus a jeho zbytky se mezi nimi hojně drží podnes a buddhismus k nim pronikl až v 17. století – prosluli jako známí učenci i církevní politikové. Známý láma Avgan Dordžijev (1853–1938) byl po dlouhá léta nejvlivnějším poradcem 13. dalajlámy a mezi válkami byl jmenován i velvyslancem tehdy nezávislého Tibetu v Sovětském svazu. Ani jeho vliv, ani vysoké stáří a status diplomata však nezabránily tomu, aby nebyl v roce 1937 zatčen a posléze umořen ve vězení v Ulan-Ude.
Téměř subpolární burjatský lamaismus měl a má svá specifika a tamní kláštery, ve třicátých letech zcela zničené a rozehnané, byly dnes opět obnoveny a působí neobyčejně zvláštním dojmem, s pagodami mezi břízkami a smrčky – Burjatsko totiž vypadá jako zvětšená a výrazně sušší Šumava, s borovými lesy na kopcích a mozaikou stepí, březovišť a rašelinišť v rovině.
Ač věčně zmrzlá půda začíná jen tři sta kilometrů na sever, mají v hlavním z nich, Ivolginském dacanu (toto pro Čecha půvabné slovo označuje v burjatštině klášter), ve vytápěném skleníku údajnou odnož stromu, pod nímž Buddha došel osvícení (Ficus religiosa).
Vzestup a pád burjatského buddhismu může český čtenář podrobně sledovat v knize Luboše Bělky Tibetský buddhismus v Burjatsku. Není to právě povzbudivé čtení, od mongolských poměrů se represe lišila jen tím, že po válce začal sovětský režim pěstovat skupinu ochočených a kolaborujících lámů, podobně jako sponzoroval už kdysi režim carský tzv. státní lámy v mnohem větším měřítku.
Ulan-Ude, někdejší Věrchněudinsk, bylo založeno jako ruská obchodní stanice za kolonizace Sibiře v 17. století, okolní venkov je čistě burjatský, město tak asi z poloviny. Ač Burjati svým jazykem dosud běžně mluví, píší ponejvíce rusky a burjatské noviny patří k okrajovým fenoménům. Těsné napojení na Rusko dává Burjatům mnohem větší přístup k západnímu typu vzdělání, ale hrozí jim i mnohem větším odnárodněním.
V Ulan-Ude, městě známém kolosální hlavou Vladimíra Iljiče, vyvedeného, snad za účelem jeho ochucení místnímu obyvatelstvu, s mimořádně mongolskými rysy, je vidět i mnoho míšenců, často spojujících burjatskou tvářnost s ruskou blonďatostí. Prvního Burjata jsem shodou okolností potkal před léty ve Vídni jako delegáta jakési biologické konference. Trpce si mi, stále kryptobuddhista, stěžoval na drsné vivisekční pokusy na tamní univerzitě (i kouzla burjatských šamanů se zvířaty byla dosti drsná, ale to nezmínil).
I u nás je známý burjatský tibetolog a kulturní pracovník Gondžab Cybikov (1873–1930), jehož kniha Cesta do Tibetu vyšla ve dvou vydáních – jakožto Burjat měl cestu do Lhasy otevřenou i v době, kdy se o tom Rusům či Zápaďanům ani nesnilo.
Zvlášť šokující důkaz staré burjatské učenosti jsem našel v ulanudském muzeu: tibetsky popsané tabule z pozdního 17. století znázorňující lidskou embryologii, zjevně zachráněné z nějakého kláštera se školou tradiční tibetské medicíny. Pokud datace souhlasí, je to neobyčejný objev – autoři nejen že znali třeba korpuskulární povahu spermií, ale přirovnávali zcela podle Haeckelova pravidla jednotlivá stadia vývoje zárodku k rybám, plazům a savcům. Až doteď zírám na fotografie jako uhranutý.
Jedeme-li z Ulan-Ude transibiřskou magistrálou směrem na západ, krajina se velmi rychle mění ve smíšenou tajgu s borovicemi, smrky, limbami, břízami, osikami a jeřabinami a celý ráz kraje z „mongolského“ v „ruský“. Pohoří Sajany je pak velmi důležitým klimatickým přelomem ze „západního“ klimatu s maximem srážek v zimě a na jaře a suchým létem v klimatický typ Mongolska, Tibetu a severní Číny se suchou a jasnou zimou, prašným jarem a maximem srážek v létě. V Sajanech také končí své rozšíření řada evropských druhů ptáků a dalších živočichů.
V okolí Irkutsku, kde už se častěji vidí i pole, by se některé úseky krajiny podobaly naší. Ač skoro všechna zvířata, hmyz i rostliny tam patří ke stejným druhům jako u nás, či alespoň velmi blízce příbuzným, a ač obyvatelé jsou vesměs světlí běloši s modrýma či modrošedýma očima, je Sibiř jaksi bytostně jiná. Tamní ruské obyvatelstvo, potomci kozáků a vyhnanců, už zde žije v mnohých případech čtyři sta let a představuje navzdory úplné rasové podobnosti dosti jiné typy, než na jaké jsme zvyklí ze střední Evropy. Jen málokoho lze z hlediska našeho vkusu označit za hezkého – když jsem jako dítě listoval sovětským časopisem Krokodýl, pokládal jsem postavičky tamních kreslených vtipů za zlovolně-nelítostné karikatury.
Sibiřský venkov se vylidňuje, a kdo může, prchá do Moskvy a dál, v horším případě aspoň do Irkutska. V řadě tváří se zračí zoufalství, rezignace, popuzení, zloba a „vypitost“ těch, co zůstali. Cizinci vyvolávají v těchto regionech podnes velkou pozornost, místy upřímný zájem. Servis či možnost ubytování jsou neobyčejně bědné a předražené, lhostejnost se proplétá s mentalitou predátora – cizince ne decentně holit, ale stáhnout z kůže. Nechceš, holoubku? Nech. Nejbližší ubytovna pět set kilometrů.
Při obecné ruské družnosti není jistě problém se s někým „podružit“, opít a nastěhovat se k němu, ale s hrůzou jsem si představoval zahraniční turisty neznalé ruštiny – i s její dobrou znalostí to bylo dobrodružství a protloukání jako za sovětských časů.
Co se vlastně změnilo? Irkutsk s dobře zachovaným dřevěným i kamenným centrem z carských časů je stále tentýž, jen pravoslavné kostely jsou krásně opravené a funkční. Ulice Dzeržinského, Urického a dalších přízraků, o Leninově nemluvě, jsou stále, kde bývaly (v Znamenském monastýru ale nově stojí socha admirála Kolčaka), na stánku mezi marlbory prodají cigarety Bělomorkanal na paměť gulagovského velkoprojektu. Daly by se u nás prodávat značky Jáchymov či Terezín?
I slušní obyvatelé Irkutska budí svým vkusem v oblečení u obou pohlaví dojem lidí z polosvěta. Něco jako použitelné restaurace Sibiř v podstatě nezná – mezi zaplivaným bufetem a předraženou kombinací pračky peněz a úběžiště pro zbohatlíky není žádná mezipoloha. Naštěstí je dost kvalitních potravin na prodej: je zcela bizarním zážitkem koupit si u Bajkalu trs banánů za levný peníz a přikusovat je k tradičním subarktickým pochoutkám, rybě omulovi a bobulím šichy, v Rusku známé jako oblepícha.
Stanislav Komárek
Bajkal sám je nepochybně pozoruhodností prvního řádu, cosi jako hluboké sladkovodní vnitrozemské moře, kde protější břeh ještě jakžtakž spatříme, při pohledu podél se však ztrácí daleko za horizontem. Tvrdí se, že jezero obsahuje asi jednu pětinu nezmrzlé sladké vody na planetě a jeho „volným pokračováním“ v téže příkopové propadlině je mongolské jezero Chovsgol, byť jeho podíl se odhaduje jen na dvě procenta sladkovodních zásob. Obě jezera jsou propojená i jinak: Z výše ležícího Chovsgolu vytéká řeka Egíngol ústící do Selengy, největšího bajkalského přítoku (menších přítoků má Bajkal mnoho, výtok jen jediný – mohutnou Angaru). Ve větší vzdálenosti od obou jezer leží ještě třetí, byť nejmenší – burjatské Husí jezero (Gusinoje ozero).
Bajkal je známý svou unikátní faunou, sahající od sladkovodních tuleňů přes dvě endemické čeledi ryb, Comephoridae a Cottocomephoridae (zbytek bajkalských ryb je však blízce příbuzný našim), až po stovky endemických gamaroidních korýšů, z části značně velkých, živě zbarvených a bizarních. Život se však z největší části odehrává v hloubkách a návštěvník z něj příliš neuvidí. I okolí jezera je bohaté na různé minerály, slídu, mramor bělejší než carrarský a další pozoruhodnosti.
Příroda tu však zase pomalu přebírá vládu – obří lom s troskami rypadel už hlídá jen na mol opilý strážný a tetřívci se vracejí do někdejších teritorií. Sibiř, přiotrávena vodkou, je v mrákotách.