Už když jste byl kluk, táhlo vás to k výtvarnému umění. Během studií na AVU jste bubnoval v dechovce, nato jste procestoval skoro celý svět s Černým divadlem. Jaká to byla zkušenost?

U Černého divadla jsem byl od roku 1961. Lítali jsme mezi New Yorkem a Londýnem, to tehdy nikdo v šedesátých letech neměl. První zájezd byl do Východního Berlína, a ejhle, přijedeme tam, střelba, obrovský „kulturní festival“ – ona se stavěla berlínská zeď. Čas běžel, o rok později jsem na festivalu v Edinburghu, kde na hradní recepci potkám nenápadného pána, Dmitrije Šostakoviče. Byl takový rozpačitý, ale pak se rozhovořil. Říkal, že má Prahu moc rád a že tam chodí do Branického sklípku na pivo. To bylo mé setkání s gigantem. Tenkrát jsme si podávali ruce s princeznami, prezidenty, magnáty. Černé divadlo prožívalo světovou slávu.

V Edinburghu byla taky krásná výstava Henryho Moora a Paula Klee, meditatitivní, intenzivní… Stál jsem před tím jak před zjevením. Byl jsem se podívat i na výstavu klasické moderny: Dubuffet, Bonnard, Braque, Picasso. Byl jsem snad jediný z rodné vlasti, kdo viděl, jak vypadá současné světové umění. A to mě hodně posílilo.

Vy jste v tom Černém divadle hrál?

Nejprve jsem dělal kulisáka, ale najednou jsem musel vystoupit na jeviště, z čehož jsem byl naprosto vyděšený. Díky tomu jsem ale poznal sílu sebemenšího gesta, změny výrazu tváře.
V Paříži jsem pak udělal čtyři základní listy z cyklu Hlavy, a to taky proto, že Paříž tenkrát v roce 1964 byla nabitá, vrcholila moderna. Chodil jsem po ulicích jak praštěnej pavlačí. Říkal jsem si: To musíš zpracovat, inspirativnější prostředí už být nemůže.

Elita (1981), suchá jehla, koláž

Elita (1981), suchá jehla, koláž

FOTO: Archív GHMP, Právo

Jak jste se nakonec dostal ke grafickému listu a plátnu?

Všechno začalo začátkem téhož roku v Austrálii. Potkal jsem tam Aborigince, kteří ztvárňovali svět, jako by byl prorentgenovaný. Navštěvoval jsem jejich muzea a zjišťoval, že je to umění úžasně působící. Jejich obrazy byly překrásně výtvarné, barevné, redukované na zemité teplé tóny.
A to víte, v životě všechno funguje tak, jak má – a když se má něco stát, všechno do sebe najednou zapadne jako dobře promazané soukolí hodinek. Uvědomil jsem si, že tohle je moje cesta a že je třeba položit základní kámen. A položil jsem ho tak, že jsem běžel do obchodního domu, nakoupil si kartony, barvy a v hotelu začal makat.

Když jsme pak jezdili s Černým divadlem, kreslil jsem všude, i když se mi chechtali. Byl jsem tak přeplněný tématy, že jsem si v divadelní šatně z tašky vyndal silnou žárovku, měděné desky a začal jsem rýt grafiky.

Čím vás Aboriginci tak chytli?

Vyhovovali mi v tom, že se můžu pohybovat ve světě podobenství, metafor, a že když budu svět zobrazovat stejně jako oni, bez kůže, můžu si přeskupovat anatomii tvaru, jak budu chtít a jak to bude vyžadovat téma.

Vybavila se mi teď jedna důležitá věc. Když mi umřel v roce 1943 tatínek na tuberkulózu, museli jsme po válce s maminkou chodit na pravidelné snímkování plic. Byl jsem zvědavé dítě a těmi pootevřenými dveřmi v nemocnici jsem nakoukl do temné místnosti, kde jsem uviděl opalizující čtvereček a za ním maminčino tepající srdce. To se mi hluboce vepsalo do vizuální paměti. Takže když jsem viděl ty australské kresby, zjistil jsem, že to jsou jakoby rentgenové snímky, které jsem znal už jako dítě. To byl důležitý impulz.

Šestihlavec (2006), akryl, olej na plátně

Šestihlavec (2006), akryl, olej na plátně

FOTO: Archív GHMP, Právo

Jedním z vašich nejsilnějších motivů je lidská hlava. Proč?

Vezměte si jenom oči, co se v nich zrcadlí za vesmír: zklamání, radost, touha, celý osud… Jak se říká, oko do duše okno. V lidské tváři má všecko obrovskou významovost – oči, které hledí na svět, ústa, která touží, jsou žíznivá, hladová, nenávistná, smířlivá.

Na vesnici, kde jsem vyrůstal, jsem se rád díval starým lidem do tváří, když jsem je jako kluk kreslil. Za tři roky, po otcově smrti, vstoupil do mého života otčím – holič a kadeřník v Pavlíkově, který mě v kreslení podporoval. Dokonce jsem byl rád, že jsem v oficíně mohl před holením mydlit chlapy. Četl jsem si v jejich tvářích – jak má pan Bureš slepenec vrásek a jak mu už vyhasínají oči, protože mu bylo ke stovce, nebo jsem koukal na ty spálené, vyprahlé tváře těch, kteří dřeli na polích… Tvář je prostě velké téma.

Otisky celebrit (12 kusů) (2008), sádra, tužka, olej, dřevo

Otisky celebrit (12 kusů) (2008), sádra, tužka, olej, dřevo

FOTO: Archív GHMP

A co vás ovlivnilo zásadně?

Rozhodující bylo poznání, že můžu kreslit a malovat jenom to, co jsem hluboce prožil. To jsou filmy, které mám natočené v hlavě také z doby, kdy jsem seděl za bubnem v dechovce. Vedle mě seděli staří fotři, mně bylo dvacet, jim šedesát. Hluboce jsem všechno prožíval, protože tanec je podobenství života – má svůj rozpačitý začátek, je tam pláč nebo smích, kolem půlnoci vyvrcholí a zase k ránu uvadá. Ale i to, co se děje dnes, je velmi inspirativní. Stačí se dívat na ten dnešní tanec – vždyť žijeme v době největšího přemísťování majetku po Bílé hoře!

Jaké je vaše životní krédo?

U mě byl osud někdy velmi složitý a vždycky jsem vyhrál, když se mi podařilo to záporné přetočit v kladnou hybnou sílu. To je ten modus vivendi. Mým hnacím motorem je hlavně čas, protože je ho zatraceně málo. Svou horečnatou činností se bráním času, který máme každý vyměřený. Je to obrana i proti smrti, jak říkal Bohumil Hrabal: Minulost je nám známa, současnost se v této vteřině stala minulostí a budoucnost je nejistá, protože život nemá happyend. Věřící člověk má ale jiný názor, ten se těší, až se dostane k Pánu do nebeských bran.

My jsme generace, která se dotkla tří století. To devatenácté nám dokonale přiblížili naši prarodiče, ve dvacátém jsme žili a do jednadvacátého jsme přestoupili. A pokud ještě dokážu jeho krásu vnímat, říkám si: Hergot, ten život je ale krásnej, jenom aby to vydrželo!

Carpe diem, carpe noctem (Pocta Miloši Formanovi), 1984, měkký kryt, lept

Carpe diem, carpe noctem (Pocta Miloši Formanovi), 1984, měkký kryt, lept

FOTO: Archív GHMP

Vystavoval jste ve významných galeriích po celém světě, dokonce dvakrát v centrální expozici Benátského bienále, a přesto působíte velmi skromně. Máte pocit, že jste toho dokázal dost?

Chvála mě přivádí do rozpaků. Víte, za talent, který dostanete, nemůžete. Člověk ale už může ovlivnit, jak s ním naloží, jak jej bude dál oplodňovat a nechávat se inspirovat, mít pořád hladové oči, srdce i mysl.

Povím vám, co mi na podobnou otázku, odpověděl Bogan Hrabal. Jednou jsem ho vezl od Tygra domů, jedu s ním ve výtahu do osudného pátého patra, kde ani nemůžeme otevřít dveře, jak jsou tam štosy knih. A Bogan, jako že ho to obtěžuje, říká: To je anglickej král ve španělštině, v němčině, v norštině, v italštině… A já mu říkám: Bohoušku, no to je krásný, to je světová sláva. On se na mě podíval těma smutnýma očima: K čemu mně to je, když se ani nemám s kým o to podělit … – asi před dvěma měsíci jsme pochovali jeho Elišku – … a kromě toho, ten hlavní sen se mi už nemůže nikdy splnit. Když mi bylo sedmnáct, toužebně jsem si přál mít za výlohou nymburského knihkupectví svoji první knížku básní…

Hostina (1987-8), olej na plátně

Hostina (1987-8), olej na plátně

FOTO: Archív GHMP

I vy máte nesplněný sen?

Víte, co je tunel magnetické rezonance? A když vám pak řeknou: Nález nezměněn? To je pak ta nejcennější Grand Prix. Já jsem vždycky přistupoval k úspěchům s nedůvěrou, protože v tom slově úspěch je zakódovaný spěch.

Ale přiznávám, že jeden nezapomenutelný zážitek jsem měl v New Yorku. Procházím se Metropolitním muzeem, vidím van Gogha, Picassa, naproti Rembrandta, Goyu, Dürera a… sebe. Já věděl, že jsem v té sbírce, ale že se uvidím na tematické výstavě pěti století? Říkal jsem si: Kamaráde, teď máš utrum, výš už nemůžeš…